Arnold Peter Weisz-Kubínčan

Po jeho narození se rodina přestěhovala z pruského města Usch (dnes Ujście v Polsku) na Slovensko. Po dědovi pocházel z Oravy, po matce z bohaté německé židovské rodiny. Matčin bratr Hugo Simon[3] byl bankéř a mecenáš umění, na přelomu let 1918–1919 krátce pruský ministr financí za USPD.[4] Sestra Valerie (1895–1948)[5] se provdala za malíře Helmuta Krommera,[1] jejich dcera Anna se stala spisovatelkou.[5]

Základní a střední školu navštěvoval v Dolném Kubíně. V letech 1913–1916 studoval sochařství na Uměleckoprůmyslové škole v Budapešti.

V roce 1917 narukoval do armády a bojoval na frontě.[3] Jeho účast ve válce je doložena pouze tradovanými svědectvími a nezachovaly se o ní žádné oficiální záznamy.[6]

Po skončení války pokračoval ve studiu v Berlíně, pravděpodobně na soukromé akademii.[2]

Od roku 1923 žil opět v Dolném Kubíně, roku 1934 se přestěhoval do Martina. Roku 1933 začal používat přídomek Kubínčan, kterým vyjadřoval svůj „vroucí a oddaný vztah k Oravě“. Ten charakterizoval takto: „Mě život a rytmus naší Oravy učaroval. Vrchy i lidé. To byl můj svět a tím se sytila má výtvarná fantazie“.[3]

Ve snaze vyhnout se pronásledování židů na samostatném Slovensku se v roce 1939[1] (nebo 1940[3]) nechal pokřtít a přijal jméno Peter. Po zahájení transportů slovenských židů do německých vyhlazovacích táborů se od roku 1942 společně se svou přítelkyní Zorkou Kahan-Ring skrýval v lesích v okolí Martina. Podle vzpomínek dcery Zorky Kahan-Ring v roce 1944 nalezli rodinu, která jim pomáhala, oběšenou, a vzdali se úřadům.[6]

Okolnosti jeho smrti jsou nejasné, pravděpodobně zemřel roku 1944[1] nebo 1945[2] při transportu do koncentračního tábora nebo krátce po něm, uváděny jsou Auschwitz-Birkenau nebo Sachsenhausen.[1]

Zorka Kahan-Ring holokaust přežila a po válce emigrovala do USA. S sebou odvezla kufr s Kubínčanovými malbami, kresbami, grafikami a skicáři, který ukryl na půdě domu v Martině. Její dcera Katarina Curtis tato díla darovala Slovenské národní galerii, která je v roce 2019 prezentovala na výstavě nazvané Umelcova (ťažká) batožina.[6]

Je označován za „meziválečného expresionistu evropské důležitosti, který navzdory svému předčasně ukončenému životu přinesl do slovenského umění závan mezinárodního uměleckého myšlení“.[2] Jeho dílo je považováno za „jeden z nejautentičtějších výtvarných projevů ve slovenském meziválečném umění“.[7]

• 
  Hlava ženy z profilu, olej na plátně (1920)
• 
  Nad dědinou (1925)
• 
  Pastieri (1925)
• 
  Portrét ženy (1920)
• 
  Čítajúca starena (1915)
• 
  Zimní krajina (1925)