Andrej Kolomacký

Pravoslavný chrám svatého Václava a svaté Ludmily v Třebíči, dílo archimandrity Andreje

Pamětní deska v třebíčském pravoslavném chrámu svatého Václava a svaté Ludmily

Vsevolod Kolomackij se narodil jako nejmladší ze čtyř dětí 8. února 1896 ve vesnici Soročinskoje v Kyjevské oblasti. Jeho otec byl chrámový žalmista a malý Vsevolod byl od dětství vychováván v pravoslavné víře. V roce 1909 nastoupil na duchovní školu v Kyjevě-Podolí, potom pokračoval v duchovním semináři. V srpnu 1914 se z úcty k panovníkovi, monarchii a vlasti hlásil do carské armády jako dobrovolník, ale z důvodu silné krátkozrakosti nebyl přijat. V roce 1916 však směl vstoupit do československých legií, složených z vojáků, kteří dezertovali z rakouské armády. V řadách legií pak bojoval v několika bitvách, kde byl sedmkrát raněn. Obdržel šest vyznamenání, mimo jiné dva záslužné kříže sv. Jiří.[1] Po odchodu z legií roku 1919 připojil k Dobrovolnické armádě („Bělogvardějci“) generála Antona Ivanoviče Děnikina, v níž získal hodnost podplukovníka.[3][4]

V Československu

Po porážce Dobrovolnické armády se část vojska v srpnu 1920 přesunula z Krymu do Gallipoli. Odtud pak Kolomackij pokračoval do Rumunska a odtud ilegálně přešel hranice na Podkarpatskou Rus, tehdejší součást Československa. Po získání československého občanství roku 1922 vstoupil jako důstojník do československé armády v Mukačevu.[2] V dubnu 1923 absolvoval navazující důstojnický kurz v Košicích a otevřela se pro něj slibná vojenská kariéra. Kolomacký se však rozhodl svůj život a schopnosti věnovat službě bohu a misionářské činnosti v rámci pravoslavné církve a požádal o propuštění z arnády.[4]

V roce 1923 se oženil s Jelizavetou Vlasenkovou, kterou se mu z Charkova podařilo dostat do Československa. V lednu 1924 byl vysvěcen na diákona a poté na kněze.[1][2] Církevní poměry byly v té době napjaté, na invektivy uniatů byl Kolomacký několikrát uvězněn. Z důvodu obstrukcí, které řeckokatolická církev působila původně pravoslavnému obyvatelstvu, se rozhodl vystavět vlastní dřevěný chrám. Hrubou stavbu prý dokončil za pomoci farníků ve vesnici Russkoje během čtyř dnů.[1] Dalších pět chrámů pak postavil ještě v okolních obcích, přičemž ten v Rakošinu se stal hlavním chrámem mužského monastýru Přesvaté Bohorodice. Byl to Kolomackého první zděný chrám postavený podle plánů pražského architekta Nikolaje Paškovského.[1][4] Kromě stavitelské činnosti se začal věnovat i výzdobě chrámů, přestože byl silně krátkozraký vlastnoručně zhotovoval nástěnné malby, psal ikony a šil církevní roucha. Od roku 1928 také vydával ve spolupráci s monastýrem v Ladomírové časopis popisující život pravoslavné církve v Karpatské oblasti.[4]

Kolomacký nepřestal pracovat ani když v roce 1927 zemřela jeho žena Jelizaveta a dcerka Klavdije a zůstal mu pouze malý syn Daniel. V roce 1929 se znovu oženil s Magdalenou Vajmerovou, i když tento sňatek byl porušením církevních pravidel a bylo mu uloženo pokání.[4] V manželství se narodily dvě děti: Igor a Taťána.[3] Postavil další chrámy, na Podkarpatské Rusi jich je celkem 18. Jednou z jeho největších staveb z tohoto období se stal chrám–památník ruským vojákům padlým v 1. světové válce v Užhorodě, na kterém pracoval v letech 1929–1932.

V roce 1933 měla pravoslavná eparchie v Čechách a na Moravě pouze dva chrámy. Kolomacký dostal pozvání na Moravu, kde měl nastoupit místo vojenského duchovního v Brně. Na přání biskupa Gorazda, se souhlasem mukačevského biskupa Serafíma, se však rozhodl být organizátorem staveb nových pravoslavných chrámů. Tak vznikl jedinečný projekt sedmi nových pravoslavných zděných chrámů ve střední Evropě. Prvním z nich byl kostel sv. Ludmily v Řimicích u Litovle, nejvýznamnějším je katedrální chrám svatého Gorazda v Olomouci. Vsevolod Kolomacký se později stal blízkým spolupracovníkem biskupa Gorazda. V roce 1936 se rozhodl definitivně se zříci rodinného života a dále pouze duševně a hmotně podporovat svou rodinu, což oficiálně sdělil vladykovi Gorazdovi. Bylo mu povoleno vykonávat bohoslužby a dokonce byl vyznamenán pochvalnou listinou za obětavou práci na Božím díle.[4]

V době druhé světové války, po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, byl prozrazen úkryt výsadkářů v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje a hlavní představitelé církve v čele s vladykou Gorazdem byli popraveni. Ostatní kněží byli posláni na nucené práce do říše, mezi nimi také otec Kolomacký. Po roce však byl propuštěn kvůli svému špatnému zraku s podmínkou, že se bude pravidelně hlásit na gestapu.[3] Po návratu do Prahy sloužil tajné pravoslavné bohoslužby. V letech 1943-45 téměř slepý otec Kolomacký pracoval jako animátor na prvním českém animovaném filmu "Svatba v korálovém moři". V květnu 1945 se účastní bojů Pražského povstání.[2] Záhy po skončení bojů požádal, společně s dalším pravoslavným knězem, prof. Červínem, státní orgány o zmocnění k dočasné správě pravoslavné církve v Čechách a na Moravě. Tento krok byl v rozporu s pravoslavným kanonickým právem, nicméně i díky tomu se podařilo církev opět brzy stabilizovat.

Po druhé světové válce

Od června 1945 pomáhal na Moravě s obnovou činnosti jednotlivých církevních obcí, podílel se na pořizování bohoslužebných rouch a předmětů, pracoval na opravách poškozených pravoslavných chrámů. V listopadu 1945 se definitivně rozešel s manželkou a stal se mnichem v monastýru v Ladomírové na Slovensku, kdy přijal jméno apoštola Ondřeje (Andrej).[4]Nakrátko byl ustanoven představeným chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice na pražských Olšanech. Po zřízení Pravoslavného duchovního semináře v Karlových Varech se stal jeho duchovním a v této funkci setrval také po přesunutí semináře do Prahy.[3] Od roku 1947 směl používat titul archimandrita.

Chrám Stětí svatého Jana Křtitele v Rumburku

Pravoslavný chrám svatého Cyrila a Metoděje (Kroměříž)

Později se stal duchovním semináře nové teologické fakulty v Prešově. Na Slovensku realizoval několik chrámových staveb, mezi nimi katedrální chrám sv. Alexandra Něvského v Prešově. Byl také blízkým spolupracovníkem pražského metropolity Jelevferije, hlavy pravoslavné církve v Československu. V roce 1952 však byl komunistickým režimem odvolán ze všech pedagogických i duchovních funkcí na prešovské fakultě i v eparchii a byl přeložen do České Lípy v severních Čechách.[2]Ani v nuzných podmínkách, které mu připravila StB, a bez možnosti vlastního bydlení, nepřestal v práci na přestavbách kostelů pro potřeby pravoslavné církve po celém Československu. Jeho dílem jsou také ikonostasy a výzdoba chrámů ve více než 30 městech.[1] Do České Lípy byl dosazen proti své vůli i proti vůli tamní církevní obce, která si krátce předtím zvolila za duchovního správce Michaila Zumra. Kolomacký se snažil s věřícími vycházet v dobrém a za krátký čas se přesunul do Rumburka. Zde dostal k dispozici pro bohoslužby kostelík Stětí sv. Jana Křtitele na Strážném vrchu. V roce 1957 se mu pak podařilo získat kostelík s domkem pro kněze do vlastnictví církve. Vlastními silami kostel opravil a vyzdobil ikonami.

V roce 1961 získal pro potřeby církevní obce v České Lípě budovu brány do hradu Lipý v centru města. Velká místnost nad bránou byla jeho péčí upravena na kapli, zasvěcenou svatým Cyrilu a Metoději. V témže roce byla dokončena rekonstrukce kostelíka a domku pro kněze na Strážném vrchu nad Rumburkem. V roce 1973 byl vyznamenán Řádem sv. Cyrila a Metoděje II. stupně.[3]

Na Strážném vrchu pak prožil celý zbytek života. Až do roku 1990 pak na témže místě žil jeho syn Daniel.

Archimandrita Andrej (Kolomacký) zemřel 13. února 1980, pochován byl na hřbitově v Rumburku. Po jeho smrti zůstala rumburská farnost neobsazena a chrám pustl. Teprve od roku 1998 započala obnova chrámu. Pravidelně ve výročí se únoru v chrámu scházejí poutníci a duchovní k uctění památky archimandrity Andreje.

Ve dnech 9. a 10. září 2021 došlo s požehnáním a za přítomnosti + Michala, arcibiskupa pražského a českých zemí, nejvyššího představitele pravoslavné církve v České republice, k vyzvednutí ostatků archimandrity Andreje, které byly následně přeneseny do chrámu sv. Jana Křtitele na Strážném vrchu. Ostatky byly shledány netlejícími (ač mimo kostí se v hrobě dochovala pouze část Kolomackého vlasů, na kostech již nebyly žádné měkké tkáně), mající povahu svatých ostatků. V návaznosti na to budou Posvátnému synodu Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku předloženy příslušné materiály k posouzení svatořečení archimandrity Andreje Kolomackého.

Chrámy, které navrhoval a realizoval archimandrita Kolomacký:[4]

Podkarpatská Rus

• Russkoje, 1926, dřevěný
• Rakošino: chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice, 1926–27 první zděný chrám.
• Červeněvo, 1927, dřevěný
• Davydkovo u Mukačeva,1927, dřevěný
• Barbovo u Mukačeva, 1928
• Užhorod, 1930–32, Kolomackého vrcholné dílo karpatského období
• Svaljava, 1935–36
• Mukačevo, 1936–38, zděný chrám s budovou residence episkopa
• Veliké Lučky, 1937–38, katedrální chrám

Morava

• Řimice: chrám svaté Ludmily, 1933–34
• Chudobín: chrám sv. Cyrila a Metoděje, 1934–36
• Střemeníčko, 1936–39

• Olomouc: katedrální chrám svatého Gorazda, 1937–39
• Dolní Kounice, 1937–39
• Třebíč: chrám svatého Václava a svaté Ludmily, 1939–40
• Kroměříž: chrám svatých Cyrila a Metoděje, 1946–48
• Čelechovice na Hané, 1941–42

Slovensko

• Medzilaborce: chrám svatého Ducha 1947–1950
• Stakčín: chrám svaté Trojice, 1947–50
• Prešov: chrám svatého Alexandra Něvského, 1946–50