Ľudo Ondrejov

Narodil se ve slovenské rodině stolaře v chorvatském Slanje (dnes část obce Donji Martijanec, Varaždinská župa), většinu svého dětství však prožil na Slovensku, v obci Kostiviarska (dnes součást Banské Bystrice). Vzdělání získal v Banské Bystrici. Nejprve působil jako notář, později pracoval v automobilových dílnách a jako šofér z povolání. Byl také úředníkem Matice slovenské v Martině. V roce 1938 se přestěhoval do Bratislavy a stal se profesionálním spisovatelem. V tomto období arizoval antikvariát patřící židovské rodině. V letech 1944-45 byl členem partyzánské skupiny, po osvobození se stal referentem na Pověřeníctví pro informace, od roku 1947 byl redaktorem časopisu Partizán a později správcem Domova Svazu slovenských spisovatelů v Budmericích. Od roku 1950 byl v plném invalidním důchodu. Zemřel v roce 1962 v Bratislavě.

Svá první básnická díla uveřejňoval ve slovenských Národných novinách, Proletárce či Slovenském učiteli. V roce 1928 mu zveřejnili báseň i Slovenské pohľady, které se staly jeho oblíbeným časopisem, ve kterém vydával hlavně svoji poezii. První kniha mu vyšla až v roce 1932. Psal poezii a prózu nejen pro dospělé, ale i pro dětské čtenáře. Svojí tvorbou se řadí mezi neosymbolické a naturistické autory. Jeho lyrika je emotivní, hledá východiska v ideách lidskosti, svobody a rovnosti, které ztělesňuje tužba po dálkách, nicméně zároveň si uvědomuje marnost svého snění. V próze se věnuje např. psaní cestopisů, které však nejsou dokumentárními díly, ale autorskou fikcí.

V době druhé světové války arizoval antikvariát židovské rodiny Steinerových v Bratislavě (téma arizace obchodu bylo zpracováno ve filmu Obchod na korze). Navíc, když bylo započato s deportacemi Židů, prohlásil, že ve svém podniku žádné židy nepotřebuje a ohlásil je úřadům:

„Prehlasujem, že vo svojom kníhkupectve nepotrebujem týchto Židov: Maxa Steinera, Jozefa Steinera, Žigmunda Steinera a Viliama Steinera. Zaistením a odtransportovaním týchto Židov neutrpí obchod ani Slovenský štát nijakú hospodársku ujmu, lebo som si našiel náhradu v árijskej osobe pána Viliama Fábryho z Turč. Sv. Martina.“

Tito lidé později zahynuli v koncentračním táboře.[1] [2]

Vladimír Mináč v knize rozhovorů s Petrem Holkou (V košili z kopřivy) připomíná, že kritika Ondřejova nastala poté, co se pokusil zkopírovat texty Heleny Vozaňské:

„Helena Vozanská měla tehdy mocné promlouvače v Praze. Nějak se seznámila s manželkou generálního tajemníka KSČ Slánského, který připravoval procesy pro jiné, zatímco jiní připravovali proces pro něj. S paní Slánskou přišla na Slovensko a udělala obrovský křik: prohlásila Ondřejova za lidáka a arizátora. Arizátorem byl, lidákem nebyl. Dali mu arizovat knihkupectví, které nikdy za života ani pořádně neviděl. Pokud tam chodíval na pět minut, tak jen proto, aby si vzal peníze, protože to bylo na korze a ve starém městě bylo obrovské množství hospod, peníze mu nevystačily, ani když došel za Michalskou bránl. Byl on člověk velmi radejní. Nakonec se proces nekonal: rukopis jako dokument, jako hlavní usvědčující předmět ve sporu, se zapomněl v jedné z mnoha hospod, které tehdy existovaly. Usvědčující předmět přestal existovat a Ľubo Ondřejov dostal pouze 12 tisíc korun ve staré měně, což byl mizerný honorář...“[3]