Verejnosť proti násiliu

V reakci na pražské události ze 17. listopadu se v neděli 19. listopadu sešlo v bratislavské Umělecké besedě přibližně pět set umělců, intelektuálů a osobností společenského života. Milan Kňažko, který se vrátil z Prahy, informoval o stávce pražských divadel a umělci kolem výtvarníků Miroslava Cipára a Ľubomíra Longauera předložili výzvu, v níž pražskou stávku podpořili.[1] Na tomto shromáždění padl i návrh na vytvoření politického hnutí a zároveň vznikl i jeho název. K samotnému vzniku došlo následující den, 20. listopadu, kdy jeho zakladatelé Milan Kňažko, Ján Budaj, Fedor Gál, Peter Zajac, Martin Bútora, Jozef Kučerák a další přijali programové prohlášení[2], na jehož základě od vládnoucí moci vyžadovali dialog, nastolení skutečné demokracie a zrušení článku 4 ústavy ČSSR o vedoucí úloze KSČ.[3] Prohlášení přečetl Milan Kňažko na prvním mítinku hnutí na Hviezdoslavově náměstí 22. listopadu.[4] Hnutí se rychle stalo hlavní opoziční silou na Slovensku. Jeho prioritou bylo dovést Slovensko ke svobodným volbám, které se uskutečnily v roce 1990.

V období od 28. prosince 1989 do 31. března 1990 byli na základě ústavního zákona 183/1989 o volbě poslanců zákonodárných sborů kooptováni kandidáti VPN do Slovenské národní rady a do Federálního shromáždění.[5]

• Vladimír Hanzel: Zrychlený tep dějin