Vojenský zeměpisný ústav (budova)

Vídeňský Vojenský zeměpisný ústav byl na celém rakousko-uherském území odpovědný za správu geodetických základů a za vojenské mapování. Mezi jeho zaměstnanci pracovala řada důstojníků a techniků - Čechů a Slováků. Probíhající první světová válka odhalila potřebu aktuálních mapových podkladů ale i "on-line" provádění měřičských prací v sestavě bojujících vojsk.[3]

Velení československého armádního sboru na Rusi zřídilo topografické oddělení sboru a litografické oddělení štábu. Topografické oddělení štábu "Čechovojsk" čítalo 60 příslušníků. Disponovali na tehdejší dobu i dobře vybavenou tiskárnou. V závěru první světové války měli k dispozici i fotografickou službu (průzkum, dokumentace, propaganda). Celé topografické oddělní bylo rozmístěno na železničních vagonech. Topografové zajišťovali měřičské práce pro dělostřelce, ženisty a opraváře železničních tratí.[3]

Měsíc po vyhlášení samostatné Československé republiky (27. listopadu 1918) vydalo Vrchní velení Československé branné moci rozkaz číslo 8 o zřízení své nové součásti: "oddělení pro vojenské záležitosti (kartografie)". Tento akt je považován za počátek vzniku Vojenské zeměpisné služby Československé branné moci.[3] Termín Vojenská zeměpisná služba označoval až do roku 1950 souhrnně orgány a jednotky, které zabezpečovali geodetické, kartografické a zeměvědné podklady pro potřeby armády.[3]

Dne 18. prosince 1918 bylo do nové struktury Ministerstva národní obrany (MNO) začleněno kartografické oddělení (Zeměpisný ústav). Vojenský zeměpisný ústav (VZÚ) se stal centrálním řídícím a výkonným orgánem vojenské zeměpisné služby. Skutečně samostatný Vojenský zeměpisný ústav vznikl o rok později, rozhodnutím MNO z 15. října 1919 jako "Československý vojenský zeměpisný ústav" přímo podřízený Hlavnímu (generálnímu) štábu.[3]

Pracoviště vojenské zeměpisné služby byla provizorně dislokována v různých civilních objektech v Praze a fungovala tak v nevhodných a mnohdy stísněných podmínkách. Zpočátku se úvahy orientovaly směrem k nalezení vhodné budovy a její adaptaci pro daný účel.[1] Odborná komise ustavená MNO toto řešení nedoporučila a přiklonila se k variantě výstavby nové budovy, která by odpovídala potřebám ústavu a jeho budoucí perspektivě.[1] Koncem roku 1918 proto bylo rozhodnuto zabývat se projektem výstavby nové budovy pro Vojenský zeměpisný ústav. Definitivní návrh na výstavbu samostatného objektu pro budovu MNO a nový objekt pro Vojenský zeměpisný ústav jako "středisko pro pěstování zeměpisných věd z hlediska vojenského i jako státní kartografické středisko" v Praze byl položen na stůl 15. března 1919. MNO ve svém příspěvku k regulačnímu plánu Velké Prahy tehdy uvedlo projektované vojenské budovy v pořadí: 1 – MNO, 2 – VZÚ. Realizace tohoto schváleného plánu postupovala na svoji dobu velmi rychle:[1]

• v roce 1920 vznikly tři ideové náčrty;
• dne 3. března 1921 meziresortní komise definitivně rozhodla o výstavbě nové budovy pro Vojenský zeměpisný ústav a jejím zahájení;[3]
• v květnu 1921 byl ukončen výběr pozemku. (V rozvojovém území katastru Bubenče se pro novou budovu VZÚ našlo vhodné místo na konci Bučkovy ulice, která vedla od historického centra Bubenče směrem k nově se vytvářejícímu regulovanému území nových Dejvic.)[4][5]
• v březnu 1922 byl předložen náčrt a
• v červenci 1922 schválilo MNO úvodní projekt budovy.

Budova těsně po dostavění v roce 1925[6]

V roce 1923 byl "Československý vojenský zeměpisný ústav" přejmenován na "Vojenský zeměpisný ústav" a v červnu téhož roku (1923) byl dokončen úvodní projekt novostavby a přijat detailní, realizační projekt budovy pro tuto instituci.[3]

Novou parcelaci území schválil Magistrát hlavního města Prahy v září 1923 s tím, že nová budova VZÚ na vymezené parcele bude mít maximálně tři patra s přízemní budovou ve dvoře. Další podmínkou bylo, že hlavní průčelí budovy ustoupí o půl metru, přičemž „vzniklá plocha bude postoupena do veřejného statku zdarma bez jakýchkoli výloh pro obec“.[4][5]

Realizační projektové práce na nové budově pro Vojenský zeměpisný ústav byly svěřeny týmu architekta Bedřicha Feuersteina.[3] (B. Feuerstein byl tehdy zaměstnanec Památníku odboje.[7]) [p 1] V listopadu 1923 byly zahájeny vlastní stavební práce. Ty pokračovaly až do prosince roku 1925. Realizace stavby si vyžádala náklady ve výši 12 milionů Kč. Stavba budovy VZÚ byla autorsky dozorována architektem Josefem Havlíčkem.[8] Hotová budova se nacházela na tehdejší adrese Bučkova ulice 620, Praha XIX - Bubeneč.[7] Vojenské stavební ředitelství předalo novou budovu Vojenského zeměpisného ústavu do užívání Vojenské zeměpisné službě oficiálně v lednu 1926.[7] Ke kolaudaci budovy VZÚ došlo ale poněkud opožděně až v únoru roku 1928.[4][5]

Již v prosinci roku 1925 bylo zahájeno stěhování prvních zaměstnanců do nové lokality, které skončilo se závěrem března roku následujícího (1926). Všechny složky ústavu z odloučených pracovišť byly v prvním čtvrtletí roku 1926 přestěhovány a soustředěny do nové budovy.[7] Dne 2. dubna 1926 navštívil nová pracoviště Vojenského zeměpisného ústavu i tehdejší prezident T. G. Masaryk.[3] Oficiálně byla budova uvedena do plného provozu s koncem prvního pololetí roku 1926.[3]

Budova byla technicky i funkčně velmi zdařilá a odpovídala tehdejším nárokům na pracovní prostředí pro kartografy a geografy. Oficiální tisk označoval budovu za jednu z nejlepších úředních budov té doby.[7] Feuersteinův přítel český funkcionalistický architekt a člen Devětsilu) Josef Havlíček budovu popisoval jako „jasnou, prostou, přehledného provozu a ušlechtilých poměrů“.[4][5]

Pamětníci popisovali budovu krátce po zabydlení v roce 1926 takto:

• "Budova se mně jevila vznešená. Honosné a čisté prostory s velkým okny, všude plno světla, ve kterém zářila mosazná zábradlí na schodištích, jako by byla ze zlata ...".[7]
• "Byla to bílá budova se zlatou střechou z měděného plechu, která stála v prostředí rozsáhlého staveniště starého Bubenče. Lípy zasazené jako proutky s oškrabanými kůly jsou dnes velké, vzrostlé stromy a budova sama má již patinu pražských paláců ...".[7]

Z hlediska architektonického byla postavena v klasicistickém stylu českého purizmu.[1] Jedná se o klidným dojmem působící objekt v neoklasicistním blokovém tvaru, který byl inspirován francouzskými vlivy revoluční architektury a to především dílem Augusta Perreta, v jehož ateliéru Bedřich Feuerstein ve 20. letech dvacátého století působil.[9] Budova je tvořena hlavním průčelím (podpořeným ve všech patrech průběžnými římsami) s navazujícími bočními křídly spojenými s objektem tiskárny ve dvoře.[4][5]

Kontrastní šedo-okrová fasáda budovy je propsána hlubokými stíny, které měly symbolizovat závažnost státní instituce. Přísně osová architektura je členěna ostěními, sloupy, polosloupy, zapuštěnými a vystupujícími segmenty. Půdorys budovy je stroze oficiální, logický, služebný. Hlavní chodba obíhá vnitřní atrium. Jen tu a tam se v budově nachází vyšlechtěné detaily, např. torzo luxferové stěny.[8]

Hlavní budova měla čtyři podlaží nadzemní a jedno podlaží podzemní. Součástí podzemního podlaží byla i sklepní místnost v pravém rohu budovy.[7] situovaná asi 4 metry pod úrovní ulice.[1] Uvnitř místnosti se nacházely tři betonové pylony, jejichž základy stály na rostlé skále.[7] Místnost byla určena pro gravimetrická měření jako součást geofyzikální laboratoře.

Čelní trakt budovy (do Rooseveltovy ulice) měl délku 106,4 metrů, boční trakty (do ulice "Charlese de Gaulla" a do ulice "U Zeměpisného ústavu") byly dlouhé každý po 61,5 metrech. Celková zastavěná plocha budovy činila 3.334 čtverečních metrů.[1]

Umělecký dojem z budovy byl podpořen faktem, že se na obou nárožích hlavního průčelí nacházely alegorické sochy dívek - kamenné[4][5] skulptury Vltavy a Dunaje.[7] Na křižovatce ulic Rooseveltova x Charlese de Gaulla byla umístěna neoklasicistní personifikace[4][5] Dunaje, zatímco na křižovatce ulic Rooseveltova x U Zeměpisného ústavu byla umístěna neoklasicistní personifikace[4][5] Vltavy. Původně architekt Bedřich Feuerstein zamýšlel použít plastiky svého přítele českého sochaře Otakara Švece, ale ty se pro svoji hubenost důstojníkům nelíbily. Navzdory architektovým protestům si nakonec výzdobu objednali u českého akademického sochaře Břetislava Bendy.[10][11]

Pohled na střechu tiskárny ve dvoře ze 4. patra budovy VZÚ (říjen 2016)

Ve dvoře budovy byl umístěn obří objekt tiskárny o rozměrech 50 metrů x 26 metrů a zabírající plochu 1.317 metrů čtverečních.[1] Bedřich Feuerstein byl ostatními kolegy architekty v případě realizace budovy VZÚ oceňován především za skleněnou shedovou (pilovou) střechu [p 2] této tiskárny.[10][11]

Právě ony skleněné (shedové) světlíky ve střeše objektu tiskárny se v průběhu let ukázaly jako nepříliš praktické řešení. Vyžadovaly totiž pravidelnou údržbu, neboť je bylo nutno pravidelně umývat, vyměňovat prasklá skla a v zimě z jejich ploch odstraňovat sníh.[7] Ani situace v letních měsících nebyla příznivá. Tiskárna nebyla ani klimatizovaná ani nedisponovala vzduchotechnikou, takže díky skleníkovému efektu shedových světlíků se prostory pod nimi zahřívaly až na teplotu 38° C, což již prakticky neumožňovalo tisknout.[7] Přikrývání světlíků ani jejich chlazení vodou nepomáhalo, takže později došlo k jejich zastínění položením izolace.[7]

• Urlich, Petr, ed. a Popelová, Lenka. Slavné stavby Prahy 6. 1. vyd. v jazyce českém. Praha: Foibos a Foibos books ve spolupráci s Městskou částí Praha 6, 2009. 299 s. Slavné stavby. ISBN 978-80-87073-14-8.

• Bedřich Feuerstein
• Seznam kulturních památek v Bubenči
• Pamětní deska v budově VZÚ

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Budova Vojenského zeměpisného ústavu na Wikimedia Commons