Antonín Rybička

Podle matriky se narodil 30. října 1812 ve Skutči v domě č. 364[1] „U modré hvězdy“ na náměstí[3] (dnes Palackého náměstí 374).[4] Dům honosného stylu postavil Antonínův dědeček František Rybička v polovině 18. století. Otec (také Antonín) byl obchodník, člen městské rady a milovník českých dějin, který doma shromáždil množství knih, starých listin, mincí, erbů, pečetí a jiných historických památek.[5] Malému Antonínovi také vyprávěl staré příběhy a pověsti, například o vyhlášených místních obuvnících, a na vycházkách mu ukazoval zajímavá místa ve městě i okolí (Humperky, Rychmburk).[3] Z Rybičkova dětství se dochovaly dvě rukopisné knížky: Popsání české země (1823), přehled českého zeměpisu ve formě rozhovoru otce se synem, a Biblické příběhy Starého zákona (1824) se stručnou historií starověkých národů. Jejich autorství není jasné – možná si je napsal sám, ale mohly být i dárkem od otce nebo učitele.[3]

Do obecné školy chodil v rodném městě.[5] Jeho prvním učitelem byl Václav Svoboda († 1824), výborný pedagog,[5] otec pozdějších spisovatelů a historiků Vilibalda (1816-1875) a Leopolda (1823-1881).[3]

V letech 1824-26 navštěvoval hlavní školu v Moravské Třebové a v letech 1827-33 postupně na gymnáziu a lyceu v Litomyšli. Poté roku 1837 absolvoval práva na pražské univerzitě.[5] Během pražských studií bydlel s K. J. Erbenem a skutečským rodákem Janem Melicharem.[6] V Praze se také seznámil téměř se všemi mladšími českými spisovateli a setkal se s řadou starších obrozenců (např. Hněvkovským a Klicperou).[5]

Antonín Rybička r. 1867 (kreslil František Krišpín)

Po studiích nastoupil roku 1838 jako praktikant k magistrátu a hrdelnímu soudu v Chrudimi. V roce 1840, po složení zkoušek, se tam stal auskultantem. Mezitím studoval činnost dolů a hutí a roku 1842 složil zkoušku z horního práva.[5]

9. dubna 1846 byl jmenován akcesistou při c. k. spojené kanceláři dvorské ve Vídni a 19. října 1847 překladatelem do a z češtiny. Když byla po březnové revoluci 1848 sestavena komise k vyřizování stížností poddaných na vrchnosti, byl k ní Rybička přidělen jako zapisovatel a tlumočník.[5] Na podzim 1849 se stal členem komise pro sestavení slovanské právnicko-politické terminologie[5] (s P. J. Šafaříkem jako předsedou a A. J. Beckem).[6] Od 1. listopadu 1849 redigoval 15 měsíců českou verzi Říšského zákoníku. 21. března 1850 byl jmenován asesorem (přísedícím)[p 1] soudu v Kutné Hoře, na toto místo ale nenastoupil kvůli pokračující práci v redakci. 7. února 1851 se stal sekretářem nejvyššího a kasačního soudu ve Vídni.[5] 25. září 1857 byl jmenován dvorským sekretářem[5] a roku 1880 soudním radou.[7]

Počátkem roku 1886 odešel do výslužby. Při té příležitosti byl oceněn Řádem železné koruny.[8] Již dříve byl vyznamenán Řádem Františka Josefa.[7]

Již od dob studií se věnoval historickému bádání a rozšiřoval zděděnou sbírku starožitností. Během pobytu v Chrudimi i na cestách navštěvoval archivy, prohlížel a dokumentoval umělecké a archeologické památky. V této činnosti pokračoval i ve Vídni.[5] Postupně se stal uznávaným odborníkem v oblasti práva, literární a kulturní historie.[9]

Roku 1840 sbíral podklady pro první českou encyklopedii.[10] Průběžně zveřejňoval výsledky svých bádání, zejména formou článků v časopisech, ale i jako hesla v Riegrově Slovníku naučném a v knižních publikacích (viz Dílo). Úzce spolupracoval s Národním muzeem a jeho knihovníkem A. J. Vrťátkem. V mladším věku za ním přijížděl z Vídně, později mu posílal shromážděné sbírkové předměty i vlastní práce. Muzeu věnoval například stovky obrazů a rytin, zachycujících známé osobnosti, náhrobky, hrady a historické budovy; rovněž předal množství mincí, medailí a dalších předmětů.[11]

Do Vídně odvezl většinu starožitností, zděděných po otci. Tím je zachránil před zničením, když roku 1862 při velkém požáru Skutče shořel jeho rodný dům na náměstí.[11][p 2]

Roku 1897 ukončil svou sběratelskou činnost ze zdravotních důvodů a zbylé předměty odeslal v pěti velkých a sedmi malých krabicích do Národního muzea.[12] Svou knihovnu věnoval chrudimskému muzeu.[13][6]

Ve Vídni se přátelil hlavně s A. J. Beckem a A. V. Šemberou. Společně například usilovali o zavádění češtiny do vyučování. Roku 1846 zjistil Rybička během návštěvy řemeslnické školy, že čeští učni nerozumí svým německy mluvícím učitelům. Zakoupil jim česko-německé katechismy a přesvědčil Lva Thuna, který jako ministr školství zavedl výuku češtiny jako nepovinného předmětu na vídeňských středních školách.[6] Později se aktivně účastnil českého spolkového života ve Vídni,[14] naopak jeho přátelství se Šemberou po roce 1880 narušil spor o Rukopisy.[15]

Od roku 1833 se účastnil činnosti Matice české.[16] Byl řádným členem III. třídy České akademie věd a umění, dopisujícím členem Královské české společnosti nauk a dalších vědeckých a vlasteneckých organizací.[7]

Roku 1895 se mu zhoršil sluch, takže bylo obtížné se s ním domluvit; uchoval si ale dobrou paměť.[6] V listopadu 1898 onemocněl chřipkou a už se z ní úplně nezotavil.[12] Zemřel 25. ledna 1899 ve svém bytě v Lederergasse 23 v 8. vídeňském obvodu (Josefstadt).[2][17] Některé zdroje uvádějí datum úmrtí 24. ledna 1899,[18][19] to ovšem neodpovídá např. podrobným vzpomínkám pamětníků.[12] Pohřben byl v Chrudimi.[16][18]

Přispíval do Riegrova Slovníku naučného pod značkou Ra[21] a podle soudobých zdrojů pro něj napsal asi 1300 hesel, zejména literárních biografií. S nelibostí nesl, když mu redakce krátila obsáhlé články, do nichž se snažil vložit všechny získané poznatky; o nezbytnosti tohoto opatření ho přesvědčil až František Ladislav Rieger.[12]

Jako příklady můžeme uvést hesla:

• Al Araf (díl I, s. 96)
• Annáš (díl I, s. 242, viz Annáš)
• Berghauer Jan Tomáš Vojtěch (díl I, s. 635-636)
• Biener 1) Karel Josef (díl I, s. 702-703, viz Karel Josef Biener z Bienenberka)
• Bílé Hory 1) (díl I, s. 709, viz Bílé Karpaty)
• Dobřenský 2) Jakub Jan Václav Černomostský (díl II, s. 222-223, viz Jakub Jan Václav Dobřenský z Černého Mostu)

Bibliografii Rybičkových časopiseckých článků sepsal Bohumil V. Konečný (1871-1896) v jubilejní publikaci Almanach na počest osmdesátých narozenin Rybičkových (1892).[6][p 3] Soudobé životopisy jinak uvádějí, že v letech 1845-1897 napsal 73 článků pro Časopis Musea království Českého, ale přispíval také do Památek archeologických a místopisných, Mikovcova Lumíru i jinam.[20]

Příkladem jsou:

• Výpisky z archivu chrudimského (Časopis českého museum 1845)[22]
• Adam Zalužanský ze Zalužan (Živa 1856),[23] viz též Adam Zalužanský ze Zalužan
• České řehole a přísloví právní (Právník 1861, na pokračování)[24]
• Poslední Rožmberkové a jich dědictví (Časopis Musea království Českého 1880)[25]

Knižně vyšly např.:

• Život a působení Václava Matěje Krameriusa (1859), viz Václav Matěj Kramerius
• O erbích, pečetích a znacích stavu kněžského v Čechách (1862)
• Josef Vlastimil Kamarýt (1867), viz Josef Vlastimil Kamarýt
• Pravidla, přísloví a povědění, vztahující se k správě veřejné a obecní i k právu občanskému a trestnímu (1872)
• Královéhradecké rodiny erbovní (1873)
• Přední křisitelé národa českého (2 díly 1883-84, online). Soubor životopisů osobností z počátků českého národního obrození, velmi oceňovaný v době svého vzniku a na počátku 20. století.[20][26][27] Shromáždil tam množství informací z archivů, knihoven i osobního styku.[27] Hlavní předností díla je, že obsahuje přesná historická data,[28] názvy a obsah knih i úsudky vrstevníků,[29] s nimiž měl autor možnost se setkat.[6] Pozdější kritika mu ale vytýkala, že pouze shrnoval fakta, ale k rozborům, srovnání a uměleckému hodnocení nedospěl. Slovy recenzenta z r. 1913: „Jeho rekové jsou všichni stejně výteční a nejvýtečnější je vždy ten, o němž právě se mluví“, k čemuž dodává: „Bez Křisitelů chybělo by nám mnoho důležitých dat a zpráv, ale vdechnouti jim ducha a život zůstaveno pracovníkům jiným“.[29] Název díla navrhl Josef Jireček.[6]
• O českém zvonařství. Praha: Královská česká společnost nauk, (1885). Dostupné online.
• Kněží chrudimští v 15. až 17. století (1891)

• Roku 1839 složil v Chrudimi oslavnou báseň na svou budoucí manželku a přednesl ji na jednom z místních společenských banketů.[3]
• Archivní fond Antonína Rybičky v chrudimském Regionálním muzeu zpracovala r. 1988 Marcela Jedličková.[30]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu František Antonín Rybička na Wikimedia Commons
• Autor Antonín Rybička ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Antonín Rybička
• Digitalizovaná díla Antonína Rybičky v digitální knihovně Kramerius NK ČR.