Arménská republika (1918–1920)

Po uzavření míru s Tureckem byl svolán mezinárodní Kavkazský sejm, kterého se účastnili Gruzínci, Arméni a muslimové z Ázerbájdžánu. Na jeho popud vznikla v únoru 1918 nezávislá Zakavkazská demokratická federativní republika. V březnu 1918 uzavřeli bolševici Brestlitevský mír aby se zabránilo útoku několikrát početnější turecké armády na nově vzniklou republiku. Konference se konala v Trabzonu a měla pro Armény velice tvrdé výsledky. Zakavkazská republika musela vyklidit celou západní Arménii a ještě se vzdát původních arménských území s městy Batumi, Kars a Ardahan. Smlouva obsahovala demilitarizaci všech ruských a arménských jednotek jak v západní, tak i ve východní Arménii. Turci na znovu obsazeném území zahájili brutální politiku vůči Arménům, které nazvali vlastizrádci. Celá událost se stala největší genocidou v novodobých dějinách. Turci zavraždili v průběhu let 1915–1918 přes 1,2 miliónů Arménů (více Arménská genocida).

Sídlo arménského parlamentu v roce 1918

Další mírová konference se konala v Batumi v květnu 1918. Turci předložili nároky na arménská města Gjumri a Ečmiadzin a dokonce na pozdější hlavní město Gruzie Tbilisi. Gruzínští delegáti byli zděšeni vývojem situace, a tak se 26. května 1918 odtrhli od Kavkazské republiky. Vznikly tak tři nástupnické státy: Arménská demokratická republika, Gruzínská demokratická republika a Ázerbájdžánská demokratická republika.

Arméni nebyli z nabyté nezávislosti dvakrát nadšeni. Rozpadem Kavkazské republiky ztratili poslední spojence a jejich území bylo z většiny obsazeno Turky. Situace se stala ještě více zoufalou, když Turci obsadili město Ečmiadzin, a měli tak volný přístup k centru arménského odporu, městu Erivan (dnešní Jerevan). Arménské vojsko však bylo schopno odvrátit totální porážku a zvítězilo v bitvách u Sardarabadu a Karakilisu v květnu 1918. Část východní Arménie tak zůstala nezávislá.

Arménská revoluční federace koncem května 1918 rozhodla, že Arménie se stane republikou. Z počátku bylo vytvořeno ministerstvo vnitra, které založilo policejní složky a řídilo školství, železnici, telegrafy a soudy. První volby se konaly v červnu 1919 a hned bylo jasné, že nastanou problémy s místními menšinami. Kurdové a Ázerbájdžánci tvořili v některých oblastech dokonce většinu populace. Arménští emigranti z USA se vrátili do vlasti a začali vytvářet arménský právní systém. V lednu 1919 byla založena první univerzita v zemi.

Arménská populace čítala v roce 1914 2,8 miliónu v Rusku a 1,5 miliónu v Turecku. Nově vzniklá republika měla v roce 1918 kromě 800 000 Arménů ještě 100 000 příslušníků jiných národností (především Turků, Ázerbájdžánců a Kurdů). Z počtu 800 000 bylo pouze půl miliónu původních obyvatel východní Arménie. Ostatních 300 000 Arménů byli uprchlíci před genocidou z Turecka. Mezi takovým velkým počtem uprchlíků se začal šířit tyfus a kriminalita.

V roce 1919 se počet uprchlíků navýšil na 350 000. Turecko ale prohrálo válku a muselo se stáhnout ze západní Arménie, takže obrovský příliv uprchlíků ustal. V roce 1919 měla Arménie 650 000 arménských občanů a 350 000–400 000 příslušníků jiných národností.

Po konci války v roce 1918 a stažení tureckých vojsk z arménských území byly pod správou Arménů krom území dnešní Arménie i příhraniční turecké provincie Kars, Iğdır a část provincie Ardahan. Oblasti s arménskou menšinou Nachičevan, Sjunik a Náhorní Karabach byly pod správou Ázerbájdžánu a dnešní arménská provincie Lori byla pod vládou Gruzie. Smlouvou z Sèvres byla oficiálně uznána nezávislost Arménie a diplomatické vztahy byly navázány z významných států s USA, Británií, Itálií a Německem.

Národnostní složení Kavkazu

Po stažení turecké armády se objevila řada územních sporů. Arménsko-gruzínský spor se vedl o provincii Lori, jejíž území bylo osídleno Armény. Arménská armáda zaútočila na Gruzii, po počátečních úspěších však musela ustoupit. Boje probíhaly dva týdny a pak zasáhli Britové. Do oblasti Kavkazu byla poslána intervenční armáda, která měla dohlížet na mír v oblasti. Britové obsadili provincii Lori a vytvořili z ní neutrální zónu. Napětí mezi zeměmi ale zůstalo. Gruzínci dokonce určitou dobu zadržovali na svém území vlaky, které vozily do Arménie základní potraviny.

Ještě napjatější vztahy měli Arméni s Ázerbájdžánci. Tyto dva národy dělily a dělí víra, původ, kultura a velice vřelé vztahy mezi Ázerbájdžánci a Turky. Hranice mezi Arménií a nově vzniklou Ázerbájdžánskou demokratickou republikou nebyla zcela definována. Ázerbájdžánci nárokovali města Ganža, Batumi, Kars a dokonce hlavní město Tbilisi v případě Gruzie a Jerevan v případě Arménie. Diplomatické jednání selhalo a konflikt probíhal mezi roky 1918–1919.

Válka skončila bez vítěze. Náhorní Karabach a Nachičevan připadl Ázerbájdžánu, ale provincie Sjunik se stala součástí Arménie. Arméni, především v Náhorním Karabachu, ale pokračovali v boji proti ázerbájdžánským úřadům i po ukončení bojů.

Turecké územní ztráty po Sèvreské smlouvě

V prosinci 1918 byla vyhlášena v západní Arménii pod vedením Turka Fakhra al-Din Pirioghla Jihozápadní kavkazská republika. Byl to pokus Turků zabránit ztrátě provincií obydlených Armény ve východním Turecku. Hlavním městem se stal Kars a republika se měla stát loutkovým státem Turecka. Republika existovala zároveň s britskou intervenční správou západní Arménie. Republika byla rozpuštěna v květnu 1919 po nátlaku Britů a celá oblast byla nakonec odevzdána Arménii.

Mírová smlouva z Sèvres ze srpna 1920 byla jednou ze smluv končící první světovou válku mezi státy dohody a Osmanskou říší (Tureckem). Tato smlouva upravovala hranice Turecka a pro Armény dopadla velmi příznivě. Turecko bylo nuceno uznat arménskou nezávislost a odstoupit jim velkou část svého území na východě (viz mapka vpravo).

Rudá armáda vstupuje do Jerevanu

Turecká vláda zdrcená územními ztrátami, ale mírovou smlouvu z Sèvres neratifikovala. Válečný hrdina Mustafa Kemal s armádou se postavil proti smlouvě a začal bojovat proti rozdělení tureckého území.

V září 1920 turecká armáda tak zaútočila na arménskou provincii Kars a Arméni odpověděli vyhlášením války Turecku. Válka oficiálně začala 24. září 1920. Kemal poslal žádost o pomoc do bolševického Ruska. Odpovědí mu bylo zlato a zbraně zásobující turecké vojsko. Spojenectví mezi Turky a bolševiky mělo katastrofální následky pro Armény. Arménská armáda neměla proti početnějšímu a lépe vyzbrojenému nepříteli žádnou šanci. V říjnu 1920 padlo město Alexandropol a Arméni byli nuceni zažádat o mír. Byla podepsána Smlouva z Alaxandopole v prosinci 1920, která byla pro Armény velmi krutá. Arménie ztratila veškeré území západní a velkou část východní Arménie.

Výsledky války s Tureckem byly katastrofální, a tak v listopadu 1920 vypuklo proti vládě úspěšné bolševické povstání. Arménští bolševici se chopili moci a požádali sovětské Rusko o ochranu zbývajícího arménského území proti Turkům. Na konci listopadu 1920 obsadila zbývající území Arménie Rudá armáda. Členové Čeky 6. prosince 1920 přijeli do Jerevanu a oficiálně ukončili existenci Arménské demokratické republiky.

Mezi bolševiky a Tureckem byla podepsána Karská smlouva v říjnu 1921, která upravovala hranice mezi oběma státy. Do čela sovětské Arménie se postavil arménský komunista Aleksandr Myasnikyan a přičlenil arménské území k nově vzniklé Zakavkazské FSSR. Nově se objevila Arménie na mapě až v roce 1936 jako Arménská sovětská socialistická republika.

Dnešní oficiální hranice Arménie