Bajati

Bajati (turecky Bayat boyu, ázerbájdžánsky Bayad, Bayatı plurál Bayatılar, Bayat nebo Boyat tayfası, turkmensky Bayat, persky بیات → Bayat) je jeden z historicky primárních 24 kmenů Oguzských Turků. Společně s kmenem Kajyů stál v čele všech Oguzů jako – íl-bašové – Kajy-Bajat. Proces migrace jeho příslušníků ze Střední Asie na Blízký Východ započal v 11. století a byl završen v 16. století. Byli usazení na územích Turkménie, Íránu, Ázerbájdžánu, Turecka, Iráku a Sýrie.[1][2] Mimo těchto zemí jejich zbytky v současnosti ještě nacházíme v Libanonu, Afghánistánu, Indii, Turkmenistánu a Uzbekistánu. Příjmení Bajat je běžné v Afghánistánu, Íránu, Ázerbájdžánu a v menší míře v Turecku, Libanonu a Indii. V Turkmenistánu nese význam „rytíř“ nebo „kavalír“. Představují subetnickou skupinu Ázerbájdžánců a Turkmenů.[3] Bajati mluví jižním dialektem jazyka ázerbájdžánského.[4]

Tamga Bajatů

Původ a dějiny

Bajat byl název jednoho z 24 Oghuzských kmenů. Bajati se dělili na dvě hlavní skupiny odlišující se jménem: Ak Bajat → bílí a Kara Bajat → černí. Kajyové a Bajati se stali il-bašové (vůdci, vládnoucími kmeny) všech 24 Oguzských kmenů (Oguzské knížectví ve Střední Asii). Společně byli nazýváni „Kajy-Bajat“. Vzniklá vnitřní krize Oguzského knížectví, která vyhrotila vztahy mezi dobytkářskou aristokracii a chudinou, přinutila část některých Oguzských kmenů raději přesídlit do muslimských států na jihu. Do čela migrantů se postavila významná rodina Seldžukovců, pocházející z oguzského kmene Kynyků [pozn. 1].

Ak Bajati, kteří zůstali v Syrdarském regionu, se v roce 1153 přiklonili k rebelům, jež byli zajati Seldžukovským Ahmedem Sandžarem. Po celou dobu Seldžukovského dobývání Blízkého východu byli Bajati jeho účastníky. V průběhu této migrace se podstatná část Ak Bajati usadila zejména v Turecku, v severním Iráku a v Sýrii. Druhá hlavní skupina – Kara Bajati, se usadila v Chorásánu, z větší části kolem Níšápúru. Na Ögedejův příkaz mongolský generál Čormakan přešel v roce 1230 Amudarju a bez odporu obsadil Chorasán s jeho hlavním centrem Herátem. Ustavení Ílchanátu v roce 1256 Tataro-mongoly přimělo zbylé Oguzy k úniku z dosavadních sídel na západ do Malé Asie.

Původ jména

Pojmenování a etymologie jsou nejisté. Jedná to pravděpodobně o množné číslo „bajan“ → „bohatý“ a nejspíš může pocházet od Žuan-žuanských kmenů.[5] V tomto případě se prohlášení Rašíd al-Din Hamadániho, že to znamená „štěstí“, stává správné.[5][6]

Vznik jména tohoto kmene se podle legend o jejich původu vztahuje na Oguz-kaganovho vnuka jménem „Bajat“.[7]

  • Podle předcházející ústní legendy a Oguz-kaganova eposu, napsaného na počátku 14. století, známého taky pod názvem Oguz-name, pocházejí z 24 turkomanských kmenů Oguzů.
  • V epose od Mahmúda Kašgarského (Mahmud al-Kāshgharī) Divân-ı Lügati't-Türk napsaného v 11. století je uvedeno:
„ …ve svazu Oguzů je 22 divizií… [1] “

Bajati jsou uvedeni na 9. místě v pořadí. [pozn. 2].

V staroturečtině jejich domorodý název znamená: bohatý, šťastný a plný milosti.[8] Jako každý kmen či klan patřící do skupiny Oguzů měli a mají svůj znak – tamgu. Jejích zvířecím totemem bylo Káně.

Oguzské kmeny podle Oguz-kaganova eposu
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Oghuzové
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Bozokové (Sivé šípy)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Üčokové (Tři šípy)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
"Günchán"
Kajı
Bajat
Alkaevli
Karaevli
 
 
 
 
"Ajchán"
Jazgır
Töker
Dodurga
Japrılı
 
 
 
 
"Jyldyzchán"
Avšar
Kızık
Begdili
Kargın
 
 
 
 
 
 
"Gökchán"
Bajındır
Bedženeg
Čavdur
Čepni
 
 
 
 
"Dagchán"
Salur
Ejmür
Alan-jurtlu
Üregil
 
 
 
 
"Denizchán"
Igdir
Bükdüz
Jiva
Kınık
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Totem
Káně
 
 
 
 
Totem
Orel
 
 
 
 
Totem
Orel jestřábí
 
 
 
 
 
 
Totem
Moták pochop
 
 
 
 
Totem
Poštolka rudonohá
 
 
 
 
Totem
Jestřáb lesní
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Krátká historie

Od 10. do 16. století, a taky později, byly domorodé skupiny Bajatů rozptýlené na obrovské rozloze od Anatolie přes Sýrii a Irák do východního Íránu. Zpočátku byli Bajaté koncipováni v Malé Asii, kde se smíchali s jinými Seldžukskými kmeny. Po úpadku Rúmského sultanátu ustavily Oguzské klany Bajatů, Afšarů a Begdiliů ší'itskou islámskou militantní skupinu pojmenovanou Kizilbašové, která vzkvétala v Anatolii a Kurdistánu. Do přelomu 15. a 16. století se však tito Kizilbašové přestěhovali do Persie. V období Safíovců byl celkový počet Bajatů v Persii odhadnut na 40 000 rodin.

Vojenské tažení Čingischánového potomka Tímúra-chána (1336 – 1405) na západ začalo v roce 1380 napadáním různých nástupnických států Ílchanátu. V roce 1389 postoupila jeho vojska z Herátu do vnitrozemí Persie, kde sklidil mnoho úspěchů. Tento triumf zahrnoval mimo jiné obsazení Níšápúru (Chorasán), který Tímúr-chán napadl se všemi svými silami. Válka s Tímúrovskou armádou vedla k velké ztrátě na životech Kara-Bajatů. Zbytek kmene Kara-Bajatů, který přežil, uprchl do okolních Níšápúrských hor.

  1. Odtud jedna skupina uprchla na východ a severovýchod do Afghánistánu.
  2. Druhá skupina uprchla na jihozápad směrem k Isfahánu. I zde Tímúr-chán, často nazývaný „Emír Tejmür“, obsadil Muzaffarovský Isfahán a v roce 1393 odstranil Muzaffary v Šírázu.
  3. Třetí skupina se vydala na severozápad do Ázerbájdžánu, kde se rozdělila na dvě části. Jedna část odtáhla na západ do Anatolie a druhá část šla na jih do Iráku, Sýrie a Libanonu. Šlo o poslední vlnu kočovných tureckých kmenů, které migrovaly na západ.

Ještě v roce 1390 dobyl Tímúr-chán Ázerbájdžán, v roce 1400 Gruzii a vylidnil křesťanskou Arménii, čímž rozšířil svou říši na hranice Osmanské říše.[9] Tímúr-chán zaměřil svou dobyvatelskou pozornost na Sýrii. Vyplenil Sivas a příštího roku u Bagdádu porazil Kara Kojunluské turkomany a rozvrátil Džalájirovský sultanát. Poté porazil mamlúky a obsazením Halabu a Šamu (soudobý název Damašku) se zmocnil celé Sýrie. V roce 1402 vtrhl Tímúr-chán do Anatolie a zaútočil na Osmanskou říši. Byl rozhořčen tím, že Bajezid-sultán (Yıldırım-Blesk) (1389 – 1402) obsadil města Malatya a Elbistan [pozn. 3]. Bajezid-sultán, zabývající se vojenským tažením na Balkáně, musel s vojskem spěchat do Malé Asie, kde se měla jeho armáda utkat v bitvě s Tímúr-chánovou armádou. Přestože Tímúr-chán měl v bitvě u Ankary velkou přesilu, osmanská armáda byla oslabována dezertéry Tatarů a Sipahíů z Anatolských bejliků. Při této velké porážce opustili Bajezid-sultánovou stranu také Bajati a přestoupili k silám Tímúr-chána. Bitva byla osudná nejen pro Bajezid-sultána, ale málem také pro celou osmanskou říši.[10] Zatímco Tímúr-chán napadl Anatolii, shromáždil Kara Kojunluský Kara Júsuf nové vojsko, s nímž v roce 1402 dobyl Bagdád. Tímúr-chán pověřil svého vnuka Abu Bakr ibn Mirah-šáha opětovným dobytím Bagdádu, což se mu taky částečně podařilo. Poté uvolnil třicet tisíc Turkménských zajatců v Diyarbakıru [pozn. 4], o které již v předcházejícím desetiletí požádal Ardabilský šejch Sadreddin Musa (1305 – 1391). Při zpátečním pochodu z Anatolie do Perského Ázerbájdžánu přivedl vězně jako dar šejchovi Chodža Alímu Safavimu († 1429) [pozn. 5]. Ze Šamu do Ardabílské oblasti překočovala taky část Ak Bajatů. Následně Tímúr-chán odpochodoval do Chorasánu a pak do Samarkhandu.[11]

  1. Bajati v Halabu (Aleppo) a Aintabu (Gaziantep) byli během emigrace mnoha svých členů do Anatolie a Íránu postupně přeřízení na úroveň malého kmene. Část, která zůstala žít mezi Gaziantepem a Aleppem, se později připojila k Ak Kojunluské konfederaci. Je pravděpodobné, že tito Bajati přišli ze severní Sýrie s Ak Kojunluskými turkomany. Odtud 10 000 stanů Ak-Bajatů překočovalo jihovýchodně od Hamadánu a usadilo se hlavně kolem Kazzāzu.[12] Z kmene Ak-Bajat pocházelo velké množství významných emírů, jejichž jména jsou uvedena v kronikách Hasana Rūmlūho[13], Eskandara Bega[14] a jiných. Mnoho Bajatštích emírů bylo jmenováno do vysokých pozic mimo kmenového území, např. Gada-Alí Soltan guvernér v Maku z období vlády šáha Abbáse I., jiní k podobným pozicím v Jerevanském okresu, a Ḥosayn-Alī Beg v roce 1598 k vedení velvyslanectví ve Španělsku.[15] Během panování Emír šáha Abbáse I. byli Bajatští vojáci posláni do Ázerbájdžánu, kde se také usadili.
  2. Dvě skupiny Bajatů žily v Diyarbakırském regionu v rámci uskupení Boz Ulus.[16]
  3. Mnohem důležitější byli Šam Bajati v Anatolii, kteří – jak jejich název napovídá – se sem přistěhovali ze Syrského Damašku. Bajati, Afšarské kmeny a Begdiliové v Sýrii a jihovýchodní Anatolií hráli důležitou roli v ustavení Dulkadyrského bejliku (1339 – 1521) a šíření do Sivassko-Yozgatského regionu, a byli nazýváni také Dulkadïrlï Bayat. Z velké části se usadili kolem Gedüku v okrese Yozgat, kde byli známí jako Boz Ok. Později se stali Ší'ity a připojili se k Safaviyyům. Příbytkem Šam Bajatské skupiny se stal Yeni-Il → Nové území (severně od Malatye), a taky Amasya, kde byli známí jako Ulu-Yörük, okolí Ankary, a Maraşe, a ještě dál v Kütahie a Antalie. Informací o časech a okolnostech jejich stěhování je málo, zaznamenána je jenom skutečnost o Boz Uluse a Yeni-Ilu[15] Tito Ak Bajati se stěhovali do centrální Anatolie v letech 1022 – 1613. Ostatní přijeli do Íránu s Kadžárskými klany v závěse Ak Kojunlū. Kadžárovci žili v Ázerbájdžánu, zejména kolem Gandžy a Bardy, ale není jasné, kteří z Kadžárovských emírů byli Bajatského původu. V době Safíovské dynastie (1501 – 1736) tvořili zástupci kmene Ak-Bajatů aristokratickou šlechtu na jejím dvoře.[17] Jako potomkové Ak-Bajatů se objevily některé rody, jako je například Kádžárovci (1781–1925).[8]
  4. Bajati v Iráku, sestávající z třinácti klanů, žili hlavně v okolí Kirkúku. Jsou tam ještě dnes, někteří následují svůj starý způsob života, ale nejvíce jich nyní pracuje v sedavém zaměstnání.

Toponyma

Bajati byli hlavním oguzským kmenem. Toto pojmenování nese několik míst a osob spojených s legendou. Dnes jsou jejich hlavní přežívající skupiny pojmenovány Pahlavanlu a Rajhanlu. Přesto toponyma z 11. – 16. století ukazují, že dnešní Bajatské kmeny musely sehrát významnou roli při dobytí a kolonizaci Anatolie. Zde Bajati rozšířili své hlavní oblastní usídlení v provinciích Konya, Bursa, Afyon, Balıkesir a Kütahya.

Na počátku 20. století bylo nalezeno toponyma „Bajat“ v těchto místech:

  • 37 míst v Turecku.[18]
  • 26 míst v Íránu nese toponyma Bayat a Bayāt, Bayātān, Bayātlū, Bayātlar. Razmara uvádí dva z nich u Araku, jednoho v blízkosti Zandžánu, jednoho poblíž Orumíje u Reżāʾīya, jednoho v blízkosti Chúzistánu v Dašt-e Mišánu, jednoho při Borudžerdu a jednoho v Chorasáne u Daragazu.[19] P. Oberling zmiňuje klan s názvem Bayat patřící do Kaškajského pokolení ve Fársu[20]
  • 5 míst v Ázerbájdžánu v Geokčajském kraji – Bayat-Melik-Ummud, Bayat-Kadyr-Husein v Dževadském kraji – Bayat, v Kubinském kraji – Syndžan Bayat, Uzun Bayat v Šamachyském kraji – Bayat, v Šušinském kraji – Bayat.[21]
  • 4 místa v Turkmenistánu nesou jména Bayat, Bayat-Chadži a Bayat-Sindžap.[12]
  • 1 místo v Uzbekistánu
  • 1 místo v Iráku. Iráčtí Turkmeni jsou z velké části potomky obou větví Bajatů.[8]

Bayat je název obce jižně od Bagdádu a malých domorodých skupin v severní Sýrii.

Malé Bajatské skupiny žijí kolem Damašku, Hamy a Tripolisu, musí být odnoží Halabských Ak-Bajatů.

Kromě toho, příjmení Bajat nebo Bažjat, je běžným jménem turkické komunity, kterou ještě stále nalezneme v Afghánistánu. Zde jsou známí jako klan, který se původně přistěhoval do země s Nádirem Šáhem Afšárským (1688 – 1747).

Příjmení Baijat, také Bhajat, nacházíme v Gudžarátu a v mnoha vesnicích sunnitských randerských rodin, Randerských Suratů čili Surti – Vohra. Tento klan se možná přestěhoval do Indie z Íránu nebo Afghánistánu.

Jméno kmene „Bayatı“ bylo dáno Bajatské pevnosti, postavené v roce 1748 zakladatelem Karabachšského chanátu Panahali-chán Karabagliem.

Pozoruhodné osobnosti z kmene Bajat
  • Jeden z dávných Oguzských hrdinů Dede Korkut, který se stal legendární v dastaně stejného jména.
  • Hasan Mahmud Bayati, jeden z nejčasnějších tureckých historiků 15. století. Byl také proslulým chovatelem koní[15].
  • Muhammad Füzuli, slavný turecko – ázerbájdžánský básník a filozof osmanské éry.[8]
  • Orudž-bej Bajat, (Don Juan Perský) známý pod pseudonymem „Don Juan Perský“, autor známé knihy „Rusko a Evropa očima Orudž-beje Bajata — Dona Juana Perského“,[22] který jako Safíovský vyslanec v letech 1599 – 1601 navštívil Rusko, Německo, Českou republiku, Itálii, Francii, Portugalsko a Španělsko.[23]
  • Morteza Gholi Bayat (1890 – 1958), bývalý premiér Íránu
  • Abbas Bayat (narozený 1947), íránský obchodník
  • Ehsan Bayat, afghánsko-americký podnikatel, majitel Ariana Television Network a zakladatel nadace Bayat[24]
  • Asef Bayat, íránský profesor sociologie

Poznámky
  1. Boz-okové – Sivé šípy, ke kterým jsou přiřazeni Bajati byli váženější nežli Üč-okové – Tři šípy
  2. Oguzové se tradičně dělí na dvě hlavní skupiny: Bozok'y – Sivé šípy, ke kterým jsou podle Kašgarského Bajati přiřazeni jako jeden z kmenů větve Günchána a Üčok'y – Tři šípy, ke kterým jsou přiřazeni Kynykové jako jeden z kmenů větve Denizchána
  3. Město Elbistan bývalo hlavním městem ší'itského Dulkadyrského bejliku. Region byl začleněn do Osmanské říše krátce před tažením proti Egyptštím mamlúkům v roce 1512
  4. jde o základ prvních Kizilbašských kmenů
  5. Chodža Alí Safavi byl Sadreddin Musův syn a vůdce Safaviyyů, byl Kurdského původu

Reference
  1. Encyclopaedia Iranica: „Bayat“. Bayāt was one of the twenty-two Oghuz tribes listed in Maḥmūd Kāšḡarī’s. (anglicky)
  2. R. Khanam. „Encyclopaedic ethnography of Middle-East and Central Asia: J-O“, First Edition (2005) Vol 2. s. 126—127 ISBN 81-8220-064-4 (anglicky)
  3. „Bajati“ Archivováno 21. 10. 2013 na Wayback Machine Rossijskij etnografičeskij muzej. Glossarij. (rusky)
  4. „Jazyky Íránu“ (anglicky)
  5. Kwāja Rašīd-al-Dīn Fażl-Allāh, „Tārīk-e oḡūz“, ed. Jahn, K. „Die Geschichte der Oḡuzen des Rašīd ad-Dīn“, Vienna, 1969, p. 45. (nemecky)
  6. Maḥmūd al-Kāšḡarī, ed. R. Dankoff and J. Kelly, „Compendium of the Turkic Dialects“, 3 vols., Cambridge, Mass., 1982 (cf. I, p. 464-76/1072-83) (anglicky)
  7. Fakr-al-Dīn Mobarakshah, „Tārīk-eMobārakšāh“, ed. E. Denison Ross, London, 1927, p. 48. (anglicky)
  8. Besim Atalay: Divanü Lügati't – Türk. Türk Tarih Kurumu Basımevi, Ankara 2006, s. 56., s. 57. (turecky)
  9. The Turco-Mongol Invasions [online]. Rbedrosian.com [cit. 2012-05-22]. Dostupné online. (anglicky)
  10. Tucker, Spencer C. (2010) „Battles That Changed History: An Encyclopedia of World Conflict“. ABC-ClIO; p. 141
  11. Stevens, John. The history of Persia. Containing, the lives and memorable actions of its kings from the first erecting of that monarchy to this time; an exact Description of all its Dominions; a curious Account of India, China, Tartary, Kermon, Arabia, Nixabur, and the Islands of Ceylon and Timor; as also of all Cities occasionally mention'd, as Schiras, Samarkand, Bokara, &c. Manners and Customs of those People, Persian Worshippers of Fire; Plants, Beasts, Product, and Trade. With many instructive and pleasant digressions, being remarkable Stories or Passages, occasionally occurring, as Strange Burials; Burning of the Dead; Liquors of several Countries; Hunting; Fishing; Practice of Physick; famous Physicians in the East; Actions of Tamerlan, &c. To which is added, an abridgment of the lives of the kings of Harmuz, or Ormuz. The Persian history written in Arabick, by Mirkond, a famous Eastern Author that of Ormuz, by Torunxa, King of that Island, both of them translated into Spanish, by Antony Teixeira, who liv'd several Years in Persia and India; and now render'd into English.
  12. Defense Mapping Agency, Official Standard Names Gazetteer, no. 42 (USSR), Washington, DC, I, AB, p. 6; idem, 1984, sv „Bayāt“, cf. idem, 1984, pp. 209-10 (anglicky)
  13. Ḥasan Rūmlū, Charles Norman Seddon „Kitab-i Ahsan al-Tavvarikh“ 1969, Kalifornská univerzita
  14. Iskandar Munshi „Tārikh-e ʻālam-ʼārāye ʻAbbāsi, taʼlif-e Eskandar Beg Torkamān“, 1956, Bongāh-e Matbuʻātiye Amir-Kabir
  15. Sümer, Faruk „Bayatlar”, Istanbul Üniversitesi Edebiyat Fakültesi türk dili ve edebiyat dergisi, 1950, p. 374, p. 385
  16. Sümer, Faruk „Oğuzlar (Türkmenler)“, 2nd ed., Ankara, 1972, pp. 232
  17. „Don Juan of Persia“, ed. G. Le Strange, 1926, p. 45 (anglicky)
  18. „Köylerimiz a Türkiye'de meskiûn yerler kılavuzu“, Istanbul, 1933, s.. 92.
  19. Johanson, Lars – Bulut, Christiane „Turcologica Series – Svazek 62“, Turkic-Iranian Contact Areas: Historical and Linguistic Aspects, Otto Harrassowitz Verlag, 2006, ISBN 3-447-05276-7, ISBN 978-3-447-05276-4 (anglicky)
  20. Oberling, P. „Qashqāʾi Nomads Fars“, Haag, 1974, s. 30, 226.
  21. Sbornik „Etničeskaja onomastika“. „Zaselenie Azerbajdžana tjurkami“ Archivováno 23. 9. 2009 na Wayback Machine. Akademija nauk SSSR. Institut Etnografii imeni N.Miklucho-Maklaja. Izdateľstvo «Nauka», M., 1984 g. (rusky)
  22. „Rusko a Evropa očima Orudž-beje Bajata — Dona Juana Perského“. Izd-vo SPBGU, 2007. (rusky)
  23. Elena Zinoveva. Persidskie motivy. Žurnal «Neva». № 11, 2007. (rusky)
  24. „The Bayat Foundation – Making a Difference in Afghanistan – Bajatská nadace – Tvorba a rozdíly v Afghánistánu“. October 18, 2006. WorldPress.org. (anglicky)

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.