Alja Rachmanovová

Alja Rachmanovová (původně Alexandra Rachmanovová), nepřechýleně: Rachmanova, vlastním jménem Galina von Hoyer, rozená Galina Nikolajevna Ďurjagina, rusky Галина Николаевна Дюрягина, (3. červnajul./ 15. června 1898greg. Kasli, Ruské impérium – 11. února 1991 Ettenhausen, Švýcarsko) je umělecký pseudonym ruské spisovatelky a psycholožky, žijící od roku 1926 v rakouském a od roku 1945 švýcarském exilu. Jde o autorku beletrizovaných deníků z období bolševického převzetí moci v Rusku.

Alja Rachmanovová
Rodné jménoГалина Николаевна Дюрягина
Narození15.jul. / 27. června 1898greg.
Kasli, Rusko Rusko
Úmrtí11. února 1991 (ve věku 92 let)
Ettenhausen, Švýcarsko Švýcarsko
Místo pohřbeníKommunalfriedhof Salcburk, Rakousko
PseudonymAlja Rachmanowa (Alexandra Rachmanowa)
Povoláníspisovatelka a psycholožka
Alma materHistoricko-filologická fakulta Permské státní university
Žánrautobiografie, román a portrét
Manžel(ka)Arnulf von Hoyer
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Život

Narodila se do rodiny železničního úředníka[1] (některé zdroje uvádějí podle jejích deníků otce jako „lékaře“[2][3]) Nikolaje Dmitrijeviče Ďurjagina v uralském městečku Kasli nedaleko Jekatěrinburgu. Matka Serafima Michajlovna pocházela z kovoliteckého rodu Timofejevových z Kasli.[4] Dětství strávila Alja v Kasli, později se s rodinou přestěhovala do Permu, kde po absolutoriu gymnázia pokračovala od roku 1916 ve studiu literární vědy a psychologie na historicko-filologické fakultě tamní univerzity. Od šesti let si systematicky psala deník.[5] V době studia v něm zachytila atmosféru období těsně před bolševickou revolucí, období nelítostných bojů o moc během občanské války (konkrétně v Permu) a situaci během útěku celé rodiny před Rudou armádou na Sibiř. V Irkutsku, který se v té době stal dočasným sídlem bělogvardějské vlády admirála Kolčaka pod ochranou Československých legií, pokračovala ve studiu. Roku 1921 se v Omsku provdala za rakouského válečného zajatce Arnulfa von Hoyera. Společně se vrátili do Permu, kde dokončila studium, a oba tam začali přednášet na univerzitě. V únoru 1922 se jim narodil syn Alexander („Jurka“). V červnu 1925 odjel von Hoyer do Vídně kvůli dalšímu studiu na tamní univerzitě a rodinu vzal s sebou. Koncem roku se vrátili do Permu, ale sovětské úřady jim zamítly žádost o návrat, a tak byla celá rodina donucena Sovětské Rusko opustit.

Exil

V únoru 1926 přijeli do Vídně a usadili se v tamním okrese Währing, v září 1927 přesídlili do von Hoyerova předválečného bydliště Salcburku. Někdy v roce 1931 Rachmanovová konvertovala ke katolické církvi. V říjnu téhož roku jí salcburské nakladatelství Anton Pustet vydalo první knihu a po jejím úspěchu následovaly rychle další. Marketingovou podporu tvořily její autogramiády a literární přednášková turné po Rakousku, později i po Švýcarsku, Maďarsku a Německu. Od podzimu 1937 začaly být její aktivity na území nacistického Německa z nejasných důvodů nežádoucí – možná byla vnímána kvůli svému zarytému antibolševismu jako nevhodná konkurence vládnoucího režimu, možná vadil její částečně tatarský původ a fysiognomie („…ich sei eine Mongolin, artfremd…“).[6] Podle některých zdrojů, založených na autorčiných poválečných dílech a prohlášeních, byla po anšlusu Rakouska nacistickým režimem šikanována, po uzavření německo-sovětského Paktu Ribbentrop–Molotov ji dokonce vyloučili z říšské spisovatelské komory a její díla byla zakázána. Nikdo z rodiny údajně nebyl členem nacistických organizací.[2][7] Syn Alexander byl za druhé světové války jakožto občan anektovaného Rakouska odveden do wehrmachtu a v dubnu 1945 padl u Vídně v bojích s postupující Rudou armádou (podle oficiálních německých zdrojů 31. 3. 1945[8]). Rachmanovová s manželem na konci války opustili Salcburk a po několika neúspěšných pokusech o ilegální přechod hranic se 22. 4. 1945 u Schaffhausenu dostali do Švýcarska. Po kratším pobytu v uprchlickém táboře a dvou letech v podnájmu ve Winterthuru se roku 1948 usadili v obci Ettenhausen v kantonu Thurgau, kde si postavili dům.[3][8] Již koncem roku 1946 (s datací 1947) jí vyšlo v Curychu dvoudílné vydání beletrizovaných deníků z období války. Další knihy následovaly až do úmrtí jejího manžela (1970). Bez jeho spolupráce už v psaní nepokračovala. Rachmanovová zemřela roku 1991, pochována je i s manželem a synem Jurkou na Městském hřbitově v Salcburku.

Alternativní životopis 1938–1945

Roku 2015 vydal basilejský slavista Heinrich Riggenbach na základě zkoumání její pozůstalosti (je uložena ve státním archivu kantonu Thurgau ve Frauenfeldu) poprvé její nekorigované deníky z válečných let 1942–1945 ve vlastním německém překladu.[9] V doslovu dokazuje, že osudy rodiny za nacistického režimu se lišily od autorčina podání v poválečných vyjádřeních a dílech. V březnu 1938 se její manžel stal členem paramilitárního motoristického sboru NSDAP a Spolku učitelů NSDAP. Syn Alexander vstoupil hned po „anšlusu“ do Hitlerjugend (členství bylo ovšem pro mladistvé občany Říše v podstatě povinné), již v červenci byl jako aktivní člen zvolen vůdcem oddílu, později se stal členem Studentského spolku NSDAP. Sama Rachmanovová byla členkou sociální organizace NS-Volkswohlfahrt. Její knihy s ruskou tematikou skutečně v letech 1940–1941 nevycházely, šlo ovšem o důsledek celoříšského opatření – sovětské poměry nebyly po tu dobu komentovány v tisku ani v literatuře, a to ani negativně, ani pozitivně. Mimo toto omezení jí díla normálně vycházela, což dokládají i katalogy knihoven. Její žádost o členství v říšské spisovatelské komoře z roku 1938 byla roku 1942 zamítnuta kvůli jejímu světovému názoru, mimo jiné kladnému vztahu k židovstvu, a kvůli pevnému napojení na katolický klér. Na základě jejího odvolání a dobrozdání gauleiterů NSDAP pro župy Salcbursko a Korutany a regionálního Říšského úřadu propagandy ji komora ještě téhož roku za členku přijala. Kolem roku 1941 sepsala pro „Informationsstelle I“ říšského ministerstva zahraničních věcí dva kritické texty o životě v Sovětském Svazu a ty byly vydány jako propagandistické brožury pro využití zastupitelskými úřady v zahraničí a okupačními úřady na obsazených územích (viz Dílo). Roku 1942 nechaly nacistické úřady (patrně ministerstvo propagandy) pořídit pirátské překlady do ruštiny z jejích prvních dvou deníkových knih a použily je jako propagační materiál šířený na okupovaných sovětských územích. Rachmanovová se od těchto vydání ve svých válečných denících distancovala.[10] V katalozích knihoven není toto vydání v ruštině doloženo. Přes dílčí problémy, jimž ji nacistický režim vystavil, vyjadřovala mu ve svých denících až do samého konce války podporu, vyslovovala opakovaně naději v jeho konečné vítězství. Podle všeho ji zásadní odpor k totalitnímu bolševickému režimu paradoxně přivedl k výrazné podpoře jiné totality: nacismu. Riggenbach uvádí jako důvod spěšného odchodu von Hoyerových z Rakouska vedle útěku před Rudou armádou i obavy z poválečného vyšetřování ze strany rakouských denacifikačních institucí. Rakousko nikdo z nich po válce již nenavštívil, nezúčastnili se ani ukládání ostatků syna Jurky do salcburského hrobu (1947). Díla Rachmanovové v Rakousku až do roku 1950 nesměla vycházet.[11] V sovětské okupační zóně byla díla Rachmanovové vyřazena z knihoven.[12]

Dílo

Její beletrizované (pozměněná jména osob, jejich personálie, časové údaje atd.) ruské deníky z let 1916–1927 se staly základem pozdějšího rozsáhlého literárního díla, jež ji zařadilo mezi ruské exilové autory. Deníky vyšly v salcburském nakladatelství Anton Pustet postupně ve třech dílech: první díl Studenten, Liebe, Tscheka und Tod : Tagebuch einer russischen Studentin (1931, Studenti, láska, Čeka a smrt : Deník ruské studentky) zahrnoval období let 1916–1920. Na něj navazovaly Ehen im roten Sturm : Tagebuch einer russischen Frau (1932, Manželství v rudé bouři : Deník ruské ženy) z období od roku 1920 až do odchodu z Ruska a Milchfrau in Ottakring : Tagebuch einer russischen Frau (1933, Mlékařka v Ottakringu : Deník ruské ženy) z prvních dvou let v exilu. Jejich vydání přineslo velký úspěch a knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. Všechna svá díla napsala na psacím stroji s latinkou foneticky rusky, ale publikována byla v němčině v překladech autorčina manžela. Po manželově smrti (1970) psát přestala. Původní zdroje k jejím autobiografickým dílům (její rukopisné rusky psané deníky, strojopisné přepisy latinkou ve fonetické ruštině) se až na výjimky nezachovaly, autorka je pravděpodobně zničila. V pozůstalosti se v rukopisech zachovaly pouze deníky z období druhé světové války a zápisky o synovi Jurkovi.[13]

V ruštině – kromě pirátského nacistického překladu – nebylo žádné její dílo vydáno.

Další díla
  • Geheimnisse um Tataren und Götzen. Erlebnisse einer jungen Russin aus dem Ural (1933);
  • Die Fabrik des neuen Menschen (1935);
  • Ssonja Tolstoj, Tragödie einer Liebe (1938);
  • Jurka, Tagesbuch einer Mutter (1938);
  • Wera Fedorowna, der Roman einer russischen Schauspielerin (1939);
  • Einer von vielen, das Leben des Jurkas (1947);
  • Das Leben eines großen Sünders (Dostojevskij) (1947);
  • Sonja Kowalewski, Leben und Liebe einer gelehrten Frau (1950);
  • Jurka erlebt Wien (1951);
  • Die Liebe eines Lebens, Iwan Turgenjew und Pauline Viardot (1952);
  • Die falsche Zarin, Prinzessin Elisabeth Tarakanowa, Rivalin Katharinas d. Gr. (1954);
  • Im Schatten des Zarenhofes, die Ehe Alexander Puschkins (1957);
  • Ein kurzer Tag. Das Leben des Arztes und Schriftstellers Anton Pawlowitsch Tschechow (1961);
  • Tiere begleiten mein Leben (1963);
  • Die Verbannten. Frauenschicksale in Sibirien zur Zeit Nikolajs I. (1964);
  • Tschaikowskij, Schicksal und Schaffen (1972);
  • Auch im Schnee und Nebel ist Salzburg schön. Tagebücher 1942 bis 1945 – posmrtné vydání válečných deníků v překladu Heinricha Riggenbacha z neupravovaných autorčiných rukopisů (2015).

Propagandistické brožury podle objednávky říšského ministerstva zahraničí:

  • Das tägliche Leben des russischen Menschen, Paradies oder Hölle (1941);
  • Der Zerfall der Familie in Sowjetunion (nedatováno).

Česká vydání

V češtině vyšel roku 1937 román Továrna na nového člověka v překladu Františka Kopečného a Františka Müllera.[14] O rok později vyšel první díl deníků Studenti, láska, Čeka a smrt v překladu Františka Hrbka, a to ve znění pozměněném zejména v částech, v nichž autorka kriticky popisuje působení Československých legií pod velením generála Radoly Gajdy na Sibiři.[15] Toto vydání uvádí jako svůj inspirační zdroj Olga Barényi ve svém románu Prager Totentanz z roku 1958. V plném znění kniha vyšla až roku 2012.[16]

Odkazy

Reference
  1. RIGGENBACH 2017, str. 134
  2. HOTOPP-RIECKE, Mieste (Institut für Turkologie, Freie Universität Berlin). Аля Рахманова, молочница с Урала. Tatarlar Deutschland e.V.. (ruština)
  3. LUGINBÜHL, Marianne. Alja Rachmanowa. In: Thurgauer Jahrbuch, ročník 74 (1999), str. 70–78, e-periodica.ch. (němčina)
  4. POZDŇAKOVA, Natalja. Каслинские Тимофеевы. Uralská genealogická společnost, Jekatěrinburg. (ruština)
  5. RIGGENBACH 2017, str. 132
  6. RIGGENBACH 2017, str. 142; RACHMANOWA 2015, str. 41
  7. STAHR, Ilse. Geheimnis der Milchfrau in Ottakring. Alja Rachmanowa. Ein Leben. Wien: Amalthea-Signum-Verlag, 2012. ISBN 978-3850028004. (němčina)
  8. RIGGENBACH 2017, str. 150
  9. RACHMANOWA 2015
  10. RIGGENBACH 2017, str. 149–150, 160
  11. RIGGENBACH 2017, str. 155–156
  12. Liste der auszusondernden Literatur. Deutsche Verwaltung für Volksbildung in der sowjetischen Besatzungszone. Berlin: Zentralverlag, 1946. In: Dr. Olaf Simons, Gotha. Citováno: 2022-1-30. (němčina)
  13. RIGGENBACH 2017, str. 157–161
  14. RACHMANOVÁ, Alja. Továrna na nového člověka. Překlad František Kopečný a František Müller. Brno: Moravan, spolek katolických akademiků, 1937.
  15. RACHMANOVÁ, Alexandra. Studenti, láska, Čeka a smrt (Deník ruské studentky). Překlad František Hrbek. Praha: Vyšehrad, s. s r. o., 1938.
  16. RACHMANOVOVÁ, Alja. Studenti, láska, Čeka a smrt (Deník ruské studentky 1916–1920). Překlad Michal Ač. Bratislava: Premedia, 2012. ISBN 978-80-89594-06-1.

Externí odkazy
  • Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Alja Rachmanovová
  • RIGGENBACH, Heinrich. Rachmanowa, Alja. In: Historisches Lexikon der Schweiz, HLS. Citováno: 2022-1-24. (němčina)
  • RACHMANOWA, Alja. Ettenhausen, mit meinen Augen gesehen. In: Thurgauer Jahrbuch, ročník 29 (1954), str. 13–21, e-periodica.ch (němčina)
  • LUGINBÜHL, Marianne. Alja Rachmanova. In: Thurgauer Jahrbuch, ročník 74 (1999), str. 70–78, e-periodica.ch. Citováno: 2022-1-24. (němčina)

Literatura
  • RACHMANOWA, Alja. Auch im Schnee und Nebel ist Salzburg schön. Tagebücher 1942 bis 1945. Překlad Heinrich Riggenbach. Salzburg – Wien: Otto Müller, 2015. ISBN 978-3701312306. (němčina)
  • RIGGENBACH, Heinrich. Аля Рахманова — Галина фон Хойер: Поэзия и правда. Překlad V. B. Krysko, T. V. Marčenko. ЕЖЕГОДНИК Дома русского зарубежья имени Александра Солженицына. Moskva 2017, čís. 7, s. 131–163. Dostupné online [cit. 2022-1-18]. ISSN 2313-7517. (ruština)
  • MARČENKO, Taťjana Vjačeslavovna. По параллельному руслу: об Але Рахмановой и ее автобиографической трилогии. ЕЖЕГОДНИК Дома русского зарубежья имени Александра Солженицына. Moskva 2017, čís. 7, s. 164–181. Dostupné online [cit. 2022-1-18]. ISSN 2313-7517. (ruština)
  • DUBROVINA, Jelena. Две дороги Али Рахмановой. Гостиная [online]. Září 2017 [cit. 2022-1-18]. Čís. 91. Dostupné online. (ruština)
  • STADLER, Franz. Die unterschlagenen Geheimnisse der „Milchfrau in Ottakring“. Zwischenwelt. Wien: Theodor Kramer Gesellschaft, listopad 2018, roč. 35, čís. 3, s. 8–12. ISSN 1606-4321. (němčina)
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.