Mexicko-americká válka

Prezident James K. Polk po svém zvolení nařídil generálovi Taylorovi a jeho silám, aby postoupili na jih k Rio Grande, a tak vstoupili na sporné území. To byl nanejvýš pochybný krok, protože Mexiko neuznalo ani anexi Texasu, ani hranici na řece Rio Grande. Spojené státy se však odvolávaly na smlouvy z Velasca. Mexiko naopak argumentovalo, že zmíněná smlouva byla podepsána generálem Santa Annou v roce 1836 pod nátlakem, když byl americkým vězněm, a že je tedy neplatná. Navíc, Mexičané tvrdili, že Santa Anna neměl pravomoc vyjednávat a podepsat takovou smlouvu. Skutečně smlouva nebyla nikdy Mexikem ratifikována. Polkův záměr byl jasný – vyprovokovat válku. Ulysses S. Grant, který sloužil jako mladý důstojník u generála Taylora, později přiznal: „Poslali nás, abychom vyprovokovali boje, ale bylo nutné, aby je začalo Mexiko.“[3]

Taylor ale ignoroval mexické požadavky, aby se stáhnul za řeku Nueces a postavil provizorní pevnost Fort Texas (později známou jako Fort Brown) na severním břehu Rio Grande přímo proti mexickému městu Matamoros.[19] Mexické síly v oblasti vedl generál Mariano Arista.

25. dubna 1846 oddíl mexického jezdectva v počtu 2 000 mužů napadl americkou hlídku o počtu 70 mužů. Hlídka byla vyslána na průzkum do území mezi řekami Rio Grande a Nueces. V boji poblíž Brownsville bylo zabito 16 amerických vojáků, 5 bylo zraněno a 49 zajato. Tato událost, která je známá pod názvem „Thornton Affair“ se nakonec stala záminkou pro vyhlášení války.[20]

Obléhání pevnosti Fort Texas bylo zahájeno 3. května 1846. Mexické dělostřelectvo v Matamoros zahájilo palbu na Fort Texas, která odpověděla svými děly. Bombardování pokračovalo dalších 160 hodin[21] a postupně se zvyšovalo, jak mexické síly postupně obklopovaly pevnost. Během bombardování bylo zraněno 13 amerických vojáků a 2 vojáci zahynuli.[21] Mezi mrtvými byl i Jacob Brown, podle kterého byla později pevnost přejmenována.[22]

8. května 1846 přispěchal Zachary Taylor s 2 400 vojáky, aby pevnost vyprostil.[23] Avšak Arista odtáhl na sever se silou 3 400 vojáků, aby se s ním utkal v bitvě u Palo Alto. Američané zde nasadili „létající dělostřelectvo“, což byl americký výraz pro lehké mobilní jízdní dělostřelectvo tažené koňmi, přičemž i jeho obsluha se pohybovala na koních. Dělostřelectvo bylo schopno vystřelit a rychle se přesunout na jiné místo na bojišti. Mexičané odpověděli jízdním útokem a vlastním dělostřelectvem, které však bylo těžkopádné a pomalé. Americké „létající dělostřelectvo“ poněkud demoralizovalo mexickou stranu, přičemž se snažilo využít výhod, které jí poskytoval terén. Mexičané ustoupili během noci na druhou stranu vyschlého řečiště, které jim poskytlo jakési přírodní opevnění. Během tohoto ústupu však byly mexické jednotky značně rozptýleny, takže vzájemná komunikace vázla.[21]

Následující den během bitvy u Resaca de la Palma se obě strany utkaly v boji muž proti muži. Americké kavalérii se podařilo ukořistit několik mexických děl, což zatlačilo mexickou stranu na ústup, který se změnil v debakl.[21] Arista nebyl schopen opět shromáždit své síly, protože bojoval v neznámém terénu a ústup jeho mužů se změnil v útěk. Mexické ztráty byly těžké a navíc Mexičané opustili své dělostřelectvo a zásoby. Fort Texas způsobila další ztráty, když ustupující vojáci procházeli kolem pevnosti. Mnoho mexických vojáků se rovněž utopilo, když se snažili přeplavat řeku Rio Grande.

Celková mapa mexicko-americké války.

Když Polk obdržel zprávu o Thorntonově incidentu, usoudil, že má v rukou dostatečné casus belli (záminku k válce).[24] V jeho poselství ke Kongresu Spojených států ze dne 11. května 1846 stálo, že „Mexiko překročilo hranice Spojených států, napadlo naše území a prolilo americkou krev na americké půdě“.[3] Kongres vyhlásil válku Mexiku 13. května 1846, přičemž vyhlášení války mělo silnou podporu hlavně u Demokratů z jižních států. 67 kongresmanů z řad Whigů bylo zpočátku proti, hlavně kvůli otroctví,[25] ale nakonec jich proti válce hlasovalo jen 14[25] včetně bývalého prezidenta Johna Quincyho Adamse.

Většina Whigů, a to na severu i na jihu, byla proti válce;[26] naproti tomu většina Demokratů válku podporovala.[27] Zvláště mezi Demokraty z jižních států bylo populární „zjevné předurčení“. Jižní státy také doufaly, že rozšíření USA na jih posílí jejich slábnoucí pozici proti rychle se rozvíjejícímu severu. Někteří Demokraté ze severu však chtěli území zvětšit severozápadním směrem.

Whigové všeobecně chtěli silnější ekonomiku se silným průmyslem než další území. Skupinu odpůrců války vedl Whig Joshua Giddings, který označoval válku s Mexikem za „agresivní, bezbožnou a nespravedlivou válku“ a hlasoval proti dodání zbraní a vojáků. Řekl:

„Na vraždách Mexičanů na jejich vlastní půdě nebo na jejich okrádání o jejich vlastní zem, nechci mít svůj podíl ani teď, ani později. Vina za tyto zločiny musí padnout na jiné. Nebudu se jich účastnit.“[28]

Další Whig, v té době nepříliš známý, Abraham Lincoln pochyboval o příčině války a chtěl přesně vědět, kde byl Thornton napaden a kde byla prolita americká krev. „Ukažte mi to místo,“ říkával. Naznačoval tím, že američtí vojáci mohli být v době incidentu vlastně v Mexiku.[3] Vůdce Whigů v Georgii Robert Toombs prohlásil:

„Tato válka je nepopsatelná… obviňujeme prezidenta Polka z podněcování války… aby se zmocnil země… která existovala po staletí a nyní je v držení Mexičanů… Dejte nám příležitost zastavit tuto touhu po nadvládě. Máme dostatečně velké území, nebesa to vědí.“[29]

Severní abolicionisté napadali válku jako pokus majitelů otroků o upevnění otroctví a posílení jejich vlivu ve federální vládě. Například Henry David Thoreau jednal podle svého přesvědčení a odmítl platit daně, kterými byla placena tato válka. Byl za to nakrátko uvězněn a napsal svou slavnou esej, která byla později nazvána „Občanská neposlušnost“.

Bývalý prezident John Quincy Adams také vyjadřoval své přesvědčení, že válka povede v prvé řadě k šíření otroctví.[30] V reakci na tyto obavy navrhl demokratický kongresman David Wilmot opatření, na jehož základě by bylo zakázáno otroctví na všech získaných územích. Tento plán však Kongresem neprošel a jen dále zvýšil napětí mezi frakcemi.

Kromě obviňování, že akce mexické armády na sever o řeky Rio Grande, která tvořila spornou hranici, je útokem na území Spojených států, měli obhájci války i další argumenty. Pokládali území Nového Mexika a Kalifornie za jenom formálně vlastněné Mexikem s velmi slabými vazbami na Mexiko. Tvrdili, že území je vlastně neobydlené, bez vlády a nechráněné, a že velkou část, ne-li většinu, nedomorodého obyvatelstva tvoří američtí osadníci, kteří se obávají, že toto území získá největší americký rival na kontinentu, kterým byla Británie.

Prezident Polk zopakoval tyto argumenty ve třetí výroční zprávě adresované Kongresu ze dne 7. prosince 1847,[31] ve které pečlivě a podrobně líčí podíl jeho administrativy na vzniku konfliktu, opatření k odvrácení války i odůvodnění vyhlášení války. Také rozpracovává řadu značných amerických finančních nároků vůči Mexiku a argumentuje, že země se nachází v platební neschopnosti, a proto je postoupení severních území reálnou kompenzací za tyto dluhy.

Během války vynálezy jako byl telegraf, vytvořily nový způsob komunikace, který předával lidem poslední zprávy z bojiště přímo od reportérů, kteří byli v místě bojů. Po více než desetiletých zkušeností s hlášením trestné činnosti ve městech, si novináři rychle uvědomili neukojitelnou potřebu veřejnosti po zprávách z války. Bylo to poprvé v americké historii, kdy články novinářů měly větší vliv na utváření myšlení a postojů lidí k válce než názory politiků. Novinky o válce se těšily mimořádné oblibě a byly nadšeně přijímány.

Na jaře 1846, zprávy o Taylorově vítězství u Palo Alto vyvolaly srocení velkého davu lidí v textilním městečku Lowell v Massachusetts. V květnu 1847 se zase v New Yorku slavila vítězství u Veracruz a Buena Vista. Byl uspořádán ohňostroj a „velké procesí“ mělo kolem 400 000 lidí. Generálové Taylor a Scott se stali v očích obyvatel hrdiny a později jim to pomohlo v prezidentské kandidatuře.

Replika první „medvědí vlajky“ (Bear Flag), symbolu vzpoury v Sonomě.

Několik měsíců před vyhlášením války (v prosinci 1845) vstoupil kapitán americké armády a cestovatel John C. Frémont a 60 dobře vyzbrojených mužů do Kalifornie (se záminkou výzkumné topografické cesty do Oregonu) a poté, co slyšel, že válka s Mexikem je na spadnutí, se jen zvolna přesouval směrem k Oregonu. Mexickému guvernérovi vysvětlil, že potřebuje jen nakoupit zásoby na cestu do Oregonu. Místo toho však vstoupil do obydlených oblastí Kalifornie a navštívil Santa Cruz County a Salinas Valley.[32] Mexická úřední místa zpozorněla a přikázala mu, aby území opustil. Frémont na to reagoval postavením opevnění na hoře Gavilan Peak a vyvěšením vlajky Spojených států. Frémont opustil Kalifornii v březnu, ale vzápětí se vrátil, aby podporoval povstání v Sonomě, kde se několik amerických přistěhovalců rozhodlo, že budou „hrát texaskou hru“.

15. června 1846 asi 30 osadníků, většinou amerických občanů, zahájilo vzpouru a zmocnili se malé mexické posádky ve městě Sonoma v Kalifornii (tzv. Vzpoura medvědí vlajky). Povstalci vyhlásili republiku Kalifornie nezávislou na Mexiku. Jejich vlajka s medvědem se později stala základem pro vlajku současného státu Kalifornie. Tato „republika“, která nikdy neovládala větší území než okolí města, vydržela jen několik dní do 23. června 1846, kdy do města dorazil Frémont se svými muži a povstalci se k němu připojili jako „Kalifornský prapor“.

Komodor John Drake Sloat, když viděl, že válka s Mexikem je na spadnutí (zpráva o vyhlášení války k němu ještě nedorazila) a slyšel o vzpouře v Sonomě, nařídil svým silám okupovat hlavní město Monterey a 7. července 1846 nad městem vztyčil vlajku Spojených států. San Francisco, tehdy zvané Yerba Buena, bylo obsazeno 9. července 1846. 15. července 1846 převzal velení komodor Robert F. Stockton, který byl mnohem agresivnějším velitelem, a který převzal i Frémontovy muže pod své velení. 19. července 1846 Frémontův „Kalifornský pluk“ posílený o dalších 160 mužů z řad osadníků z okolí Sacramenta vstoupil do Monterey, kde se připojil ke Stocktonovým námořníkům a námořním pěšákům. Americké síly tak snadno převzaly kontrolu nad severní Kalifornií.

Mexický generál José Castro a guvernér Pío Pico uprchli směrem na jih. Stocktonovy síly se plavily směrem na jih na San Diego. Po cestě se zastavily i San Pedru, kde Stockton vylodil 50 příslušníků námořní pěchoty, aby obsadili Los Angeles. To bylo bez odporu obsazeno 13. srpna 1846. Téměř nekrvavé dobytí Kalifornie se zdálo kompletní.

Stockton však nechal v Los Angeles příliš malé síly a „Californios“ (španělsky hovořící obyvatelé Kalifornie), které vedl José María Flores, zahájili bez podpory Mexika vlastní akci, během které se jim podařilo vytlačit z Los Angeles na konci září 1846 americkou posádku. Španělští kovbojové z rančů (rancho vaqueros) byli silou, se kterou Američané vůbec nepočítali. Stockton poslal na pomoc více než 300 mužů. Mexičané, kteří byli početně několikanásobně slabší, se s nimi utkali v bitvě u Dominguez Rancho od 8. do 9. října 1846 poblíž San Pedra. V této bitvě se Mexičanům podařilo zvítězit, přičemž neutrpěli žádné ztráty. Američané, jejichž ztráty činily 14 mrtvých a 2 zraněné, byli nuceni ustoupit zpět na lodě v San Pedru.

Vojáci Spojených států a Mexika (rekonstrukce)

Mezitím přispěchal generál Stephen W. Kearny s eskadronou 139 dragounů, které vedl vyčerpávajícím pochodem přes Nové Mexiko, Arizonu a Sonorskou poušť. Nakonec se dostal do Kalifornie 6. prosince 1846 a vybojoval menší bitvu s jezdci Californios u San Pasqual poblíž San Diega v Kalifornii, přičemž ztratil kolem 20 mužů, Mexičané se stáhli z bojiště z podstatně menšími ztrátami.

Velení Kearnyho bylo špatné a vedlo ke krvavým ztrátám, přesto vyvinulo tlak na nepřítele, který musel přejít do defenzívy. Dragouni drželi Californios pod tlakem po čtyři dny dokud nedorazily posily od Stocktona. Posílené spojené americké síly vyrazily 29. prosince 1846 ze San Diega na sever a dostaly se do oblasti Los Angeles 8. ledna 1847,[33] tam se spojili s Frémontovými muži. Americké síly nyní měly 607 vojáků a námořních pěšáků, kteří bojovali s asi 300 Californios, které porazili v rozhodující bitvě u Rio San Gabriel.[34] Následující den 9. ledna 1847 Američané vybojovali bitvu u La Mesa. 12. ledna 1847 se poslední významná jednotka Californios vzdala americkým silám. To znamenalo konec ozbrojeného odporu v Kalifornii.

Poté, co byla zajištěna horní Kalifornie, se většina lodí v Pacifiku přesouvala směrem na jih, přičemž obsazovala všechna důležitá města provincie Baja California a zajala nebo zničila téměř všechna mexická plavidla v Kalifornském zálivu. Ostatní přístavy, mimo přístavů na poloostrově, byly rovněž obsazeny. Cílem pacifického tažení bylo dobytí města Mazatlán, což byla důležitá zásobovací základna mexických sil. Mnoho mexických lodí bylo při tomto tažení zajato nebo zničeno. Například loď USS Cyane si nárokuje zajetí osmnácti lodí a zničení mnoha dalších.[35]

Později se námořníci a příslušníci námořní pěchoty z těchto lodí zmocnili přístavu Mazatlán. Stalo se tak 11. listopadu 1847. Mexické tažení, které vedl Manuel Pineda, mělo za cíl znovu dobýt obsazené přístavy. Výsledkem bylo několik malých střetů (bitva u Mulege, bitva u La Paz, bitva u San José del Cabo) a dvě obléhání amerických posádek (obležení La Paz, obležení San José del Cabo), během kterých americké loďstvo poskytovalo svým jednotkám dělostřeleckou podporu.

Americké posádky si udržely kontrolu nad přístavy a po příjezdu posil podplukovník Henry S. Burton vyrazil do protiútoku, vysvobodil zajaté Američany, zajal mexického velitele Pineda a 31. března porazil a rozprášil zbývající mexické síly během potyčky u Todos Santos, přičemž netušil, že v únoru 1848 již byl uzavřen mír v Guadalupe Hidalgo.

Generál Antonio López de Santa Anna v roce 1847.

Porážky u Palo Alto a Resaca de la Palma způsobily v Mexiku politické nepokoje, které využil Antonio López de Santa Anna ke vzkříšení své politické kariéry a k návratu ze svého dobrovolného exilu na Kubě uprostřed srpna 1846, kam se uchýlil po propuštění z amerického zajetí.[36] Slíbil Polkovi, že pokud mu dovolí přejít přes americkou námořní blokádu, vyjedná v Mexiku mírové řešení konfliktu včetně prodeje území Nového Mexika a Kalifornie Spojeným státům.[37] Do hlavního města Mexika však napsal, že již neaspiruje na úřad prezidenta Mexika, ale dychtí po tom, aby mohl využít své vojenské zkušenosti k odražení invaze, tak jako kdysi proti Španělům. Prezident Valentín Gómez Farías byl natolik zoufalý, že souhlasil a umožnil mu návrat do Mexika. Jakmile však Santa Anna přijel do Mexico City, okamžitě na své sliby Američanům zapomněl a nabídnul své služby mexické vládě. Okamžitě poté, co byl jmenován velitelem mexické armády, opět otočil a prohlásil se prezidentem Mexika. Díky Polkovi se tak do čela mexické armády postavil její nejschopnější generál.[3]

2 300 vojáků Spojených států vedených Taylorem překročilo Rio Grande po počátečních problémech s transportem přes řeku. Tito vojáci obsadili města Matamoros a Camargo, kde vojsko poprvé postihly zdravotní potíže a poté pokračovali směrem na jih, kde oblehli město Monterrey. Výsledkem těžké bitvy u Monterrey byly vážné ztráty na obou stranách. Americké lehké dělostřelectvo totiž bylo proti kamenným opevněním města neúčinné.[38]

Američtí vojáci, včetně mnoha absolventů akademie ve West Pointu, nikdy předtím nezažili boj ve městě. A tak vpochodovali přímo do ulic města, kde byli ničeni dobře ukrytými obránci v domech.[38] O dva dny později proto změnili svou taktiku. Texaští vojáci, kteří již v mexických městech bojovali, doporučovali použít pro průnik městem taktiku „myších děr“. Jinými slovy, aby se vyhnuli postupu otevřenými ulicemi, bylo potřeba prorážet otvory do stěn a střech domů, uvnitř pak vybojovat boj muže proti muži a takto pokračovat dále. Tato metoda se nakonec osvědčila.[39]

Američtí vojáci pochodují na Monterrey.

Postup městem a soustředěná palba houfnic, nakonec donutila Mexičany vyjednávat. Taylor souhlasil, že když mexičtí vojáci opustí město, uzavře příměří na osm týdnů výměnou za kapitulaci města. Na nátlak Polka však toto příměří porušil a obsadil město Saltillo ležící na jihozápad od Monterrey. Santa Anna obvinil ze ztráty měst Monterrey a Saltillo velitele Ampudia a degradoval jej na velitele malé dělostřelecké jednotky. 22. února 1847 vyrazil Santa Anna na sever s 20 000 muži, aby se utkal s Taylorem.

Taylor se 4 600 muži se opevnil v horském průsmyku Buena Vista (22. a 23. února 1847). Santa Anna, jehož armáda trpěla častými dezercemi, přitáhl s 15 000 unavenými muži. Poté navrhl Američanům možnost kapitulace, což bylo odmítnuto. Druhý den ráno proto zaútočil. Santa Anna poslal proti americkým pozicím jezdectvo a část pěchoty do svahu, který tvořil část průsmyku a hlavní část pěchoty poslal do čelního útoku přímo po silnici vedoucí do průsmyku Buena Vista.

Následoval zuřivý boj, během kterého byli Američané téměř poraženi, ale podařilo se jim nakonec pozice udržet. Mexičané způsobili Američanům značné ztráty, přesto dal Santa Anna rozkaz ke stažení, což bylo provedeno následující noc, a tím ponechal část severního Mexika v rukou Taylora. Prezident Polk však Taylorovi nedůvěřoval, podle jeho názoru dokázal svou neschopnost ochotou uzavřít příměří po bitvě o Monterrey. Také jej však považoval za soupeře v kandidatuře na prezidenta Spojených států. Polkova strategie však byla chybná, nikdy nebyl v Mexiku, a proto nechápal, proč se Taylor nechce pustit do útoku na Mexiko City přes stovky mil pouští a polopouští.[3] Taylor přesto později využil velení v bitvě u Buena Vista v úspěšné prezidentské kampani v roce 1848.

1. března 1847 Alexander William Doniphan obsadil severomexické město Chihuahua. Se svými muži v tomto městě zůstal jako ochrana zájmů amerických obchodníků. Nakonec na konci dubna 1847 Zachary Taylor nařídil jeho mužům opustit město Chihuahua a připojit se k němu v Saltillo. Američtí obchodníci je následovali nebo se vrátili do Santa Fe. Během cesty mnoho místních obyvatel poskytovalo Doniphanovi podporu kvůli útočícím indiánům, kteří jim brali děti, koně, mezky i peníze.[40]

Civilní obyvatelstvo severního Mexika projevilo jen malý odpor vůči americké invazi. Možná proto, že země již byla zpustošená nájezdy indiánských kmenů Komančů a Apačů. Josiah Gregg, který putoval s americkou armádou severním Mexikem řekl, že „celá země od Nového Mexika až po hranice Durango je téměř vylidněná. Usedlosti i ranče jsou většinou opuštěné a lidé žijí jen ve městečkách a městech.“[41]

Komodor Matthew C. Perry vedl na jih skupinu plavidel podél pobřeží mexického státu Tabasco. Perry dorazil k řece Tabasco (nyní známá pod jménem Grijalva) 22. října 1846 a zmocnil se přístavu Frontera. Ponechal zde malou posádku a pokračoval se svými muži na město San Juan Bautista (dnes Villahermosa). Perry dorazil do města San Juan Bautista 25. října 1846. Plukovník Juan Bautista Traconis, který v té době sloužil jako místní oblastní velitel, se zabarikádoval se svými muži uvnitř budov. Perry si uvědomoval, že bombardování města by bylo dobrou volbou jak vyhnat mexickou armádu ven, ale chtěl se vyhnout velkým škodám. Proto stáhnul své síly zpět a připravil je na následující den.

Druhá bitva u Tabasco.

Ráno 26. října 1846 se Američané připravovali na útok na město a v té chvíli začali Mexičané pálit na americkou flotilu. Američané zahájili bombardování náměstí města a jeho okolí. Toto bombardování pokračovalo až do večera. Značné ztráty a neschopnost dobýt město vedly Perryho k rozhodnutí stáhnout se zpět do přístavu Frontera, kde zahájil námořní blokádu, aby zabránil zásobování hlavního města potravinami a vojenským materiálem.

13. června 1847 obdržel Perry posily a začal se přesouvat k řece Grijalva se svojí flotou čítající 47 vlečených lodí, které přepravovaly výsadek 1 173 dobře vyzbrojených mužů. 15. června asi 19 km pod městem San Juan Bautista se loďstvo setkalo s malým odporem. V zákrutách řeky ve tvaru „S“, které jsou známy pod názvem „Ďáblovy ohyby (Devil's Bend)“, se Perry dostal pod mexickou palbu z opevnění Colmena u řeky. Těžké námořní zbraně však mexické síly rychle rozprášily.

16. června se Perry dostal k městu San Juan Bautista. Dvě lodě poslal kolem pevnosti, aby jí napadly z opačné strany. David D. Porter vedl 60 námořníků, kteří se zmocnili pevnosti a vztyčili na ní americkou vlajku. Následně se vylodil Perry se svými muži a vstoupil do města, které rychle obsadil.

Bitva o Chapultepec.

Ještě před Taylorovou bitvou v Buena Vista Polk v říjnu 1846[3] rozhodl o vyslání druhé armády pod velením Winfielda Scotta do Veracruzu, odkud měla pokračovat na Mexico City.

Tato armáda se měla vylodit u přístavu Veracruz a zahájit invazi přímo do srdce Mexika. 9. března 1847 Scott provedl první velkou obojživelnou operaci v dějinách Spojených států jako přípravu na obléhání města Veracruz. Skupina 12 000 dobrovolníků a vojáků z povolání úspěšně vylodila poblíž opevněného města zásoby, zbraně i koně, přičemž byla použita zvlášť navržená vyloďovací plavidla.

Město bránil mexický generál Juan Morales s 3 400 muži. Moždíře a námořní kanóny byly použity k poškození hradeb a zastrašení obránců. Obránci města se pokoušeli opětovat dělostřeleckou palbu, jak nejlépe mohli, ale neustávající ostřelování města podlomilo vůli Mexičanů bojovat proti početně podstatně silnějšímu nepříteli a 27. března 1847 se město vzdalo. Američané měli ztráty 80 mužů, zatímco na mexické straně bylo asi 180 mrtvých a raněných, z čehož asi polovina byli civilisté. Během obléhání však mezi Američany propukla epidemie žluté zimnice.

Scottovo tažení na Mexico City.

Scott se poté vydal na západ k Mexico City spolu s 8 500 zdravými vojáky, zatímco Santa Anna zaujal obranné pozice v kaňonu kolem hlavní silnice asi v polovině této cesty poblíž osady Cerro Gordo. Santa Anna měl k dispozici 12 000 vojáků a dělostřelectvo, které bylo zastříleno na silnici, po které se měl Scott pohybovat. Avšak Scott poslal vpřed jízdní dragouny, na které začalo mexické dělostřelectvo předčasně střílet a tím prozradilo své pozice.

Místo toho, aby se pohyboval po hlavní silnici, Scott přesouval své muže špatným terénem. Tak se dostal do boku mexické armády a své dělostřelectvo umístil na vyvýšené pozice. Ačkoliv Santa Anna si byl vědom pozic amerických jednotek, nebyl ani on, ani jeho jednotky připraveni na nápor, který následoval. Mexická armáda byla poražena. Ztráty Američanů tvořily něco přes 400 mužů, zatímco ztráty Mexičanů se vyšplhaly na 1 200 mrtvých a zraněných a 3 000 zajatých. V srpnu 1847 kapitán Kirby Smith ze Scottovy armády řekl o odporu mexické armády:

„Nemohou dělat nic a jejich další porážky by je o tom měly přesvědčit. Prohráli šest velkých bitev, ukořistili jsme 608 jejich kanónů, kolem 100 000 zbraní, získali jsme 12 000 zajatců, zabrali jsme velkou část jejich země a rychle se přibližujeme k hlavnímu městu, které musí být naše — přesto odmítají vyjednávat!“[42]

V květnu se Scott dostal do města Puebla, což bylo druhé největší město v Mexiku. Jelikož místní obyvatelé byli k Santa Annovi nepřátelští, vydali 1. května město bez boje. Během následujících měsíců Scott shromáždil v tomto městě zásoby a posily. Poslal rovněž domů jednotky, jejichž služba již uplynula. Scott také vyvinul značné úsilí, aby zachoval disciplinovanost svých mužů, aby okupační jednotky zacházely s místním obyvatelstvem dobře. Obával se povstání proti své armádě.

Americké zásobovací linie do Veracruz začali ohrožovat místní partyzáni. Scott však nechtěl oslabit svou armádu bráněním této linie, a proto se rozhodl nechat v Puebla posádku na ochranu nemocných a raněných a se zbývající silou vyrazil 7. srpna na Mexico City. Hlavní město bylo dobyto po sérii bitev na pravém křídle obrany města, které vyvrcholily bitvou u Chapultepec. Poté následoval bezprostřední útok na městské brány a obsazení hlavního města.

Na konci září 1847 učinil Santa Anna poslední pokus jak porazit Američany. Chtěl je odříznout od pobřeží a tím i od zásob a posil. Generál Joaquín Rea začal obléhat Puebla a brzy se připojil i Santa Anna. Nepodařilo se jim však město získat před příchodem pomocného sboru z Veracruz pod velením brigádního generála Josepha Lane. Santa Anna se jej pokoušel zastavit. Puebla bylo vyproštěno generálem Lanem 12. října 1847 poté, co byl Santa Anna 9. října 1847 poražen v bitvě u Huamantla. Tato bitva byla pro Santu Annu bitvou poslední. Po porážce mu nová mexická vláda, kterou vedl Manuel de la Peña y Peña přikázala, aby předal velení novému veliteli, kterým byl generál José Joaquín de Herrera.

Po dobytí a zabezpečení hlavního města poslal generál Scott asi čtvrtinu svých sil, aby zabezpečily zásobovací linii do Veracruz, která byla od května terčem nájezdů partyzánů. Posílil posádku ve městě Puebla a v listopadu 1847 stanovil posádky po 750 mužích v Perote, Puente Nacional, Rio Frio a San Juan podél této důležité silnice, aby pod velením brigádního generála Laneho bojovaly proti malým vojenským a partyzánským jednotkám. Také přikázal, aby každý zásobovací konvoj doprovázelo nejméně 1 300 mužů. Navzdory několika vítězstvím útoky na tuto zásobovací tepnu pokračovaly až do uzavření míru v roce 1848.[43]

Na americké straně ve válce bojovaly pluky pravidelné armády, různě velké jednotky dobrovolníků z různých částí Spojených států a Američané (a někteří Mexičané) z Kalifornie a Nového Mexika.[48] Na počátku války měla americká armáda 8 pěších pluků (po třech praporech), 4 dělostřelecké pluky a 3 jezdecké pluky. Tyto pluky měly být doplněny 10 novými pluky (9 pěších a 1 jezdecký), které měly být vytvořeny na 1 rok.[48]

Dobrovolníci z jednotlivých států tvořili různě velké jednotky na různě dlouhou dobu, většinou na jeden rok. Některým byla později služba prodloužena na celou dobu války, když bylo jasné, že válka bude trvat víc než jeden rok.[48] Paměti amerických vojáků popisují případy rabování a vraždění mexických civilistů, kterých se dopouštěli hlavně tito dobrovolníci. Jeden důstojník si do svého deníku poznamenal:

„Dosáhli jsme Burita asi v 17 hodin, bylo tam už mnoho dobrovolníků z Louisiany, zločinecká opilá sebranka. Vyhnali obyvatele, brali jim majetek z domů a chovali se jako zvěř.“[45]

Poslední veterán z tohoto konfliktu zemřel 3. září 1929 ve věku 98 let. Jmenoval se Owen Thomas Edgar.

Na začátku války byly mexické síly rozděleny mezi stálou armádu (permanentes) a aktivní milice (activos). Stálá armáda se skládala z 12 pluků pěchoty (každý po dvou praporech), 3 dělostřeleckých brigád, 8 pluků jezdectva a jedné oddělené eskadrony a brigády dragounů. Milice tvořila 9 pěších a 6 jezdeckých pluků. Rozptýlené osady v severním Mexiku chránily jednotky nazývané presidiales.[49]

Významným faktorem, který přispěl k porážce Mexika, byly jeho zastaralé zbraně. Mexická armáda používala britské muškety (např. Brown Bess) z napoleonských válek. V kontrastu se zastaralou mexickou výzbrojí byli někteří američtí vojáci vybaveni nejnovějšími americkými zezadu nabíjenými perkusními puškami M1819 Hall a perkusními puškami M1841 Mississippi. V pozdějších fázích války bylo jezdectvo a důstojníci vybaveni revolvery Colt Walker, kterých armáda Spojených států objednala 1 000 v roce 1846. Po celou dobu války se projevovala i lepší kvalita amerického dělostřelectva.

Dalším faktorem důležitým pro americké vítězství byly politické spory uvnitř Mexika. Uvnitř Mexika soupeřily o moc „centralisté“ s „republikány“ a tyto spory se přenášely i do armády. Občas spolu tyto dvě frakce bojovaly víc než proti postupující americké invazi. Další skupinou byli „monarchisté“, kteří chtěli zavést v zemi monarchii (někteří chtěli dokonce zpět pod Španělské království), což jen dále komplikovalo situaci. Tato třetí frakce získala na převaze v období francouzské intervence do Mexika (1861 – 1867). Snadné americké vylodění u Veracruz bylo dáno hlavně pokračující občanskou válkou v Mexiko City, která znemožnila účinnou obranu důležitého přístavu.

Bitva o Churubusco od J. Camerona, vydaná Nathanielem Currierem. Ručně tónovaná litografie, 1847. Digitálně obnovená.

Míra dezerce byla hlavním problémem mexické armády, který často oslaboval její síly ještě před vypuknutím bitvy. Většinu vojáků tvořili rolníci, kteří cítili svou loajalitu k rodné vesnici nebo k rodině, ale nikoliv ke generálům, kteří je odvedli do boje. Často hladoví a nemocní, nikdy dobře placení, špatně vybavení a jen částečně vytrénovaní, byli často ponižováni dokonce vlastními důstojníky. To vše jim poskytovalo jen malé důvody bojovat proti Američanům. Často hledali příležitost, jak utéct z tábora a najít si cestu do své domovské vesnice.[50]

Míra dezerce v armádě Spojených států byla během války 8,3 % (9 200 z 111 000 vojáků). Pro srovnání během války v roce 1812 byla míra dezercí 12,7 % a v dobách míru se pohybovala kolem 14,8 % ročně.[51] Mnoho dezertérů zběhlo proto, aby se posléze nechalo zapsat k jiné jednotce. Tak mnozí znovu získali prémii za vstup do armády. Další zběhli prostě kvůli bídným podmínkám v táborech, zatímco někteří brali vstup do armády jako příležitost, jak se zdarma dostat do Kalifornie, kde se posléze připojili ke zlaté horečce, která vypukla po skončení války.[52]

Několik set amerických vojáků však přeběhlo i na mexickou stranu. Většinou se jednalo o nové přistěhovalce z Evropy, kteří měli jen slabé vazby na Spojené státy. Nejznámější takovou jednotkou byl „prapor Svatého Patrika“, který se více než z poloviny skládal z katolíků z Irska, motivovaných k dezercím náboženským útlakem ze strany protestantských důstojníků. Většina jich zahynula v bitvě o Churubusco. Asi 100 z nich bylo zajato Američany a zhruba polovina jich byla oběšena jako dezertéři v srpnu 1847.[52]

Mnoho vysokých vojenských velitelů americké občanské války bojovalo v této válce jako mladí důstojníci. Patřili mezi ně Ulysses S. Grant, George B. McClellan, Ambrose Burnside, Thomas Jonathan Jackson, James Longstreet, George Meade, Robert E. Lee i budoucí první a jediný prezident Konfederace Jefferson Davis.

Prezident Spojených států Ulysses S. Grant, který jako mladý poručík sloužil v Mexiku pod generálem Taylorem, vzpomíná na válku ve svých pamětech vydaných v roce 1885 následovně:

„Obecně bylo armádním důstojníkům lhostejné, jestli bylo připojení území oprávněné nebo ne, ale ne všem. Za sebe jsem byl rozhořčen opatřeními, která vedla k válce, jako jedné z nejnespravedlivějších, které kdy vedl silnější národ proti slabšímu. Byl to případ republiky, která následuje špatného příkladu evropských monarchií, které nepřemýšlejí o spravedlnosti při své touze získat další území.“[59]

Grant také vyjádřil názor, že válka proti Mexiku přinesla Spojeným státům trest v podobě americké občanské války:

„Povstání Jihu byl do značné míry důsledek mexické války. Národy, stejně jako jednotlivci, jsou potrestány za své přestupky. My jsme byli potrestáni v nejkrvavější a nejdražší válce moderní doby.“[60]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mexican-American War na anglické Wikipedii.

• BAUER, Karl Jack. The Mexican War: 1846–1848. Lincoln: University of Nebraska Press, 1992. 486 s. Dostupné online. ISBN 0-8032-6107-1. (anglicky)
• BEVERIDGE, Albert Jeremiah. Abraham Lincoln, 1809-1858, Svazek 1. Boston: Houghton Mifflin, 1928. (anglicky)
• BROOKS, Nathan Covington. A Complete History of the Mexican War. Philadelphia: Grigg, Elliot, 1849. 558 s. Dostupné online. (anglicky)
• CRAWFORD, Mark; HEIDLER, David Stephen; HEIDLER, Jeanne T. Encyclopedia of the Mexican War. Santa Barbara: Abc-Clio, 1999. 350 s. ISBN 1-57607-059-X. (anglicky)
• DE VOTO, Bernard. Year of Decision 1846. New York: St. Martin's Press, 2000. 576 s. ISBN 0312267940. (anglicky)
• GRANT, Ulysses S. Personal Memoirs of U. S. Grant. New York: Charles L. Webster & Co, 1885. Dostupné online. (anglicky)
• JAY, William. A Review of the Causes and Consequences of the Mexican War. Boston: American Peace Society, 1853. 333 s. Dostupné online. (anglicky)
• KAŠPAR, Oldřich. Dějiny Mexika. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 397 s. ISBN 8071063401. (česky)
• MAYERS, David, Fernández Bravo, Sergio A. La Guerra Con Mexico Y Los Disidentes Estadunidenses, 1846-1848" [The War with Mexico and US Dissenters, 1846-48]. Secuencia. 2004, čís. 59, s. 32–70. ISSN 0186-0348.
• MEED, Douglas. The Mexican War 1846-1848. Oxford: Osprey Publishing, 2002. 96 s. Dostupné online. ISBN 1841764728. (anglicky)
• MERRY, Robert W. A Country of Vast Designs: James K. Polk, the Mexican War and the Conquest of the American Continent. [s.l.]: Simon and Schuster, 2009. 592 s. Dostupné online. ISBN 0743297431. (anglicky)
• POLK, James Knox. The Diary of James K. Polk During His Presidency, 1845 to 1849. Příprava vydání Milo Milton Quaife. Chicago: A.C. McClurg & Company, 1910. Dostupné online. (anglicky)
• POLK, James Knox. The Diary of a President, 1845-1849, Covering the Mexican War, the Acquisition of Oregon, and the Conquest of California and the Southwest.. New York: Capricorn Books, 1968. 142 s. (anglicky)
• RIVES, George Lockhart. The United States and Mexico, 1821–1848: a history of the relations between the two countries from the independence of Mexico to the close of the war with the United States. New York: C. Scribner's Sons, 1913. Dostupné online. (anglicky)
• ROBARTS, William Hugh. Mexican War veterans : a complete roster of the regular and volunteer troops in the war between the United States and Mexico, from 1846 to 1848 ; the volunteers are arranged by states, alphabetically. Washington, D. C.: Brentano's, 1887. 80 s. Dostupné online. (anglicky)
• RODRÍGUEZ, Díaz, María Del Rosario. Mexico's Vision of Manifest Destiny During the 1847 War. Journal of Popular Culture. 2001, čís. 35(2), s. 41–50. ISSN 0022-3840.
• Treaty of Guadalope Hidalgo [online]. Guadaloupe Hidalgo: Internet Sourcebook, 2.2.1848 [cit. 2012-10-06]. Dostupné online. (anglicky)
• TINDALL, George B.; SHI, David E. Dějiny Spojených států amerických. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. 1370 s. ISBN 80-7106-087-9. (česky)

• BAUER, Karl Jack. Zachary Taylor: Soldier, Planter, Statesman of the Old Southwest. Baton Rouge: Louisiana State University Press, 1993. 348 s. Dostupné online. ISBN 0807118516. (anglicky)
• DISHMAN, Christopher. A Perfect Gibraltar: The Battle for Monterrey, Mexico, 1846. Norman: University of Oklahoma Press, 2010. 344 s. ISBN 0806141409. (anglicky)
• EISENHOWER, John S. D. So Far From God: The U.S. War with Mexico. New York: Random House, 1989. 436 s. Dostupné online. ISBN 0394560515. (anglicky)
• FRAZIER, Donald Shaw. The U.S. and Mexico at War. Farmington Hills: Macmillan Reference USA, 1998. 584 s. Dostupné online. ISBN 0028646061. (anglicky)
• FOOS, Paul. A Short, Offhand, Killing Affair: Soldiers and Social Conflict during the Mexican War. North Carolina: University of North Carolina Press, 2002. 240 s. Dostupné online. ISBN 0807827312. (anglicky)
• HAMILTON, Holman. Zachary Taylor: Soldier of the Republic. Connecticut: Archon Books, 1966. Dostupné online. (anglicky)
• JOHNSON, Timothy D. Winfield Scott: The Quest for Military Glory. Lawrence: University Press of Kansas, 1998. 315 s. Dostupné online. ISBN 0700609148. (anglicky)
• LEWIS, Lloyd. Captain Sam Grant. [s.l.]: Little, 1983. S. 512. (anglicky)
• SMITH, Justin Harvey. The War with Mexico, svazek 2. Londýn: The Macmillan Company, 1919. Dostupné online. (anglicky)
• WINDERS, Richard Bruce. Mr. Polk's army: the American military experience in the Mexican War. College Station: Texas A&M University Press, 1997. 284 s. ISBN 0890967547. (anglicky)

• Dějiny Mexika

• Obrázky, zvuky či videa k tématu mexicko-americká válka na Wikimedia Commons

• Průvodce Mexickou válkou na stránkách kongresové knihovny USA (anglicky)
• The Handbook of Texas Online: Mexican War na stránkách Texas State Historical Association (anglicky)
• Seznam literatury k tématu Archivováno 2. 5. 2013 na Wayback Machine na stránkách armády Spojených států
• Průvodce Mexickou válkou na stránkách sonofthesouth.net (anglicky)
• Průvodce mexicko-americkou válkou na stránkách Northern Illinois University (anglicky)

• The Mexican War and the Media, 1845–1848 soudobé novinové články, obrázky a další (anglicky)
• Smlouva z Guadalupe Hidalgo a další související dokumenty na stránkách knihovny kongresu Spojených států (anglicky)(španělsky)
• Dopisy Winfielda Scotta včetně oficiálních hlášení z bojiště (anglicky)
• Animace průběhu tažení a hlavních bitev (anglicky)

• Bitva o Monterrey – kompletní informace o bitvě (anglicky)
• Manifest Destiny and the U.S.-Mexican War: Then and Now (anglicky)
• The Mexican War (anglicky)
• Smithsonian teaching aids for „Establishing Borders: The Expansion of the United States, 1846–48“ (anglicky)