Budova Městské knihovny (Praha)

Městská knihovna v Praze zahájila činnost 1. července roku 1891, původně jako Veřejná obecní knihovna královského hlavního města Prahy, a krátce sídlila na Novém Městě v objektu bývalé svatováclavské trestnice na Zderaze. V letech 1894–1903 bylo její sídlo na rohu Spálené a Purkyňovy ulice (na místě, kde byl v letech 1927–1928 postaven Palác Purkyňova), a roku 1903 byla přestěhována na roh Platnéřské ulice a Mariánského náměstí na Starém Městě, kde stával empirový měšťanský dům čp. 98.[2] Na základě rozhodnutí městské asanační komise o přestavbě této části Starého Města ale již čtyři měsíce po otevření dostala knihovna z budovy výpověď. Následovala dlouhá jednání o umístění knihovny, která se stále tísnila v budově určené k asanaci. Až v roce 1923 došlo k obratu, když se vedení Pražské městské pojišťovny usneslo k 10. výročí vzniku samostatného Československa „vystavěti a městu darovati samostatnou budovu městské knihovny", a ke stavbě byl určen pozemek asanačního bloku, jehož částí bylo i dosavadní sídlo knihovny. K soutěži na budovu městské knihovny bylo vyzváno pět architektů: Antonín Ausobský, Bohumil Hübschmann, Pavel Janák, František Roith a Josef Sakař. Vybrán a pověřen vypracováním definitivních plánů byl František Roith.

Na dobu výstavby se kanceláře knihovny přemístily do činžovního domu na Alšově nábřeží 83/4, fond knihovny byl umístěn v Masarykově škole v Praze 7. Stavba začala v květnu 1925 a podílely se na ní firmy Václava Nekvasila a bratří Václava a Františka Kavalírů (původní sídlo bylo zbořeno a na jeho místě jsou dva podzemní přednáškové sály). 25. října 1928 byla budova slavnostně předána městu. Byla to první účelová knihovnická stavba v Československu, v té době jedna z nejmodernějších v Evropě, pojatá nejen jako knihovna se všemi potřebnými službami, ale i jako kulturní instituce s prostorami pro přednášky, koncerty a výstavy.[2]

Dílčí přestavby proběhly v letech 1936–1937, 1939 (úprava sbírky starého umění, architekt Jan Sokol), 1958, 1963 (úprava hlediště velkého sálu), 1988–1989 (zastřešení dvora, Bohumil Fanta). V letech 1996–1998 byla provedena celková rekonstrukce.[1]

Historie budovy je také spjata s osobností historika umění a sběratele Vincence Kramáře (v podloubí má pamětní desku); jím vedená obrazárna Společnosti vlasteneckých přátel umění tu byla přechodně umístěna. Později byla v budově sbírka moderního umění Národní galerie a od roku 1992 využívá prostory 2. patra Galerie hlavního města Prahy.[3]

Budova je rovněž spojena s moderním evropským loutkářstvím (do divadelního prostoru Říše loutek je boční vstup v Žatecké ulici; v roce 1929 tu byla založena Mezinárodní unie loutkářů. Zakladatelem a prvním ředitelem Umělecké scény Říše loutek byl sochař a řezbář Vojtěch Sucharda).

Objekt knihovny umístěný mezi barokním Klementinem a secesní budovou Nové pražské radnice je čtyřkřídlý, se zastřešeným dvorem, v němž je veliká hala s půjčovnou knih. Stavba je podsklepená, suterén a přízemí tvoří železobetonový skelet, patra jsou z větší části zděná.

Vstupní třípatrové křídlo do Mariánského náměstí má 19 okenních os, na obou stranách jsou tříosé rizality s podloubím. Uprostřed tohoto hlavního jižního průčelí obloženého travertinem je mělce vystupující pětiosý portikus zdobený šesti alegorickými figurami od Ladislava Kofránka. Dalším dekorativním prvkem vchodu jsou vitráže od malíře a grafika Josefa Sejpky a ozdobné mříže podle návrhu sochaře a architekta Karla Štipla.

Boční křídla (západní do Valentinské ulice má 24 os, východní do Žatecké ulice 21 os) mají fasády členěné okny různých formátů, římsami a lizény.[1]

Interiér je ve vstupní části zdobnější. Na monumentální schodiště a předsálí byl opět použit travertin, umělý kámen a mosaz. Do vestibulu bylo v roce 1998 umístěn tzv. Idiom, sloup z 8 000 knih, přezdívaný také „sloup vědění“, v němž zrcadla vytvářejí iluzi nekonečného prostoru (autorem je slovenský výtvarník Matej Krén). Centrální hala má na stropě ornamentální malby od Františka Kysely.

Levý boční vchod v podloubí s ozdobným tympanonem vede do primátorské rezidence, jejíž vybudování bylo jedním z požadavků původního zadání. Ta je zařízená ve stylu art deco a na její výzdobě spolupracovali mj. František Kysela, Cyril Bouda a Helena Johnová.[1] Kromě oficiálních reprezentačních prostor (vstupní salon, velký recepční sál a jídelní salon) jsou její součástí i další salony, zimní zahrada, primátorský byt a servisní prostory. Rezidenci využíval zejména první pražský primátor Karel Baxa.[2]

• 
  Kofránkovy alegorické postavy
• 
  Vitráže od Josefa Sejpky
• 
  Pamětní deska Vincence Kramáře
• 
  Boční křídlo se vstupem do galerie od Vlada Miluniće (1996)
• 
  Vstup do Říše loutek
• 
  Reliéf vedle vstupu do Říše loutek
• 
  Vstupní foyer se sloupem vědění
• 
  Vstup do primátorské rezidence
• 
  Jeden ze salonků primátorské rezidence