Alfred Montenuovo

Zámek Margarethen am Moos (Dolní Rakousko)

Pocházel z německého šlechtického rodu Neippergů, který od roku 1864 užíval italskou podobu příjmení Montenuovo s knížecím titulem.[2] Byl vnukem generála Adama Alberta Neipperga (1775–1829) a jeho druhé manželky, arcivévodkyně Marie Luisy (1791–1847), bývalé francouzské císařovny. Narodil se ve Vídni jako jediný syn rakousko-uherského generála knížete Viléma Albrechta Montenuova (1819–1895) a jeho manželky Juliany, rozené hraběnky Batthyány-Strattmann (1827–1871).

Palác Montenuovo ve Vídni

Alfred studoval soukromě, po maturitě na prestižním Skotském gymnáziu ve Vídni pokračoval ve studiích práv na univerzitách v Bonnu a Heidelbergu, která ale nedokončil. Po dosažení plnoletosti převzal správu statků zděděných po matce a od mládí se pohyboval v prostředí císařského dvora, kde dosáhl čestných hodností c. k. komořího (1881) a tajného rady (1896).[3] V letech 1896–1897 byl nejvyšším hofmistrem arcivévody Otty, poté byl od roku 1898 po boku knížete Rudolfa z Lichtenštejna druhým nejvyšším hofmistrem. Nakonec byl po Lichtenštejnově úmrtí jmenován prvním císařským nejvyšším hofmistrem (1909–1917). Mezitím se stal také členem rakouské Panské sněmovny, kde získal doživotní (1899) a později i dědičné členství (1907). Ačkoli se z přísně genealogického hlediska sám nemohl pyšnit ukázkovým rodokmenem[pozn. 1], ve vysokých úřadech byl striktním zastáncem starého dvorského ceremoniálu (tzv. španělská etiketa) a přísného dodržování hierarchie. V posledních letech života císaře Františka Josefa měl tak rozhodující podíl na izolaci starého mocnáře nejen vzhledem k širší veřejnosti, ale i k mladším generacím císařské rodiny.[4] To se projevilo především v nepřátelském vztahu vůči následníkovi trůnu Františku Ferdinandovi. Z titulu své funkce byl Montenuovo organizátorem následníkova prohlášení o rezignaci na dědické nároky pro potomstvo (tzv. renunciace, 1900) těsně před jeho sňatkem s hraběnkou Žofií Chotkovou[5] Svůj poměr k následníkovi trůnu a jeho manželce dal Montenuovo najevo později především organizací pohřbu po atentátu v Sarajevu.[pozn. 2][6] Po úmrtí císaře Františka Josefa v listopadu 1916 setrval Montenuovo formálně ještě několik měsíců ve funkci nejvyššího hofmistra, vystřídán byl až v únoru 1917. Po zániku monarchie žil v soukromí, pobýval střídavě na svých statcích a ve Vídni. Zemřel na následky infarktu v září 1927 ve věku nedožitých 73 let ve svém paláci ve Vídni, pohřben byl na panství Bóly v Maďarsku.

Během svého dlouholetého působení u císařského dvora získal řadu vyznamenání nejen v Rakousku, ale také od zahraničních panovníků. Byl rytířem Řádu železné koruny I. třídy (1897) a nositelem velkokříže uherského Řádu sv. Štěpána (1908). V roce 1900 se stal rytířem Řádu zlatého rouna.

Ještě jako nezletilý zdědil po matce v roce 1871 velkostatek Margarethen am Moos v Dolním Rakousku nedaleko od Vídně[7] a Németbóly v jižních Uhrách poblíž Pécse. Další dědictví v Horním Rakousku (Peuerbach, Schmiding) prodal v letech 1881–1882. Letním sídlem byl zámek v Margarethen am Moos, jinak rodina pobývala ve vídeňském paláci v ulici Löwelstrasse č. p. 6.

Knížecí erb rodu Montenuovo

V roce 1879 se ve Vídni oženil s hraběnkou Františkou Marií Stefanií Kinskou z Vchynic a Tetova (1861-1935), dcerou knížete Ferdinanda Bonaventury Kinského. Františka jako Alfredova manželka užívala titul princezny, od roku 1895 kněžny Montenuovo. Mezitím se stala c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže, v roce 1905 obdržela Alžbětin řád I. třídy.[8] Za první světové války se také angažovala ve vedení rakouského Červeného kříže. Z jejich manželství se narodily čtyři děti:

• 1. Juliana Rosa Františka (1880–1961), c. k. palácová dáma, dáma Řádu hvězdového kříže, I. ∞ Dionýs Maria (Dénes) hrabě Drašković z Trakošćanu (1875–1909), c. k. komoří, nadporučík, dědičný člen uherské Sněmovny magnátů, II. ∞ 1914 Karel Bedřich kníže z Oettingen-Wallersteinu (1877–1941), dědičný člen horní komory parlamentu v Bavorsku a Württembersku, majitel velkostatků Hluboš a Zbraslav
• 2. Marie (1881–1954), dáma Řádu hvězdového kříže, ∞ 1909 František Maria hrabě Ledebour-Wicheln (1877–1941), c. k. komoří, major
• 3. Ferdinand Bonaventura František Alfred 3. kníže Montenuovo (1888–1951), ∞ 1927 Ilona baronka Solymossyová (1895–1988)
• 4. Františka de Paula Marie Luisa (1893–1972), ∞ 1918 Leopold Vilibald Maria princ z Lobkowicz (1888–1933), c. k. komoří, nadporučík, majitel velkostatků Dolní Beřkovice a Vintířov

Prostřednictvím své manželky získal příbuzenské vazby na významné představitelé vysoké šlechty v Čechách, jeho švagry byli kníže Karel a hrabě Ferdinand Kinští, kníže František Josef z Auerspergu nebo rakousko-uherský ministr zahraničí hrabě Otakar Černín.