Ambrose Burnside

V době propuknutí občanské války byl brigádním generálem u domobrany Rhode Islandu (Rhode Island Militia). Tato byla povýšena na 1. dobrovolnický pěší pluk Rhode Islandu (1st Rhode Island Volunteer Infantry) a Burnside jmenován plukovníkem u tohoto pluku 2. května 1861.

Důstojníci 1.dobrovolnického pluku Rhode Islandu - 1861

Během měsíce povýšil na velitele brigády vojenského okruhu Severní Virginie. Velel brigádě, která byla postupně po částech doplňována dalším vojenskými jednotkami, v první bitvě u Bull Run v červenci 1861 a dočasně převzal velení za zraněného brigádního generála Davida Huntera. Po 90 dnech musel jeho regiment mimo přímou službu, Burnside byl povýšen na brigádního generála u dobrovolníků a byl přeložen k výcvikovému středisku rodící se Potomacké armády.[3]

Od září 1861 do července 1862 velel Coast Division či expediční armádě Severní Karolíny - představované třemi brigádami shromážděnými v Annapolisu, stát Maryland, které tvořily jádro jeho budoucího IX. sboru - a také velel okruhu Severní Karolína. Vedl úspěšnou obojživelnou kampaň, která uzavřela přes 80% pobřeží Severní Karolíny a tím znemožnil konfederačním silám přepravu zboží po moři po zbytek války.[6] Za své úspěchy v bitvách u Roanokea Island a u New Bern, což bylo první významné vítězství Unie na východě, byl 18. března povýšen na generálmajora. V červenci byly jeho síly přepraveny na sever do Newport News, stát Virginie a staly se IX. sborem Potomacké armády.[3] Následně, po selhání generálmajora George B. McClellana v poloostrovním tažení (Peninsula Campaing), mu bylo nabídnuto velení nad Potomackou armádou. Tuto příležitost odmítl kvůli své loajalitě vůči McClellanovi, neboť si byl vědom vlastního nedostatku armádních zkušeností a oddělil část svého sboru na podporu armády generálmajora Johna Popeho z Virginie pro tažení v Severní Virginii. Extrémně kritické telegramy vůči velitelským schopnostem Popeho, které dostal od generálmajora Fitze John Portera předal svým nadřízeným a tyto později sehrály významnou roli při válečném soudu s Porterem, ve kterém se Burnside mohl stát osudovým svědkem.[7] I po těžké porážce Popeho v druhé bitvě u Bull Run odmítl nabídku na velení armádě.[8]

Burnside's Bridge - foto 2005

Burnside dostal pod své velení "pravé křídlo" Potomacké armády (I. a IX. sbor) na začátku Marylandského tažení v bitvě u South Mountain, ale McClellan oddělil tyto dva sbory k bitvě u Antietamu a protože je umístil na protějších koncích unionistické bitevní linie, vrátil Burnsidovi velení jen nad IX. sborem. Ten mlčky odmítl vzdát se své vyšší pravomoci a tak veškeré příkazy k těmto sborům posílal po velitelích sboru, nejprve po generálmajorovi Jesse L. Reno (který padl v bitvě u South Mountain) a potom po brigádním generálovi Jacobu D. Coxovi. Toto nešikovné uspořádání přispělo k pomalosti v zaútočení na přechod přes řeku na jižním křídle unionistické linie, který se nyní jmenuje Burnsideův most (Burnside's Bridge).[9] Neprovedl adekvátní průzkum oblasti a namísto využití několika snadných brodů na místech mimo dostřel nepřítele byly jeho vojenské jednotky přinuceny k opakovaným útokům přes úzký most, který byl ovládaný z vyvýšených pozic konfederačními ostrostřelci. Před polednem již McClellan ztrácel trpělivost. Vyslal řadu kurýrů, aby motivoval Burnsidea k postupu kupředu. Přes jednoho pobočníka mu vzkázal: "Řekněte mu, že i kdyby to stálo 10000 mužů, tak to musí provést právě teď." McClellan zvýšil tlak vysláním svého inspekčního generála, aby konfrontoval Burnsidea, který působil rozhořčeně: "McClellan, zdá se si myslí, že já nejsem ten nejlepší, kdo může získat tento most, jste už třetí nebo čtvrtý, kdo byl u mne dnes ráno s podobnými příkazy."[10] Zpoždění dovolilo konfederační divizi generálmajora A.P. Hilloa k postupu od Harper Ferry a odražení unionistického průlomu. Když McClellan odmítnul Burnsideovy žádosti o posily, skončila bitva taktickým patem.[11]

McClellan byl odvolán po selhání při stíhání generála Roberta E. Lee při jeho ústupu od Antietamu a 7. listopadu 1862 byl Burnside pověřen velením Potomacké armády. Neochotně se podřídil tomuto příkazu, již třetímu v jeho krátké kariéře.

Generál Burnside - rok 1852

Prezident Abraham Lincoln vyvíjel tlak na Burnsidea, aby provedl útočnou akci a 14. listopadu schválil jeho plán na zmocnění se hlavního města Konfederace Richmondu ve Virginii. Tento plán vedl k potupné a nákladné porážce Unie v bitvě u Fredericksburgu 13. prosince 1862. Jeho postup na Fredericksburg byl rychlý, ale plánování postavit pontonový most k překročení řeky Rappahannock River a také jeho vlastní nechuť k rozmístění části jeho armády přes místa s brody později zpozdily útok. Toto dovolilo generálu Lee soustředit armádu podél Marye's Heights přímo na západ od města a snadno odrazit unionistické útoky. Útoky jižně od města, které byly považovány za hlavní směr útoku na město, byly také špatně vedeny a počáteční prudký postup Unie zůstal bez podpory. Rozrušen selháním jeho plánu a enormními oběťmi při opakovaných, marných čelních útocích, Burnside deklaroval, že on by mohl vést útok jeho starými sbory. Jeho velitelé sboru mu to rozmluvili, ale vztahy mezi ním a jeho podřízenými byly napjaté. Vzal na sebe plnou odpovědnost za neúspěch a nabídl, že odejde z armády, což nebylo akceptováno.

V lednu 1863 zahájil druhou ofenzivu proti generálu Lee, ale postup zastavily dříve, než bylo něčeho dosaženo, bažiny vzniklé ze zimních dešťů a vyneslo mu to posměšně přezdívku Mud March. Burnside žádal, aby několik důstojníků, kteří projevili otevřenou neposlušnost, bylo uvolněno ze služby a postaveno před válečný soud a také nabídl svou rezignaci. Lincoln si vybral druhou možnost a 26. ledna 1863 ho nahradil generálmajorem Josephem Hookerem, jedním z důstojníků, kteří se proti Burnsideovi spikli.[12]

Lincoln byl nerad, že aby ztratil Burnside zcela z armády a svěřil mu velení nad okruhem Ohio a jeho starým IX sborem. V Ohiu Burnside vydal kontroverzní všeobecný rozkaz číslo 38, dle kterého byl zločinec kdokoli, kdo vyjádřil jakýkoliv druh odporu vůči válce. Použil ho pak při zatčení bývalého kongresmana za stát Ohio a kandidáta na guvernéra Clementa Vallandighama, prominentního vůdce nespolehlivého mírového hnutí a vyšetřoval ho u vojenského soudu (navzdory skutečnosti, že to byl civilista).[13] Jednal také s konfederačními "nájezdníky", jako byl John Hunt Morgan. Při Knoxvillském tažení dorazil k Knoxville, stát Tennessee, když nejprve obešel Cumberland Gap, držený Konfederací. Po zabrání Knoxville bez odporu poslal vojenské jednotky zpět na Cumberland Gap. Brigádní generál John W. Frazer, konfederační velitel, se odmítl vzdát tváří v tvář pouze dvěma unionistickým brigádám a tak dorazil Burnside s třetí brigádou, čímž urychlil porážku Frazera a jeho 2 300 konfederačních vojáků.[14] Po porážce unionistického generálmajora Williama S. Rosecranse v bitvě o Chickamauga byl pronásledován generálporučíkem Jamesem Longstreetem, proti jehož vojenským jednotkám bojoval již na Marye's Heights. Obratně vymanévroval Longstreeta v bitvě u Campbelin Station a byl tak schopen dosáhnout opevnění a bezpečí v Knoxville, kde byl krátce obležen, dokud konfederační vojska nebyla poražena v bitvě u Fort Sanders mimo města. Vázáním Longstreetových sborů v Knoxville přispěl k porážce generála Braxtona Bragga od generálmajora Ulysses S. Granta u Chattanoogy. Na pomoc mu pak přispěchaly vojenské jednotky pod velením generálmajora William T. Shermana, ale obležení již bylo ukončeno, když se Longstreet stáhnul a nakonec se vrátil do Virginie.[12]

Byl mu dán rozkaz dovést IX. sbor zpátky na východní scénu, kde ho v Annapolisu, stát Maryland, doplnil na plnou sílu více než 21 000 mužů.[15] IX. sbor bojoval při pozemním tažení od května 1864 jako nezávislá jednotka, podávající hlášení zpočátku Grantovi, nebyl přiřazen Potomacké armádě, protože předčil jeho velitele, generálmajora George G. Meadeho, který pod ním při bitvě u Fredericksburgu velel divizi. Tato těžkopádná úprava byla změněna 24. května těsně před bitvou u North Anna, kdy souhlasil s tím, že se zřekne svého postavení a byl převelen pod přímé vedení Meadeho.[16] Bojoval pak v bitvách u Wilderness a Spotsylvania Court House, na kterých se nijak významně nepodílel,[17] když útočil jen postupně a neměl ochotu k tomu, aby jeho vojáci prováděli čelní útoky, tak charakteristické pro tyto bitvy. Následně po těchto bitvách pak byl pověřen obléháním Petersburgu.[18]

Když se v červenci 1864 začalo schylovat k patu v poziční válce u Petersburgu, souhlasil s plánem, který navrhli horníci z pensylvánských uhelných dolů, sloužící v jeho regimentech: vykopat podzemní chodbu pod pevnůstkami konfederačního opevnění, zapálit tam výbušniny a tím dosáhnout překvapivého průlomu. Zničení pevností 30. června je známo též pod pojmem bitva u kráteru.

Kráter u Petersburgu po bitvě

Kvůli zásahu Meadeho, který Burnsideovi vydal rozkaz jen několik hodin před útokem pěchoty, nebyly nasazeny jeho divize černošských vojáků, které byly speciálně vycvičené pro tuto misi. Namísto toho byl přinucen využít netrénované bělošské vojenské jednotky. Protože se nemohl rozhodnout, která divize bude nasazena, tak si jeho podřízení velitelé metali los. Takto byla vybrána divize pod velením brigádního generála Jamese H. Ledlieho, který selhal při instruování mužů, co se od nich očekává a během bitvy se opil za liniemi a nebyl schopen velet. Ledlieho lidé vstoupili do obrovského kráteru, místo aby ho obešli a zůstali v něm uvězněni a podléhali vražednému ohni palby konfederačních vojáků na okraji kráteru, což mělo za následek vysoké oběti. Burnside byl 14. srpna zbaven velení a Grant ho poslal na dovolenou, Meade mu však tuto příhodu nikdy nepřipomínal. Vyšetřující soud později dal za vinu fiaska u kráteru Burnsideovi a jeho podřízeným velitelům. V prosinci se setkal s prezidentem Lincolnem a generálem Grantem a probírali společně jeho budoucnost. Zvažoval o rezignaci, ale nakonec přijal požadavek Lincolna i Granta a zůstal v armádě. O konci rozhovoru uvedl: Nebyl jsem informován o žádném místě, na které bych měl nastoupit." Nakonec podal komisi svou resignaci dne 15. dubna 1865.[19]