Bokmål

Reforma zavedla psaní p, t, k podle výslovnosti namísto původního b, d, g, např. bok (kniha) místo bog. Aby se předešlo záměnám, začaly se v podobných případech používat zdvojené souhlásky (např. ve slově bukk, podstavec). V mnoha případech byly nahrazeny dánské koncovky norskými, např. v množném čísle (hester místo heste, koně) či préteritu (kastet místo kastede, házel).

Reforma z roku 1907 následovala po získání nezávislosti Norska na Švédsku (1905). Odpovídala jazykové praxi vedoucích společenských vrstev.

V roce 1917 došlo k dalším změnám pravopisu. V mnoha slovech se podle výslovnosti začalo psát ll a nn místo ld a nd (např. fjell místo fjeld, pohoří, mann místo mand, muž). Písmeno æ bylo v mnoha slovech nahrazeno písmenem e (např. lese místo læse, číst). Bylo zavedeno písmeno å (vysl. [ɔ, ɔː]), které nahradilo v písmu dřívější skupinu aa. Při ohýbání byly volitelně zavedeny některé tvary používané v nářečích a v nové norštině, např. určitý člen ženského rodu -a (ženský rod již nebyl podle dánštiny v riksmålu používán, splynul s rodem mužským), tvary préterita na -a (např. kasta vedle kastet) aj. Zavedeny byly rovněž některé nářeční formy slov vedle tradičních (např. bein vedle ben, noha, dolní končetina).

Povinné změny se ujaly v praxi poměrně rychle, zatímco volitelné tvary nebyly všeobecně snadno přijímány.

V roce 1929 došlo k přejmenování obou spisovných jazyků, riksmål se od té doby nazývá bokmål (knižní řeč). Pod názvem riksmål se v současnosti rozumí konzervativní forma bokmålu, prostá radikálních změn zavedených v roce 1938. Tato reforma zavedla používání tzv. radikálních tvarů podle nářečí a nové norštiny vedle tvarů tradičních. Rozdělila tvary slov na hlavní a vedlejší, uváděné ve slovnících v závorkách. Ve školních učebnicích a v úředním styku směly být používány pouze tvary označené jako hlavní.

Reforma vedená snahou o přiblížení spisovného jazyka hovorovému (nová norština je bližší běžně mluvenému jazyku) se u většiny uživatelů bokmålu nesetkala s pochopením. Mnozí dosud považují radikální tvary za vulgární a dávají přednost tvarům tradičním, proto je riksmål stále používán jako neoficiální psaný standard. Cílem reformy bylo vytvoření jednotného spisovného jazyka, obecné norštiny (samnorsk). Proti tomuto úsilí však v 50. letech byla pořádána silná kampaň, kterou vedl Riksmålsforbundet, spolek založený v roce 1907 na ochranu riksmålu proti sílícímu vlivu nové norštiny.

V roce 1951 ustanovil parlament (Storting) Norskou jazykovou komisi (Norsk språknemnd), která začala pracovat na nové pravopisné normě. Cílem bylo především omezit počet dubletních tvarů. Výsledkem byla tzv. učebnicová norma (Læreboknormalen) z roku 1959. Reforma omezila počet hlavních formem, mnoho z nich bylo nadále označeno za formy vedlejší. Přesto nedošlo k redukci počtu volitelných forem. Za zmínku stojí, že za hlavní byly označeny mnohé radikální tvary.

V roce 1972 byla myšlenka obecné norštiny opuštěna. Byla vytvořena Norská jazyková rada (Norsk språkråd), která nahradila Norskou jazykovou komisi. V radě získali místo i zástupci spolku Riksmålsforbundet. Rada pak vypracovala návrh nové reformy, kterou v roce 1981 jednomyslně schválil parlament. Mnohé slovní formy byly zrovnoprávněny s hlavními formami danými reformou z roku 1959. Bylo například povoleno používat tvary mužského rodu (-en) u feminin (vedle zakončení -a) s výjimkou školních učebnic.

Reforma z roku 2005 navázala na předchozí. Zrušila zcela rozdíly mezi hlavními a vedlejšími formami.