Bitva u Mostu

Dne 30. června roku 1421 uskutečnil kněz Jan Želivský převrat, kterým sloučil Staré a Nové město Pražské do jedné obce, jejíž správou bylo pověřeno třicet nově zvolených konšelů. Posléze se věnoval organizování svatoprokopské synody, které se účastnilo duchovenstvo všech husitských obcí, a posilování svých pozic ve městě. Souběžně s touto činností organizoval vojenskou výpravu proti základnám krále Zikmunda na severu Čech, jež soustavně ohrožovaly spojence z Žatce a Loun.[2] Nepočetná vojenská výprava vyrazila krátce po ukončení synody k Roudnici, kde měla sraz spolu se Žateckými. Spojené vojsko posléze v rychlém sledu přepadlo kláštery premonstrátek v Doksanech, benediktínek v Teplicích a cisterciáků v Oseku. Rychlým útokem pak dobylo a vypálilo město Duchcov, 12. července obsadilo Bílinu a o den později i stejnojmenný hrad. Z Bíliny odeslal Jan Želivský do Prahy žádost o další posily na výpravu proti Mostu. O podpoře tohoto tažení rozhodla velká obec 21. července a její účast byla uložena straníkům uvězněných kněží a sousedům. Této skupině bylo pod trestem smrti zakázáno ve vojsku vyvolávat třenice. Mimo tohoto odřadu se akce zúčastnili i všichni v Praze přítomní žoldnéři.[3]

Před Most přitáhlo Želivského posílené vojsko 24. července a svůj tábor rozložilo poblíž kláštera záhražanských magdalenitek na jižním úpatí homolovitého kopce Hněvína, na jehož vrcholu stál hrad mostecký hrad, který Přemysl Otakar II. původně pojmenoval Landeswart.[4] Želivský i jeho hejtmani se rozhodli nejprve dobýt hrad obsazený míšeňskou posádkou, neboť se domnívali, že po jeho pádu již nebudou obyvatelé Mostu vzdorovat. Aby mohli dvěma velkými puškami a dvěma praky ohrožovat hradní osazenstvo, obsadili nejprve hřeben kopce. Odtud posléze působili obleženým nemalé škody.[5] Za této situace se velitel hradu purkrabí Nitcze Gorrentz, jenž každým dnem očekával příchod vojska míšeňského markraběte Fridricha, pokusil vést zdržovací taktiku a nabídl husitům rokování.

Po neúspěšném pokusu vést jednání o kapitulaci, podnikli husité na pevnost útok a vypálili celé její podhradí. Teprve po této demonstraci síly projevili obležení ochotu se vzdát, avšak vrchní velitel pražanů kněz Jan Želivský byl rozhodnut s nimi tvrdě zúčtovat, neboť jak sám poznamenal: „Copak by nám bylo platno zde je nechat odejít a potom jich na jiném hradě znovu dobývat?“[6] Jiného názoru však byli jeho hejtmani, kteří viděli, že se jim nabízí zisk hradu bez dalších ztrát a možnost brzkého útoku na město před příchodem míšeňského vojska.[3]

Oddíly míšeňských markrabat dorazily k severnímu předpolí Mostu 5. srpna. Cestou nabraly nepatrné zpoždění, neboť čekaly, až se k nim připojí spojenecké družiny českých pánů Hynka Hlaváče z Dubé, děčínského Zikmunda z Vartenberka a Mikuláše Chudého z Lobkovic.[3] K městu vojsko nastupovalo seřazeno v bojové formaci. Také husité, oproti obvyklým zvyklostem, nevyčkávali protivníka pod ochranou vozové hradby, ale shromáždili se k útoku.

Nepříliš detailně o průběhu bitvy hovoří několik dobových pramenů různé výpovědní hodnoty. Nejautentičtější popis je zaznamenán v Husitské kronice literáta, mistra artistické fakulty pražské university a přímého účastníka husitských válek, Vavřince z Březové. Podle všech náznaků je zřejmé, že husitský kronikář nebyl příznivcem politiky Jana Želivského a toto zaujetí se patrně odrazilo i ve zveličení mostecké porážky.

Oproti Vavřincově práci asi nejsrozumitelněji o bitvě hovoří nepříliš obsáhlý text Třeboňské kroniky s níž se shoduje i tzv. Kronika starého pražského kolegiáta.[7] Další, poměrně stručnou, zprávu lze dohledat v rukopisech Starých letopisů českých, jež pochází ze zápisů rozličných autorů z různých časových období, které do jednoho uceleného díla jako první soustředil historik František Palacký.

Rámcově lze tedy předpokládat, že husité jako první podnikli neuspořádaný útok po dolním úbočí Hněvína, který Míšeňští byli schopni zadržet. Tvrdý odpor pražany a Žatecké překvapil, navíc je zanedlouho zaskočil i boční úder mostecké hotovosti, která spojencům vyrazila na pomoc z městské brány. Přední řady husitů zakolísaly a brzy se obrátily na ústup, který strhl zbytek vojska k panickému útěku. I když muži Jana Želivského urychleně vyklízeli bitevní pole, protivníci se k pronásledování odhodlávali jen velmi vlažně, neboť neměli jistotu, zda nejde o protivníkův taktický záměr. Veškerou jejich snahu v tomto směru směru nakonec zmařili střelci z velkých pušek, kteří měli své zbraně postaveny na vrchu Hněvíně a způsobili Míšeňským další ztráty.[9]

I když existují určité náznaky, že svědectví Vavřince z Březové, který vyčíslil ztráty na obou stranách kolem tisícovky mužů, je přemrštěné, lze se domnívat, že i přesto byly počty mrtvých a zraněných v bitvě vysoké. Husité navíc na bojišti zanechali takřka celé obléhací zařízení a utrpěli značný šrám na své reputaci. Není zřejmé, zda byl Jan Želivský ochoten pokračovat dál v boji, je však známo, že druhého dne po bitvě se vydal zpět k Praze, neboť přes noc se část jeho vojska v panice rozprchla. Porážka husitů tak nejspíš znamenala zachránění města od násilí, jež potkalo okolní města jako Bílinu a Chomutov.[10] Zvěst o porážce se do české metropole donesla ještě před Želivského příchodem a pražská velká obec na ni jednotně zareagovala organizací nového vojska. Do pole byla vyslána hotovost tří čtvrtí, k níž se měli připojit vojáci z dalších měst hlásících se k pražskému svazu. K tomuto vojsku se připojil i táborský hejtman Jan Žižka, který se toho času v metropoli zotavoval z následků poranění druhého oka u hradu Rábí. Mezitím, co Praha formovala nové ozbrojené síly, Míšeňští oblehli Bílinu a Žatec. Tyto akce však netrvaly dlouho, neboť sotva se markrabě Fridrich dozvěděl o blížících se nepřátelích, dal povel svým vojákům k ústupu za české hranice. I přes tuto příznivou okolnost se pražané město Most znova dobýt nepokusili.[11] Fridrich byl za úspěch v bitvě povýšen císařem Zikmundem na kurfiřta saského. Želivského porážka přispěla k postupné ztrátě jeho podpory v pražské obci, což nakonec vedlo k jeho svržení a popravě.

Díky tomu, že bitva připadla na svátek Panny Marie Sněžné, viděli katolíci ve svém vítězství její zásah, což vedlo k rozkvětu mariánské úcty v Mostě a Panna Maria začala být ctěna jako ochránkyně města Most.[10]