Česko-polská státní hranice

Česko-polská státní hranice (polsky Granica polsko-czeska) je státní hranice mezi Českem a Polskem. Její délka ke dni 20. března 2013 oficiálně činí 795,9103 km,[1] a nachází se na ní nejvýchodnější i nejvyšší bod Česka.

Trojmezí u Hrádku nad Nisou

Zeměpisné vymezení

Na polské straně představuje hranice s Českem přibližně 23 % z délky polských státních hranic.[2] Začíná na styku tří hranic (Česka, Polska a Německa) severozápadně od Hrádku nad Nisou. Následně ve směru k východu obchází Frýdlantský výběžek, prochází Jizerskými horami, Krkonoši, obchází Broumovský výběžek, za nímž pokračuje Orlickými horami, Rychlebskými horami, Zlatohorskou vrchovinou a Opavskou pahorkatinou až k Opavě. Odtud dále pokračuje k Ostravě, kterou obchází ze severu, a přes Český Těšín až k Hrčavě, kde se nachází trojmezí mezi Českem, Polskem a Slovenskem, viz Trojmezí (Hrčava). Na hranici bylo celkem 19 mezistátních hraničních přechodů,[zdroj?!] dnes je možné ji překračovat jako vnitroschengenskou volně.

Dějiny
„Pamatujte na Zaolzie!“ - přední strana meziválečné polské pohlednice, vydané polským Výborem boje za Slezsko za Olší (Komitet Walki o Śląsk za Olzą), ukazující celou československou část Těšínska jako polské území
Související informace naleznete také v článku československo-polské pohraniční spory.

Česko-polská státní hranice kopíruje českou část bývalé československo-polské státní hranice, o kterou se v minulosti vedly spory, které v české části vyústily v roce 1919 v krátké vojenské střetnutí a v roce 1938 ve vojenskou hrozbou vynucené odstoupení části československého území Polsku. Posunutím hranic Polska na západ na linii Odra-Nisa vznikly další československo-polské územní spory v oblasti Ratibořska, Hlubčicka a Kladska. Územní spory ukončila až Smlouva mezi Československou republikou a Polskou lidovou republikou o konečném vytyčení státních hranic, podepsaná ve Varšavě 13. června 1958. Tato smlouva byla 17. října 1958 ratifikována Národním shromážděním republiky Československé, a to ústavním zákonem č. 62/1958 Sb., o konečném vytyčení státních hranic s Polskou lidovou republikou. Platnosti smlouva nabyla 14. února 1959. Československé státní hranice v úseku sousedství s Polskem tak zůstaly (s výhradou demarkace, viz níže) ve své předmnichovské podobě.

Demarkace současných hranic

Před uzavřením výše uvedené Smlouvy o konečném vytyčení státních hranic proběhlo na žádost polské strany v krátké době dvou let (1956 a 1957) jejich napřímení.[3]

Smlouva tak určovala na některých úsecích poměrně velkou korekci hranice a rychlost provedení vedla k nepřesně naměřeným údajům (například namísto měření byly některé vzdálenosti pouze odkrokovány). V Krkonoších Polsko předalo Československu bývalé německé osady Tkacze (Mýtiny) a Zieliniec (Údolí Naděje u Kořenova), za což získalo jižní svah hory Kocierz. Na Jesenicku Polsko předalo Československu bývalou německou osadu Krasów (Krasov – součást Vidnavy) a získalo českou osadu Skřivánkov (Skowronków). Ostatní korekce hranice byly kosmetického rázu. Celkem Polsko předalo Československu 12,05 km2 a Československo Polsku 8,37 km2. Polsku tak bylo předáno území o 3,68 km2 menší.

Rozdíl ve vyměněném území řešila dohoda, uzavřená výměnou nót mezi ministry zahraničí obou států (tzv. Dohoda David - Rapacki). Podle této dohody se obě strany zavázaly, že vzniklý československý územní zisk 368.54 hektarů bude Polsku nahrazen nikoliv územně, ale majetkově, a sice tak, že Československo převede do vlastnictví Polska pozemky o rozloze 368.54 hektarů, které se nacházejí ve vlastnictví Československa, ale leží na území Polska. Princip majetkového vyrovnání byl přijat v důsledku možné nepřesnosti redemarkačních prací, proběhlých ve velké rychlosti.[4]

V roce 1976 však polská strana vystoupila s návrhem na řešení československého salda nikoliv majetkovým, ale územním způsobem, a v tomto postoji setrvala od té doby i nadále.[3]

Československo původně se změnou způsobu vyrovnání československého salda z majetkového na územní nesouhlasilo, protože již mělo dostatek podkladů pro majetkové vyrovnání. Vzhledem k dlouhodobému polskému nesouhlasu a tlaku, ale Československo nakonec ustoupilo a československý ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier nótou, kterou polská strana přijala, nabídl Polsku zrušení dohody David - Rapacki, a územní řešení československého salda při výměně území.[5] Výměna území však do dnešního dne není vzhledem k odporu českých pohraničních obcí vyřešena.

Galerie
  • Česko-německo-polské trojmezí u Hrádku nad Nisou, konec/počátek česko-polské státní hranice
  • Česko-polská státní hranice u Králického Sněžníku
  • Česko-polská státní hranice v Českém Těšíně
  • Nejvýchodnější bod Česka na česko-polské státní hranici v Bukovci
  • Česko-polská státní hranice u Javořinky
  • Česko-slovensko-polské trojmezí v Hrčavě, konec/počátek česko-polské státní hranice

Odkazy

Reference
  1. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o schválení nových hraničních dokumentů česko-polských státních hranic
  2. Polsko [online]. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [cit. 2013-06-09]. Kapitola Rozloha. Dostupné online.
  3. Územní dluh vůči Polsku
  4. Státní hranice České republiky. Hranice s Polskem
  5. Nóta československého ministra zahraničí ze 4. května 1992 a korespondující nóta polského ministra zahraničí stejného data

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.