Válka v Bosně a Hercegovině

Rozpad socialistické Jugoslávie byl začátkem všech konfliktů na Balkánském poloostrově. Národní socialistické strany přestávaly být koncem osmdesátých let 20. století těmi nejmocnějšími a do popředí zájmů se dostávaly strany nacionalistické a separatistické. To bylo patrné zejména v Srbsku, Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. V menší míře i ve Slovinsku a Makedonii.

V březnu 1989 nabrala politická krize v Jugoslávii nových rozměrů po přijetí změn v srbské ústavě, které omezovaly pravomoci autonomních oblastí Kosovo a Vojvodina. Obě autonomie navíc měly po jednom hlase v jugoslávském federativním shromáždění, ovšem díky změnám, které prosadil Slobodan Milošević, prakticky získalo tyto hlasy Srbsko a mělo tak se svými třemi hlasy z osmi celkově velký vliv na fungování federace. Tato situace vedla k námitkám z jiných svazových republik, které vyzývaly k reformě jugoslávské federace.

Na mimořádném 14. kongresu Svazu komunistů Jugoslávie, dne 20. ledna 1990, se delegace republik nemohly shodnout na hlavních otázkách budoucnosti jugoslávské federace, v důsledku čehož slovinští a chorvatští delegáti opustili kongres. Slovinská delegace v čele s Milanem Kučanem požadovala demokratické změny a volnější federaci, zatímco srbská delegace v čele s Miloševićem byla kategoricky proti tomu. Tento akt je považován za začátek konce Jugoslávie.

Vedle sporů na úrovni federace se na rozpadu značně podepsal vliv jednotlivých nacionalistických skupin, z nichž jedna z nejvýznamnějších byla Chorvatské demokratické společenství vedená Franjo Tuđmanem.

Karađorđevská dohoda byla tajná dohoda mezi Franjo Tuđmanem a Slobodanem Miloševićem ohledně přerozdělení si území Bosny a Hercegoviny mezi Srbsko a Chorvatsko. Jednání se uskutečnilo již v březnu 1991 v srbské obci Karađorđevo.

Bosna a Hercegovina byla multietnickým územím, kde 43 % obyvatelstva tvořili Bosňané, 31 % Srbové a 17 % Chorvaté.[4] V listopadu a prosinci 1990, kdy se konaly první svobodné parlamentní volby, vyhrály bosňácká Stranka demokratske akcije (SDA), srbská Srpska demokratska stranka (SDS) a chorvatské Chorvatské demokratické společenství (HDZ BiH).

Strany si rozdělily funkce v Socialistické republice Bosna a Hercegovina takto: předseda sedmičlenného prezidia – Bosňák, předseda parlamentu – Srb a ministerský předseda – Chorvat.

Srbští členové parlamentu 24. října 1991 pro nesouhlas s vyhlášením suverenity Bosny a Hercegoviny na Jugoslávii založili Sněmovnu srbského národa Bosny a Hercegoviny (Skupština srpskog naroda Bosne i Hercegovine). Následně 9. ledna 1992 založili Republiku srbského národa Bosny a Hercegoviny (Republika srpskog naroda Bosne i Hercegovine), nato 7. dubna Sněmovna Srbského národa Bosny a Hercegoviny vyhlásila nezávislost Srbské republiky Bosny a Hercegoviny (Srpska Republika Bosne i Hercegovine), 12. srpna přejmenované na Republiku Srbskou (Republika Srpska).

Ostatky bosňáckých civilistů z vesnice Ahmići, kterou 16. dubna 1993 napadla Chorvatská rada obrany

Chorvatské demokratické společenství Bosny a Hercegoviny (Hrvatska demokratiska zajednica Bosne i Hercegovine, HDZ BiH) byla vlastně odnoží Chorvatské demokratické unie Franjo Tuđmana. Chorvatští nacionalisté v Bosně a Hercegovině pod vedením politiků jako Mate Boban, Dario Kordić, Jadranko Prlić a Ignac Koštroman vyhlásili 18. listopadu 1991 politickou, ekonomickou, kulturní a geografickou autonomii na Bosně a Hercegovině, nazvanou Chorvatské společenství Herceg-Bosna (Hrvatska zajednica Herceg-Bosna). Následně 14. září 1992 vyhlásili nezávislost Chorvatské republiky Herceg-Bosny.

Po vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska na Socialistické federativní republice Jugoslávii v roce 1991 Bosna a Hercegovina i přes odpor bosenských Srbů uspořádala referendum o nezávislosti, které se uskutečnilo ve dnech 29. února a 1. března 1992. Sněmovna srbského národa Bosny a Hercegoviny vyzvala srbské obyvatelstvo k bojkotu referenda. Počet voličů v referendu byl 64 %[5] a výsledek byl 99,43 % ve prospěch nezávislosti. Nezávislost byla vyhlášena dne 5. března 1992 v parlamentu. Po tomto aktu začaly ozbrojené blokády silnic, převážně ze strany Srbů.

Hrozba války v zemi si vynutila zasedání Evropského společenství a dalších států v září 1991. Carrington-Cutileirův plán byl pojmenovaný podle jeho tvůrců – lorda Petera Carringtona a portugalského velvyslance José Cutileira. Plán spočíval v rozdělení území podle majoritních etnik na všech úrovních správy. Nejprve byl plán přijat všemi třemi stranami, ale nakonec prezident Bosny a Hercegoviny, Bosňan Alija Izetbegović, od plánu ustoupil a jednání tak ztroskotala.

Dne 25. září 1991 vydala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů rezoluci RB OSN 713 o uvalení zbrojního embarga pro všechny státy bývalé Jugoslávie. Embargo postihlo nejvíce armádu Bosny a Hercegoviny, protože Srbsko vlastnilo většinu vojenského arzenálu komunistické armády Jugoslávie a chorvatská armáda mohla využít pašování zbraní přes své pobřeží. Pakliže Srbsko vlastnilo většinu výbavy po rozpadlé Jugoslávii, na území Bosny bylo více než 55 % zbrojařských závodů a kasáren. Ovšem nedostatek surovin, elektrické energie pro výrobu a srbská správa mnoha podniků, nutilo BaH apelovat na embargo, protože v očekávání válečného konfliktu potřebovala BaH zbraně. Embargo zrušeno nebylo, proti se postavilo Spojené království, Rusko a Francie.