Marie Alžběta Habsburská

Byla jednou ze čtyř dcer Leopolda I., která se dožila dospělosti. Její matkou byla císařova třetí manželka, princezna Eleonora Magdalena, dcera Filipa Viléma Falcko-Neuburského a Alžběty Amálie Hesensko-Darmstadské.
Byla velmi inteligentní a velmi ráda se učila. Domluvila se francouzsky, německy, italsky a latinsky. Zajímala se o dějiny habsburského rodu a dobře se orientovala v evropské politice. Žila na dvoře svého otce Leopolda I. a po jeho smrti na dvorech svých bratrů, Josefa I. a Karla VI.

Roku 1725 se stala místodržící v Rakouském Nizozemí, kterou byla až do své smrti. Nejvyšším hofmistrem, který měl za úkol sledovat dění v Nizozemí a plnit příkazy vídeňského dvora, se stal nejprve italský hrabě Julius Visconti v letech (1725–1732) a poté český hrabě Bedřich August Harrach (1732–1744).[1]
Osobně řídila církevní politiku a reformovala řadu opatství. Jejím zpovědníkem byl jezuita Stefan Amiodt. Ve druhé polovině vlády nechala zrušit mnoho úřadů a u několika prováděla jejich reorganizaci. Pomáhala chudým a věnovala se různým dobročinnostem. Byla milovnicí hudby.

Zemřela v roce 1741. Nejprve byla pohřbena v katedrále sv. Guduly v Bruselu a roku 1749 byly její ostatky převezeny do Vídně a uloženy v hrobce Habsburků v klášteře kapucínů.[1]