Felix Téver

Narodila se jako mladší dcera proslulého pražského lékaře a porodníka Mikuláše Miksche (1799–1874), který měl plno přátel v kruzích měšťanských politiků, a jeho manželky Anny, rozené Lukeschové (1815–1898).[3] Měla sestru Albinu, provdanou Dlabačovou (1842–1899).

Vzdělání nabyla v Praze na německé, pak na české Vyšší dívčí škole. Dále se učila zpěvu a hře na klavír ve škole Františka Pivody. Spřátelila se s Marií Červinkovou, dcerou F. L. Riegera a obě vstoupily do Amerického klubu dam. 23. srpna roku 1875 se provdala za múzicky nadaného a bohatého měšťana Josefa Lauermanna (1844, vnuk Jungmannův), který se po sňatku začal projevovat jako agresivní psychopat. Po osmi letech od něj i s dcerou Olgou (1878) utekla, roku 1888 se rozvedli a exmanžel byl umístěn v psychiatrické léčebně.

Když se vrátila z tříletého pobytu v Itálii, Francii a Švýcarsku, kde se zotavovala z plicní choroby a duševních útrap, otevřela roku 1880 ve svém domě na Jungmannově náměstí 3 z popudu Františka Ladislava Riegra literární salón. Hostila tam postupně tři generace osobností, mezi prvými historika Antona Gindelyho, který ji přesvědčil, aby psala prózu. Rádci a přáteli jí byli např. Eliška Krásnohorská, Julius Zeyer nebo Otakar Theer. Začala překládat stati z němčiny a francouzštiny a psát vlastní básně, povídky, pak i romány. Padesát let pořádala pro své přátele z okruhu spisovatelů, hudebníků i vědců společnost, nejčastěji čajové literární besedy, kde se probíraly všechny novinky té doby. Určitý čas v jejím domě bydlela také Eliška Krásnohorská. V létě se společnost scházela v Horní Liboci ve vile Julia Zeyera, od něhož dům v jeho hmotné nouzi odkoupila, nechala ho tam bydlet a přátelila se s ním až do jeho smrti. Na svou dobu byla velmi emancipovaná žena.

V Liboci v téměř 80 letech zemřela. Její rohová hrobka s kamennou lavičkou na Olšanských hřbitovech byla zhotovena dle návrhu architekta Josefa Fanty.

Literární tvorbu začala pod pseudonymem Felix Téver (vzpomínka na Itálii – šťastná Tibera) sérií povídek, z nichž první publikovala po doporučení Svatopluka Čecha v Květech. Pak následovaly romány, vyzkoušela si i psaní několika dramatických prací. Publikovala také v literárních časopisech. V počátcích psala z vlastní zkušenosti o rozvrácených manželstvích, nešťastných a a opuštěných ženách (Šeď v šedi, A div se nestal, U Božího oka, aj.), později se dostala k tématům života společnosti ve staré Praze druhé poloviny 19. století.[4]

Vzpomínky na její literární salón zpracovali její přátelé ve sborníku O bábušce, vydaném tři roky po její smrti.