Železniční trať Liberec–Zittau

První úvahy o železničním spojení Žitavy s Libercem se objevily již na počátku čtyřicátých let devatenáctého století, Rakouské císařství však návrhům saských investorů nebylo příliš nakloněno. Mezinárodní smlouva na výstavbu trati byla podepsána až v roce 1853. Trať byla trasována jako hlavní, důsledkem je řada mostů a hlubokých zářezů. Viadukt přes Lužickou Nisu mezi Žitavou a Porajówem (Großporitsch) se svou délkou 741 metrů dodnes patří mezi nejdelší saské železniční mosty. Slavnostní otevření trati proběhlo 1. prosince 1859.

Provoz na trati nenaplňoval původní očekávání, na což mělo vliv i složité trasování navazující trati z Liberce přes Turnov dále na Vídeň a po roce 1875 také dokončení spojení Berlína s Vídní přes Frýdlant. K chystanému zdvojkolejnění trati tak nikdy nedošlo.

Viadukt přes Lužickou Nisu u Žitavy

Úrovňové křížení s Žitavskou úzkorozchodnou drahou

Trať vystavěla a provozovala soukromá Zittau-Reichenberger Eisenbahn, v roce 1905 ji (včetně českého úseku) převzaly Saské státní dráhy. Po roce 1920 trať připadla na Německé říšské dráhy (DR). Připomínkou saské minulosti trati jsou například ostrovní nástupiště v Chrastavě a v Hrádku nad Nisou, což na českých tratích srovnatelného významu není obvyklé.

Po roce 1945 připadl saský úsek s jednou výhybnou a jednou zastávkou ležící východně od Lužické Nisy státním polským drahám (PKP), českou část převzaly Československé státní dráhy. Přeshraniční provoz byl zastaven, ČSD obsluhovaly jen úsek Liberec – Hrádek nad Nisou. Po dlouhém vyjednávání byl v roce 1951 s velkou slávou obnoven provoz mezi Hrádkem a Varnsdorfem.[1] Na polském a německém území vlaky nestavěly. Ve výhybně Porajów byly v sedmdesátých letech sneseny výhybky a následně i kolej včetně vlečky do areálu nedalekého zdravotnického zařízení.

Po zavedení bezvízového styku mezi ČSSR a NDR byly v roce 1972 zavedeny dva páry vlaků mezi Libercem a Žitavou, které byly využívány především pro malý pohraniční styk. V osmdesátých letech byl zaveden provoz rychlíku 480/481 „Kriváň“ na trase Drážďany – Košice.

V jízdním řádu Českých drah je trať součástí tratě 089 Liberec – Zittau – Seifhennersdorf. V jízdním řádu 2007/2008 však nebyl ani jeden vlak, který by trať 089 projížděl celou. Vlaky z Liberce končily ve Varnsdorfu. Trať Liberec – Žitava využívají též spoje Drážďany – Liberec, na českém a polském území jsou motorové jednotky společnosti Deutsche Bahn obsluhovány českými posádkami, a vlaky společnosti Railtransport do Seifhennersdorfu. Vlaky společnosti Connex, která v předchozím období provozovala přepravu mezi Chotěbuzí a Libercem, nebyly do jízdního řádu 2007/2008 zařazeny.

V současnosti je doprava zajišťována motorovými jednotkami řady Siemens Desiro

Od jízdního řádu 2010/2011 došlo k velkým změnám. Spěšné spoje jsou zajišťovány motorovými jednotkami řady Siemens Desiro, v případě osobních vlaků se též jedná o motorové vozy Siemens Desiro. Osobní vlaky na této trati provozuje společnost Vogtlandbahn pod názvem Trilex. Spěšné spoje do Drážďan zajišťovaly ČD / DB jako linku RE1, obvykle soupravami Siemens Desiro společnosti DB. Osobní vlaky Trilex jsou vedeny jednou za dvě hodiny v trase Liberec – Rybniště jednou za dvě hodiny v trase Liberec – Seifhennersdorf. To znamená, že mezi Libercem a Zittau je provozována taktová doprava každou hodinu a to denně bez omezení.

• 
  Liberec
• 
  Machnín
• 
  Machnín hrad
• 
  Chrastava-Andělská Hora
• 
  Chrastava
• 
  Chotyně
• 
  Hrádek nad Nisou
• 
  Zittau

• Obrázky, zvuky či videa k tématu železniční trať Liberec–Zittau na Wikimedia Commons