Martin Dzúr

V roce 1941 nastoupil základní vojenskou službu v armádě Slovenského státu, v lednu 1943 na východní frontě z ní přeběhl k Rudé armádě. Příslušníkem československé vojenské jednotky v SSSR se stal 5. července 1943, odveden byl v Novochopersku.[1] Zúčastnil se bojů o Kyjev, Dukelský průsmyk, také i o své rodné město Liptovský Mikuláš.

V roce 1946 se stal vojákem z povolání. Vykonával řadu funkcí, především v týlu 2. vojenského okruhu. V letech 1958 až 1968 byl náčelníkem týlu – zástupcem ministra národní obrany. V dubnu 1968 byl jmenován do funkce ministra národní obrany v první vládě Oldřicha Černíka. Na post se dostal díky přátelství s Alexanderem Dubčekem. Zároveň měl, coby absolvent válečné školy Generálního štábu SSSR, dobré jméno i v Moskvě.[2]

V srpnu 1968 byl prvním členem československé vlády, který se oficiálně od sovětských míst dozvěděl o začínající invazi a byl varován, aby československá armáda nekladla odpor. Sověti mu tvrdili, že invaze probíhá se souhlasem vedení KSČ a Dzúr tak přislíbil, že okupaci nebude vojensky bráněno. Ještě v noci na 21. srpna byl nicméně invazními jednotkami internován.[3] O rok později v srpnu 1969 dal příkaz ČSLA k násilnému potlačení demonstrací při příležitosti prvního výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy.[4]

Po nástupu normalizace se udržel ve vysokých funkcích. Ministerskou funkci zastával až do roku 1985 v druhé vládě Oldřicha Černíka, třetí vládě Oldřicha Černíka, první vládě Lubomíra Štrougala, druhé vládě Lubomíra Štrougala, třetí vládě Lubomíra Štrougala a čtvrté vládě Lubomíra Štrougala.

V dubnu 1969 se účastnil schůzky mezi československými představiteli a sovětským maršálem Andrejem Antonovičem Grečkem, na které sovětské vedení nastolilo nutnost odchodu Alexandera Dubčeka z vedení strany.[5] Zastával i stranické a parlamentní posty. V letech 1968–1981 se uvádí jako účastník zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska.[6] Vysočanský sjezd KSČ ho zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa, formálně pak byl do této funkce kooptován k 31. srpnu 1968. XIV. sjezd KSČ, XV. sjezd KSČ a XVI. sjezd KSČ ho v této funkci potvrdil.[7]

Po volbách roku 1971 zasedl do Sněmovny lidu (volební obvod č. 189 – Michalovce, Východoslovenský kraj). Mandát obhájil ve volbách v roce 1976 (obvod Trenčín) a volbách v roce 1981. Ve Federálním shromáždění setrval do své smrti roku 1985. Nahradil ho pak Milan Václavík.[8][9][10][11]

V roce 1969 mu byl udělen Řád práce, roku 1974 Řád Vítězného února, roku 1983 Leninův řád.[7] V dubnu 1981 obdržel medaili Za upevnění bojové družby, kterou mu propůjčil Nejvyšší sovět SSSR v souvislosti s 25. výročím Varšavské smlouvy.[12] 2. října 1984 byl také vyznamenán Řádem Klementa Gottwalda.[13] 11. ledna 1985 jej prezident Gustáv Husák z vážných zdravotních důvodů odvolal z funkce ministra; nástupcem byl téhož dne jmenován generálplukovník Milan Václavík.[14] O čtyři dny později zemřel. Pohřben je na vojenském hřbitově v Liptovském Mikuláši.[15]

Byl tchánem geografky Dagmar Dzúrové.

• Pamětní medaile československé armády v zahraničí, 1944
• Československý válečný kříž 1939, 1946 udělen dvakrát[16]
• Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem, 1946
• Řád Slovenského národního povstání, I. třída, 1947
• Kříž za chrabrost, 1948 (Polsko)
• Československý vojenský řád Bílého lva „Za vítězství“, hvězda I. stupně, 1949
• Medaile Za vítězství nad Německem ve Velké Vlastenecké válce 1941-1945[17], 1950 (SSSR)
• Řád rudé hvězdy , 1957
• Československá medaile Za službu vlasti, 1958
• Dukelská pamětní medaile, 1959
• Pamětní medaile k 20. výročí osvobození ČSSR, 1965
• Řád práce, 1969
• Řád rudé zástavy, 1970
• Medaile Za upevňování přátelství ve zbrani [18], I. stupeň, 1972
• Řád Vítězného února, 1974
• Řád Říjnové revoluce, 1978 (SSSR)
• Řád republiky, 1979
• Medaile Za upevňování bojového přátelství[19], 1980 (SSSR)
• Leninův řád, 1983 (SSSR)
• Řád Klementa Gottwalda – za budování socialistické vlasti, 1984