Caesar Baronius

Ctihodný Caesar kardinál Baronius CO, italsky Cesare Baronio (31. října 1538, Sora, provincie Frosinone, Latium, Itálie – 30. června 1607, Řím) byl člen a představený Kongregace oratoriánů sv. Filipa Neri, kardinál, zakladatel moderní katolické církevní historiografie. Je autorem rozsáhlého díla Annales ecclesiastici (Církevní letopisy), pracoval na revizi Římského martyrologia.

Caesar Baronius
Caesar Baronius, portrét
Narození1538
Sora
Úmrtí30. června 1607
Řím
Místo pohřbeníSanta Maria in Vallicella
Povoláníknihovník, církevní historik, historik, spisovatel, katolický kněz a katolický jáhen
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život a dílo

Původ a mládí

Pocházel z bohaté rodiny původem z Neapole, byl jediným synem Camilla Baroneho Barone a Porzie Febonie. Studoval ve Veroli, Neapoli a Římě, kde získal doktorát z práva. Tam se také seznámil se svatým Filipem Nerim a proti vůli rodičů se rozhodl vstoupit do Kongregace oratoriánů při kostele sv. Jeronýma od Křesťanské lásky.

Oratorián a historik

Roku 1564 přijal kněžské svěcení. Aby mohl zůstat nablízku sv. Filipovi Neri a spolupracovat s ním, zřekl se výnosných beneficií. Poté, co Oratorium dostalo roku 1575 definitivní církevní schválení, přesídlil do kláštera u římského kostela Santa Maria in Vallicella, kde se věnoval historické práci. Papež Řehoř XIII. a kardinál Guglielmo Sirleto jej nejprve pověřili kritickou revizí Římského martyrologia, oficiálního seznamu světců, již dokončil roku 1589.

Annales ecclesiastici (Církevní letopisy)

Jeho stěžejním dílem jsou však Annales ecclesiastici, 12 foliantů pojednávajících o dějinách církve od počátků až do roku 1198, na nichž pracoval až do své smrti. Jedná se o první velké dílo katolické historiografie, založené takřka výhradně na archivních pramenech a jejich kritickém zhodnocení. Dílo, koncipované nejprve jako přednáškový cyklus v rámci schůzek římského filipínského oratoria, má také apologetický aspekt – je katolickou odpovědí na tzv. magdeburské centurie, 13svazkové dílo magdeburského protestantského historika Matthiase Flacia.

Pokračovatelé Baroniových Letopisů

První pokračování Annales napsal oratorián Odericus Raynaldus (1595-1671) a dovedl je až do roku 1565 (8 sv., 1646-1663; 9. svazek, vydaný z pozůstalosti, byl cenzurou povolen až v letech 1683-1686). Mezitím se dostalo Baroniovu dílu ostré kritiky v díle františkána Antoina Pagiho (1624–1699). Dalším pokračovatelem Annales se stal oratorián Giacomo Laderchi († 1738), který je dopsal pro roky 1566-1571 (3 sv., Řím 1728-37). Další část přidal katolický historik slezského původu Augustin Theiner (1804-1874), který se také postaral o nové vydání celého díla.

Další Baroniova kariéra

Když Filip Neri roku 1593 odstoupil z vedení kongregace, stal se Baronius jeho nástupcem. Tehdejší papež Kliment VIII. si jej také vybral za svého osobního zpovědníka a jmenoval jej apoštolským protonotářem (1595). Tentýž papež jej v konzistoři dne 5. června 1596 jmenoval kardinálem-knězem s titulem římské baziliky sv. Nerea a Achilea. Od roku 1597 byl také kardinálem-bibliotekářem svaté římské církve, roku 1602 se stal komendatárním opatem kláštera San Gregorio na římském Celiu. Jako kardinál se aktivně zasazoval o přijetí abjurace francouzského krále Jindřicha Navarrského, pracoval na připojení Ferrary k papežskému státu roku 1598.

Monarchia Sicula a dvojí konkláve roku 1605

V jedenáctém díle Letopisů, vydaném s papežským svolením v roce 1605, podrobil Baronius historické kritice domnělé privilegium legátů bl. Urbana II., na nichž byla založena tzv. Monarchia Sicula, soubor privilegií španělských panovníků v církevní oblasti, a zpochybnil také přítomnost apoštola Jakuba na španělské půdě. To mu vyneslo zákaz prodeje jeho díla ve všech zemích španělské koruny, ale i odpor španělského krále při papežské volbě, k níž došlo po smrti papeže Klimenta VIII. roku 1605. Navzdory tomu, že Baronius v průběhu celého konkláve byl jasným favoritem a do zvolení mu 30. března chybělo pouhých 8 hlasů, papežem se nestal. Později naznačoval, že svůj útok proti španělským privilegiím formuloval právě proto, aby zabránil svému zvolení papežem: každému, kdo se jen trochu seznámil s jeho charakterem, je jasné, že jeho tvrzení lze brát vážně. V konkláve byl zvolen papež Lev XI., který ovšem krátce po volbě zemřel, a tak se muselo přikročit k volbě nové. Také zde Baronius i přes své všemi uznávané kvality zvolen nebyl, papežem se stal Camillo Borghese (Pavel V.).

Smrt, pohřeb a snahy o beatifikaci

Caesar Baronius zemřel ve svém pokojíku v římském oratoriánském konventu u kostela Santa Maria in Valicella. V tomto kostele je také pohřben. Papež Benedikt XIV. jej prohlásil za ctihodného 12. ledna 1745. U příležitosti 400. výročí jeho úmrtí r. 2007 obnovila kongregace oratoriánů jeho beatifikační proces.

Vztah k českým zemím

Baronius byl osobním přítelem Františka Dietrichsteina (1575-1636), kardinála a olomouckého biskupa. Zajišťoval péči o Dietrichsteinův římský titulární kostel San Silvestro in Capite jako spolutitulář. Zatím neověřená jsou tvrzení o spolupráci na přípravě těch částí Letopisů, které se týkají českých církevních dějin.

Hlavní díla
  • Martyrologium Romanum, cum Notationibus Caesaris Baronii, Romae 1589 (revize římského martyrologia, započatá kardinálem Sirletem a dokončená Baroniem)
  • Annales Ecclesiastici a Christo nato ad annum 1198, 12 svazků, Roma, 1588-1607 (pokračování: Girolamo Rainaldi, Giacomo Laderchi a Augustin Theiner)
  • Caesaris Cardinalis Baronii Tractatvs De Monarchia Siciliae vydaný zvlášť z XI. svazku Annales
  • Contra Serenissimam Rempublicam Venetam 1606
  • Dopisy, z valné části vydané Albericiem, Borellim a Rattim (viz bibliografie. Celkem je evidováno 908 dopisů, které připravuje k edici Masetti Zannini.

Literatura
  • Raymundus Albericius, Venerabilis Cæsaris Baronii S.R.E. Cardinalis Bibliothecarii Epistolae et Opuscula pleraque nunc primum ex archetypis in lucem eruta, I-III, Typographia Komarek, Roma 1759-1770.
  • Generoso Calenzio, La vita e gli scritti del Cardinale Cesare Baronio della Congregazione dell’Oratorio, Bibliotecario di Santa Romana Chiesa. Roma, Tipografia Vaticana 1907.
  • Achille Ratti, Un opuscolo inedito del cardinal Baronio con dodici sue lettere inedite ed altri documenti che lo riguardano, Perugia 1910.
  • Francesco Ruffini, Perche Cesare Baronio non fu Papa, contributo alla storia della monarchia sicula e del Jus esclusivae, Perugia, Stab. Tip. Vincenzo Bartelli & c., 1910.
  • Louis Ponelle – Louis Bordet, Saint Philippe Neri et la société romaine de son temps, Paris 1958.
  • Giuseppe De Libero, Cesare Baronio, padre della storia ecclesiastica, con prefazione di Pietro Fedele, Alba, Pia Societa San Paolo, 1939.
  • Angelo Walz, La storiografia del Baronio e la storiografia di oggi, Angelicum 17, 1940, 88-110.
  • Angelo Giuseppe Roncalli, Il cardinale Cesare Baronio. Nel terzo centenario della sua morte, Monza 1908 (3. vyd. Edizioni di Storia e letteratura, Roma, 1961).
  • Cyriac K. Pullapilly, Caesar Baronius. Counter-Reformation Historian, Notre Dame (Indiana) – London, Univ. of Notre Dame 1975.
  • Hubert Jedin, Kardinal Caesar Baronius. Der Anfang der katholischen Kirchengeschichtsschreibung im 16. Jahrhundert, Münster, Aschendorff 1978, italsky: Il cardinale Cesare Baronio: L’inizio della storiografia ecclesiastica cattolica nel XVI secolo, 1982.
  • Baronio storico e la Controriforma. Atti del Convegno Internazionale di Studi, Sora, 6-10 ottobre 1979, a cura di Romeo De Maio, Luigi Gulia, Aldo Mazzacane, Sora, Centro di Studi Sorani «Vincenzo Patriarca», 1982 (Fonti e Studi baroniani, 1).
  • Baronio e l'arte. Atti del Convegno Internazionale di Studi, Sora, 10-13 ottobre 1984, a cura di Romeo De Maio, Agostino Borromeo, Luigi Gulia, Georg Lutz, Aldo Mazzacane, Sora, Centro di Studi Sorani «Vincenzo Patriarca», 1985 (Fonti e Studi baroniani, 2).
  • Stefano Zen, Bellarmino e Baronio, in Bellarmino e la Controriforma. Atti del Simposio Internazionale di Studi, Sora, 15-18 ottobre 1986, a cura di Romeo De Maio, Agostino Borromeo, Luigi Gulia, Georg Lutz, Aldo Mazzacane, Sora, Centro di Studi Sorani «Vincenzo Patriarca», 1990 (Fonti e Studi baroniani, 3), pp. 277-321.
  • Stefano Zen, Baronio storico. Controriforma e crisi del metodo umanistico, Napoli, Vivarium, 1994 (La Ricerca Umanistica, 2).
  • Giuseppe Finocchiaro, Cesare Baronio e la tipografia dell'Oratorio. Impresa e ideologia, Firenze, Olschki, 2005.
  • Parma Tomáš, „In habitu intinerario quasi laicali“. Účast kardinála Dietrichštejna na dvojím konkláve roku 1605 podle jednoho vatikánského pramene, ČMM 124, 2005, 203-226.
  • Giuseppe Antonio Guazzelli, Cesare Baronio e il Martyrologium Romanum: problemi interpretativi e linee evolutive di un rapporto diacronico, in Nunc alia tempora, alii mores. Storici e storia in età postridentina. Atti del Convegno Internazionale. Torino, 24-27 settembre 2003, a cura di Massimo Firpo, Firenze, Olschki, 2005, pp. 47-89.
  • Stefano Zen, Cesare Baronio e i suoi libri, in I libri di Cesare Baronio in Vallicelliana, a cura di Giuseppe Finocchiaro, Roma, Biblioteca Vallicelliana e Amici delle Biblioteche, 2008, pp. 11-50.
  • Baronio e le sue fonti. Atti del Convegno Internazionale di Studi, Sora, 10-13 ottobre 2007, a cura di Luigi Gulia, Sora, Centro di Studi Sorani «Vincenzo Patriarca», v tisku.
  • Cesare Baronio tra santità e scrittura storica. Atti del Colloquio Internazionale, Roma, 25-27 giugno 2007, a cura di Francesco Scorza Barcellona, Raimondo Michetti e Giuseppe Antonio Guazzelli, v tisku.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.