Židé na Slovensku

První zmínky o židovském osídlení na území dnešního Slovenska se objevují v 11. století.[2] Ve 14. století žilo v Bratislavě asi 800 Židů. Většina z nich se zabývala obchodováním a poskytováním finančních služeb. Na počátku 15. století byl založen židovský hřbitov v Tisinci, který byl v užívání do roku 1892.

V roce 1494 bylo šestnáct Židů obviněno z rituální vraždy a následně upáleno na hranici v Trnavě. V roce 1526 po bitvě u Moháče byli Židé vyhnáni ze všech velkých měst v Uhrách. V roce 1529 bylo třicet Židů upáleno na hranici v Pezinku.

Na konci 17. a počátku 18. století se Židé začali navracet do měst a začaly se utvářet první židovské obce, které však byly prozatím vyloučeny z mnoha odvětví a navíc se stávaly oběťmi nenávisti ze strany domácího nežidovského obyvatelstva. V roce 1683 několik stovek Židů uprchlo před kuruckými nepokoji a omezeními do Uher z Moravy. Roku 1700 byla v Bratislavě založena ješiva a schválena zemskými úřady.

Situace Židů ve celém Uherském království ze výrazně zlepšila v roce 1782, kdy byl vydán toleranční patent císaře Josefa II. Tato listina přinesla Židům, stejně jako ostatním menšinám, řadu občanských svobod a práv. Byl tak zahájen proces postupného zrovnoprávňování Židů v rámci uherské společnosti. Dokument obsahoval nařízení, která zlepšila celkové právní postavení Židů usnadnil jim přístup k řemeslům, průmyslové výrobě a k výkonu svobodných povolání. Z hlediska budoucnosti bylo důležité, že bylo reálně všem obyvatelům umožněno získat světské vzdělání.

Zákonem z roku 1840 umožnila uherská vláda Židům usídlovat se ve městech, s výjimkou báňských a zrušila další hospodářská omezení. To umožnilo Židům se začlenit mezi měšťanstvo. Dalším mezníkem byla revoluční léta 1848-1849.

Dle zákona z roku 1868 obdrželi Židé jako náboženské společenství v mnohých ohledech větší práva, než měly jiné nemaďarské národnosti v Uhersku, což vyvolalo mnohé negativní reakce. Tento vývoj završil zákon XLII z roku 1895, kterým uherský parlament v plném rozsahu zrovnoprávnil Židy s ostatními obyvateli země a dovršil tak proces otevření ghetta a zaručoval Židům plnou občanskou a náboženskou svobodu.

Zásadní zlom ve vývoji židovské menšiny na Slovensku, podobně jako v okolních zemích, přinesl nástup nacismu v Evropě. Na konci 30. let 20. století vláda Slovenského štátu poprvé omezila občanská práva Židů vládním nařízením č. 63/1939 Sl. z., přičemž pojem „Žid“ byl definován na náboženském, nikoli na rasovém základu. Nařízení také usměrnilo počet Židů v některých svobodných povoláních a omezilo uplatňování anebo vymáhání pohledávek prostřednictvím židovských advokátů Židů[3]. Nařízením č. 150/1939 Sl. z. byla upravena vojenská povinnost Židů a byli přeřazení do zvláštních pracovních táborů.

29. února 1940 slovenský sněm schválil arizační zákon, který byl předtím projednán s představiteli Židovské úřadovny a byly zapracovány jejich připomínky (ti ho akceptovali jako menší zlo). Zákon nevstoupil v platnost, protože ho prezident Jozef Tiso odmítl podepsat. Zákon byl opětovně schválen 25. dubna 1940 (č. 113/1940). Podnik, který měl nejméně 51 % nežidovského kapitálu, nebyl považován za židovský. Práva Židů byla omezována i dalšími nařízeními. Nátlak Třetí říše se postupně stupňoval a bylo požadováno radikální řešení židovské otázky, které však prezident Tiso odmítl. Na neřešení židovské otázky si Berlínu stěžoval přímo vyslanec Bernard ve své rozsáhlé správě „Německé připomínky vůči Slovensku“, která předcházela jednáním v Salcburku.[4] Také pozdější zprávy německé vojenské zpravodajské služby potvrzovaly odmítaní účinného prosazování židovské otázky ze strany slovenského prezidenta. 9. září 1941 bylo schváleno vládní nařízení č. 198/1941 o právním postavením Židů (tzv. „židovský kodex“), kterým se rušily předešlé předpisy a stanovovaly nové. Proti kodexu protestovala slovenská katolická církev.

Na začátku roku 1942 vznesla německá vláda požadavek na zásadní navýšení počtu dělníků o 20 000. Požadavek byl založen na mezistátních dohodách mezi Německem a Slovenskem. Po naléhání německé vlády slovenský velvyslanec navrhl, jestli by německá vláda na práce nepřijala slovenské Židy. Po souhlasu německé vlády bylo vystěhování 20. února 1942 schváleno také slovenskou vládou. Německá strana také původně požadovala zaplacení doplatku 500 říšských marek na ubytování, stravu a ošacení, nakolik nešlo o osoby zvyklé manuálně pracovat. Po vyjednávání s Němci zaplatila slovenská vláda pouze příspěvek 8,6 mil. marek a to odepsáním z těžce vymahatelného německého dluhu.[5] Zákon o vystěhování Židů byl schválen 24. března 1942. První transport ale odešel již další den, a to na základě nařízení předsedy vlády Tuky, bez předcházejícího uvědomění parlamentu, prezidenta a členů vlády.

Židům byly prezidentem a jednotlivými ministerstvy udělovány výjimky a zvláštní legitimace, které je chránily před vysídlením. Na vysoký počet výjimek si stěžoval Berlínu přímo německý vyslanec H. E. Ludin.[6] Slovenská vláda také opakovaně požadovala návštěvu slovenské komise, která by na místě prověřila podmínky zachovávání mezistátní dohody o lidském zacházení s Židy v pracovních táborech. Protože německá strana to nemohla připustit a komisi odmítla, Slovensko transporty okamžitě zastavilo. Transporty nebyly obnoveny až do propuknutí a potlačení Slovenského národního povstání, když bylo Slovensko obsazeno německou armádou. Hauptsturmführer SS Dieter Wisliceny - představitel Hlavního říšského úřadu bezpečnosti (Reichsicherheitshauptamt – RSHA) později opakovaný nátlak slovenské vlády a nemožnost požadované inspekce označil jako první moment, kdy se mu Adolf Eichmann svěřil, že Židé jsou hromadně vyvražďováni. [7]

Celkový počet židovských obětí holokaustu na Slovensku je odhadován na přibližně 70 000 osob.[8][9][10][11]