Jan Piller

Pocházel z rodiny dělníka. Navštěvoval měšťanskou školu a pak se vyučil kovodělníkem v podniku Škoda. V letech 1941–1945 působil jako odborný dělník v pobočce Škodových závodů ve městě Dubnica nad Váhom. Od roku 1945 byl členem KSČ. V letech 1945–1947 opětovně pracoval ve Škodových závodech v rodné Plzni, v letech 1947–1950 zastával post vedoucího tajemníka výboru KSČ v tomto velkém podniku.[3]

Dva roky studoval na stranické vysoké škole a v letech 1953–1957 pracoval v oddělení chemie, hutnictví a strojírenství v Ústředním výboru Komunistické strany Československa, přičemž v letech 1957–1962 pak toto oddělení vedl. Členem ÚV KSČ byl od roku 1958. Na přelomu 50. a 60. let byl členem Státní plánovací komise. V roce 1963 se stal členem ekonomické komise ÚV KSČ a v období září 1963 – listopad 1965 zastával kromě toho i post předsedy Státní komise pro investiční výstavbu.[3]

XI. sjezd KSČ ho zvolil za kandidáta Ústředního výboru Komunistické strany Československa. XII. sjezd KSČ a XIII. sjezd KSČ ho zvolil členem ÚV KSČ. V období leden 1968 – únor 1971 byl členem předsednictva ÚV KSČ, kam se dostal v rámci personálního rozšíření předsednictva poté, co post prvního tajemníka ÚV KSČ opustil Antonín Novotný. Od listopadu 1968 do února 1970 byla členem Byra ÚV KSČ pro řízení stranické práce v českých zemích, přičemž v období leden 1969 – únor 1970 byl tajemníkem tohoto byra.[4][5][6]

Zastával i vládní posty. V letech 1962–1965 byl místopředsedou třetí vlády Viliama Širokého a vlády Jozefa Lenárta. Od listopadu 1965 do dubna 1968 byl náměstkem ministra těžkého průmyslu.[3] Před rokem 1968 patřil mezi spojence Antonína Novotného.[7]

Ve volbách roku 1964 byl zvolen za KSČ do Národního shromáždění ČSSR za Středoslovenský kraj, volební obvod Povážská Bystrica[8].(zvolen za slovenský kraj, ale byl české národnosti). V Národním shromáždění zasedal až do konce volebního období parlamentu v roce 1968.[8][9]

V období duben 1968 – leden 1969 zastával funkci vedoucího tajemníka krajského výboru KSČ pro Středočeský kraj.[7]

V letech 1968–1970 byl předsedou tzv. Pillerovy komise, jejímž úkolem bylo vyřešení problematiky rehabilitací osob nespravedlivě odsouzených v letech 1949–1954. Patřil ke konzervativní části KSČ, která odmítala reformní hnutí během pražského jara v roce 1968. 27. května 1968 ve svém referátu na schůzi předsednictva ÚV KSČ se vyjádřil v tom smyslu, že organizace K 231, by se měla rozložit. Prohlásil tehdy: „živly, které chtějí vše rozbíjet. Možná, že by se nám podařilo tuto organizaci ochromit a všechny poctivé lidi izolovat od lidí, kteří si tam hrají na jejich reprezentanty a přitom reprezentanty nikdy být nemohou, poněvadž jsou to lidé nedobří.“[10]

Před invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 s ním bylo počítáno jako se zastáncem sovětské intervence. Aktivně se podílel (hlasováním) na prosazení co nejméně odsuzujícího prohlášení k sovětské invazi.[11] V noci z 20. na 21. srpna se ovšem na zasedání předsednictva ÚV KSČ připojil k textu protestní rezoluce, kterou vedení strany vydalo poté, co byli informováno o počínající okupaci.[12] Už 22. srpna 1968 se nicméně účastnil schůzky konzervativních komunistů v hotelu Praha, kde se pokoušeli o ustavení „dělnicko-rolnické“ kolaborační vlády. V době po invazi za počínající normalizace působil jako hlavní spojka mezi konzervativními stranickými strukturami v českých zemích a Lidovými milicemi.[7]

Po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Povážská Bystrica), kde setrval do konce volebního období parlamentu, tedy do voleb roku 1971.[13]

Dne 11. února 1970 byl zvolen předsedou Ústřední rady Revolučního odborového hnutí místo Karla Poláčka.[14] V čele odborů zůstal jeden rok, 10. března 1971 ho nahradil Karel Hoffmann.[15]