Bartolomějská noc

Mapa náboženství Francie v 16. století:

     území katolické šlechty

     území šlechty hugenotů

     oblasti, o které sváděli boj katolíci s hugenoty

     oblasti s luteránskou většinou

V roce 1572 měla Francie za sebou celé desetiletí náboženských válek, v nichž se mezi sebou ve vlnách střetávali katolíci a hugenoti. Symbolickým aktem smíření se měla stát svatba předního hugenota, navarrského následníka trůnu Jindřicha Bourbonského (který se později stal francouzským králem Jindřichem IV.), se sestrou Karla IX., princeznou Markétou z Valois, v rodině nazývanou Margot. Jindřichova matka, navarrská královna Jeanne d’Albret, byla velkou odpůrkyní tohoto sňatku, který jinak měl řadu příznivců. Jeanne však 9. června 1572 zemřela a svatbě už nic nestálo v cestě.

Sňatek se konal 18. srpna 1572 a k této události se do Paříže sjelo mnoho hugenotských šlechticů, včetně uznávaného vůdce admirála Colignyho. Ženich jako hugenot neuznával římskokatolickou mši, a proto prostál většinu svatebního obřadu před kostelem. Když potom stanul před oltářem, na nevěstu se ani nepodíval. Nevěsta neodpověděla ani na otázku celebrujícího kněze, zda si Jindřicha bere dobrovolně za manžela. V té chvíli král Karel IX. položil ruku na sestřinu hlavu a přinutil ji přikývnout.

Napětí mezi francouzskými katolíky a hugenoty zvýšila nizozemská revoluce a invaze hugenotského vojska do Španělského Nizozemí v květnu 1572 na pomoc nizozemským protestantům, kteří povstali proti náboženskému útlaku ze strany katolického krále Filipa II. Španělského. Mnozí francouzští katolíci se obávali, že Francie bude zatažena do války proti katolickému Španělsku a podezřívali Colignyho, že chce krále přesvědčit k francouzské vojenské intervenci na pomoc nizozemským povstalcům.[1]

Bartolomějská noc. Výsek z fresky od Giorgia Vasariho z roku 1573, situované v Královské síni (Sala regia) Apoštolského paláce ve Vatikánu

V příštích dnech, kdy byl královský sňatek v Paříži oslavován, přesvědčovala Kateřina Medicejská syna Karla, aby proti hugenotům zasáhl mocí, což se jí nakonec podařilo, ačkoliv král choval přátelský vztah k admirálovi Colignymu.

K prvnímu pokusu o vraždu tohoto předáka došlo 22. srpna, kdy se ho pokusil na ulici zastřelit jeden z Kateřininých mužů jménem Maurevel, ale pouze admirála zranil. Tento čin hugenoty velmi pobouřil. Dva dny na to, na den sv. Bartoloměje, byl admirál spolu s dalšími hugenotskými vůdci zavražděn v hostinci v Ponthieu, kde během svého pařížského pobytu bydlel. To bylo signálem k masovému vraždění po celé Paříži i mimo ni, jež trvalo až do října t.r. Největší masakry probíhaly v Toulouse, Bordeaux, Lyonu, Bourges, Rouenu a Orléansu. Zdroje uvádějí různý počet obětí od dvou až po desítky tisíc. Soudobé prameny tvrdí, že v následujících týdnech plavalo ve francouzských řekách tolik mrtvol, že nebylo možno jíst ryby.

Jednoho rána před branami Louvru, obraz z 19. století od Édouarda Debat-Ponsana (Kateřina Medicejská v černých šatech)

Hugenotské války pokračovaly až do roku 1598, kdy francouzský král Jindřich IV. vydal Nantský edikt zajišťující rovnoprávnost mezi katolíky a hugenoty. Byla to první listina zajišťující svobodu náboženského vyznání. V roce 1685 král Ludvík XIV. ediktem z Fontainebleau edikt nantský zrušil a prohlásil protestantské náboženství za ilegální.

Zajímavá byla reakce papeže Řehoře XIII. na masakr: všechny zvony se rozezvučely pro díkůvzdání a děla Andělského hradu vypálila oslavnou salvu. Byla vydána upomínková vatikánská medaile a Řehoř pověřil umělce Giorgia Vasariho, aby vytvořil nástěnnou malbu masakru, která se dosud nachází ve vatikánských sbírkách. Podle některých autorů je tento popis papežovy reakce přehnaný, zčásti prý jde dokonce o historický mýtus. Proti této bagatelizaci papežova jednání má svědčit jasná symbolika pamětní mince, která oslavuje vraždění hugenotů, a to, že král Karel IX. obdržel od papeže Zlatou růži. Obojí reakce ovšem nastaly vzápětí po obdržení prvních zpráv o události, v nichž francouzské zdroje popisovaly celou událost jako potlačení hugenotského povstání. Později, když se v římské kurii rozšířilo povědomí o skutečné podstatě celé akce, byl její postoj i postoj papeže podstatně chladnější.

Filip II. Španělský, který byl znám jako fanatický katolík, vyjádřil nad zprávou o masakru potěšení,[2] naopak nábožensky tolerantní římský císař a český král Maxmilián II. Habsburský, bratranec Filipa II. a tchán Karla IX., byl zprávou o masakru znechucen a označil událost za "ostudnou".[3]

• BORDIER, Henri. La Saint-Barthélemy et la critique moderne, Paříž, G. Fischbacher / Honoré Champion, 1879, 116 str.
• JOUANNA, Arlette. Bartolomějská noc: zločin v zájmu státu: 24. srpen 1572. 1. vyd. Praha: Garamond, 2010. 407 s. ISBN 978-80-7407-084-6.
• HÁJKOVÁ, Milena. Bartolomějský masakr – mezník ve vztazích Anglie a Francie? Historický obzor, 2002, 13(9/10), s. 194–199. ISSN 1210-6097.
• MOLINIER, Auguste. La Saint-Barthélémy et la critique moderne, par Henri Bordier (recenze knihy). Bibliothèque de l'école des chartes, Année 1880, Volume 41, Numéro 1, str. 266-270. http://www.persee.fr/doc/bec_0373-6237_1880_num_41_1_446945 (francouzsky)

• Osmdesátiletá válka
• Protireformace
• Šmalkaldská válka
• Třicetiletá válka

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bartolomějská noc na Wikimedia Commons