Administrativní dělení Španělska

Při přeměně Španělska v demokratický stát po pádu diktatury generála Francisca Franca, hrály důležité role centralismus, nacionalismus a separatismus. Z obavy, že by separatismus vedl k nestabilitě a k další diktatuře, vznikl kompromis napříč umírněnými politickými stranami, které se účastnily vzniku španělské ústavy v roce 1978. Cílem bylo uspokojit separatistická hnutí a tak odzbrojit extremisty. Španělsko bylo přeměněno ve vysoce decentralizovaný stát, což ostře kontrastuje s předchozím frankistickým režimem, stejně jako ve většině centralizovanou strukturou západoevropských států. Jednotlivé autonomní oblasti byly vymezeny většinou na základě historických nebo národnostních hledisek.

Autonomní oblasti mají rozsáhlou autonomii s širokými legislativními a výkonnými kompetencemi, vlastní parlament a vládu, což odpovídá poměrům ve federaci.

Rozsah pravomocí se u každého autonomního společenství poněkud liší a je stanoven v „autonomním statutu“ (estatuto de autonomia) příslušného společenství, což je v podstatě jakási regionální ústava. Ve skutečnosti je tu určitý rozdíl mezi „historickými“ autonomními společenstvími, jakými jsou Baskicko, Katalánsko, Galicie, Andalusie, a zbytkem. „Historická“ získala více pravomocí, včetně možnosti regionálních předsedů vlád určovat termíny regionálních voleb. Baskicko a Katalánsko mají také vlastní policejní jednotky: Ertzaintza v Baskicku a Mossos d'Esquadra v Katalánsku. Ostatní společenství mají v těchto ohledech mnohem omezenější kompetence.

Ústava v hrubých rysech uznává historická práva společenství. Tato práva měly kdysi některé španělské regiony na základě jednání s ústřední španělskou vládou. Je samozřejmé, že je bylo nutno poněkud aktualizovat v moderním autonomním statutu příslušného novodobého autonomního společenství. To vysvětluje, proč Baskicko a Navarra vybírají daně a vyjednávají se španělskou vládou o tom, kolik peněz musejí dodat státu, zatímco ostatní společenství to mají pevně stanoveno.

Počátečním záměrem nebyla autonomie všech částí Španělska, ale jen těch „historických“. Zatímco se teprve rodila moderní španělská ústava, vypukly v Andalusii lidové protesty za právo na autonomii, při nichž 4. prosince 1977 demonstrovalo v andaluských ulicích více než 1 a půl milionu lidí. Důsledkem bylo začlenění dvou článků týkajících se autonomie do dokončené ústavy z roku 1978: článku 143, který umožňuje všem regionům získat autonomii, s určitým omezením přenesení pravomocí (což bylo kritiky decentralizace nazýváno Café para todos „káva pro každého“); a článku 151, který umožnil vznik autonomních společenství vybavených značným stupněm autonomie.

Článek 151 dal automaticky autonomii těm regionům, které se jí těšily během Druhé španělské republiky na základě ústavy z roku 1931. Těmito regiony byly Baskicko, Galicie a Katalánsko, ovšem po vypuknutí španělské občanské války byla jejich autonomie nakonec zlikvidována. Tento článek však také nabídl možnost získat stejnou míru autonomie i ostatním regionům či národnostem, pokud by byla schválena v referendu.

Samostatný autonomní statut pro Andalusii navrhl a předložil ke schválení Blas Infante, v červnu 1936 ho pak schválil parlament a v září 1936 v referendu také obyvatelé Andalusie. Bohužel však mezitím v červenci vypukla občanská válka, poté byl v srpnu 1936 frankistickými rebely zavražděn Blas Infante, což tento autonomistický projekt zhatilo.

Každé autonomní společenství a obě autonomní města používají také vlastní symboly, jakými jsou znak a vlajka, v některých případech také regionální hymnu. 10 společenství a Ceuta používá hned 2 nebo i 3 (Asturie) vlajky současně.