Šógunát Tokugawa

Historická mapa provincií šógunátu

Po období Sengoku neboli období válčících států, které trvalo zhruba od poloviny 15. až do počátku 17. století, nastalo Období Azuči-Momojama (1568–1600), kdy se daimjóovi Nobunagovi Odovi a jeho nástupci Hidejošimu Tojotomimu podařilo postupně sjednotit Japonsko a podřídit všechny provincie ústřední vládě.[4] Byl to čas stavby velkých hradů a toto období je pojmenováno po dvou z nich, hradu Azuči, který zbudoval Nobunaga Oda v Kjótu, a hradu Momojama, jejž postavil Hidejoši Tojotomi ve městě Ómihačimanu v prefektuře Šiga na ostrově Honšú. Období Azuči-Momojama skončilo v roce 1600, kdy se Iejasu Tokugawovi otevřela po vítězné bitvě u Sekigahary cesta k titulu šóguna.

Tokugawský šogunát tak de facto vznikl po bitvě u Sekigahary, kde se utkali přívrženci Hidejošiho syna Hidejoriho Tojotomiho s vojskem vedeným Iejasu Tokugawou. Oficiálním rokem vzniku šógunátu pak byl rok 1603, kdy byl Iejasu Tokugawa jmenován seii-taišógunem neboli „velkým generálem, který potírá barbary“. Řada Tokugawových odpůrců z řad daimjóů byla buď popravena, nebo přišla o část svých majetků, naopak jeho přívrženci byli odměněni a někteří z jeho bývalých vazalů se stali pány provincií. Tito daimjóové byli strategicky rozmístěni po celém císařství.[5]

Hrad Edo, 17. století

Tokugawové vládli Japonsku z hradu Edo, který byl vybudován na východě města Edo neboli dnešního Tokia.[6][7][2] Japonská společnost byla v období Edo feudální společností přísně rozdělenou na společenské třídy, jejíž zvyklosti a nařízení sloužily k prosazování šógunovy moci. Tato přísná společenská hierarchie byla založena na systému čtyř tříd neboli čtyř povolání, jež byly dědičné. Na vrcholu této pyramidy se nacházel japonský císař a kuge neboli japonská šlechta. To byla sice oficiální vládnoucí třída, která však neměla žádnou skutečnou moc. Tu ve svých rukách soustředil především šógun z rodu Tokugawů a pak daimjóové neboli páni provincií a jejich samurajové. Většina Japonců byli prostí lidé, kteří se dělili na rolníky, řemeslníky, obchodníky a různé skupiny nedotknutelných.

Tento přísný třídní systém zavedl Iejasu Tokugawa. Po definitivní porážce a zničení klanu Tojotomi po vítězném obléhání Ósaky v letech 1614 a 1615 získala dynastie Tokugawů moc na následujících 250 let. Zároveň s tím nastoupilo Japonsko politiku dobrovolné izolace neboli sakoku, doslova „uzavřené země“, jejímž cílem byla podpora politické stability. Cizinci měli až na výjimky zakázán vstup do země.

Šógunové z rodu Tokugawů využívali při své vládě takzvaný systém han, v němž každý daimjó spravoval svoje léno či knížectví neboli han,[8] přestože země byla formálně stále rozdělena na císařské provincie. V období Edo zažilo Japonsko rychlý hospodářský růst a urbanizaci, což vedlo k rozkvětu kupecké či obchodnické třídy (chónin) a ukijo neboli kultury.

Počet těchto knížectví (zhruba 270) se v průběhu šógunátu měnil.[9] Hodnotila se podle velikosti, která se měřila podle počtu koku (asi 180 litrů) rýže, která se na panství každoročně vypěstovala.[10] Jedno koku bylo množství rýže potřebné k výživě jednoho dospělého muže na jeden rok. Minimální množství rýže potřebné pro titul daijmjóa bylo 10 000 koku.[9] Největší han, kromě šógunových, dávala ročně přes milion koku.[10]

Šógunovi patřilo to nejvýnosnější panství, dědičné léno rodu Tokugawa, jež zahrnovalo rovněž řadu zlatých a stříbrných dolů.[11] Ke konci šógunátu vlastnil rod Tokugawů asi 7 milionů koku země, včetně 2,6 až 2,7 milionů koku, jež drželi přímí vazalové, ze 30 milionů koku v zemi.[10] Zbývajících 23 milionů koku patřilo ostatním daimjóům.

Šógunát Tokugawa se rozpadl během takzvaného období bakumacu neboli „konce šógunátu“, což je v japonských dějinách označení pro zhruba závěrečnou fázi období Edo v letech 1853–1869. Nastartoval ho příjezd eskadry amerických válečných lodí, jimž velel komodor Perry, do Tokijského zálivu 8. července 1853.[12] Perry si pod hrozbou použití síly vynutil ukončení 240 let trvající izolace Japonska. Konec tohoto období se pak shoduje s koncem války Bošin, kdy byl poslední šógun Jošinobu Tokugawa poražen císařskou stranou, která usilovala o návrat politické moci císařskému dvoru v Kjótu.

Dne 9. listopadu 1867 se Jošinobu Tokugawa vzdal svého šógunského postu a předal svoje pravomoci císaři Meidžimu. Souhlasil, že bude „nástrojem pro vykonávání“ císařských příkazů.[13] Tokugawský šógunát tak přestal existovat.[14]

Námořní vlajka šógunátu z 19. století

Jošinobu sice rezignoval, ale Tokugawský státní aparát přetrval a podržel si mnoho výkonných pravomocí.[14] To se nelíbilo odpůrcům šógunátu z knížectví Sacuma a Čóšú,[13] 3. ledna 1868 proto obsadili císařský palác v Kjótu. Následujícího dne prohlásil patnáctiletý císař Meidži plnou obnovu své vlády, což většinu císařského poradního sboru uspokojilo. Nepřátelé Tokugawů však sbor hrozbami přiměli, aby přikázal konfiskaci Jošinobuových území. [15] S tím nemohl Jošinobu Tokugawa souhlasit, a proto 17. ledna vyzval dvůr, aby to odvolal.“[14] Týden nato, 24. ledna, se rozhodl pro útok proti Kjótu obsazenému silami ze Sacumy a Čóšú. Jeho rozhodnutí uspíšila série žhářských útoků v Edu, včetně vypálení předhradí zdejšího hradu, hlavní rezidence Tokugawů. Následujícího dne zaútočilo Tokugawovo vojsko na zdejší rezidenci daimjó ze Sacumy, kde se skrývalo mnoho Tokugawových odpůrců. Palác byl spálen a mnoho oponentů bylo zabito nebo později popraveno.[14] Tak začala občanská válka Bošin.

Válečné štěstí se však přiklonilo na stranu menší, ale relativně modernizované císařské strany a po sérii bitev, jež vyvrcholila pádem Eda se Jošinobu Tokugawa vzdal. Ti, kdo zůstali věrní rodu Tokugawa, uprchli na sever ostrova Honšú a později na Hokkaidó, kde založili Republiku Ezo. Porážka v bitvě o Hakodate zlomila jejich odpor a císař tak získal svrchovanou vládu nad celým Japonskem, čímž byla ukončena vojenská fáze reforem Meidži.

V průběhu roku 1868 vzniklo po pádu šógunátu Japonské císařství, v jehož čele stál císař, který výkonnou moc vykonával prostřednictvím svého poradního orgánu, Tajné rady, kterou tvořili premiér a ministři. Na konci téhož roku bylo císařovo sídlo přeneseno z Kjóta do Eda, které přejmenoval na Tokio („východní hlavní město“) a neprodleně zahájil ve spolupráci s Tajnou radou řadu státoprávních, organizačních a technických reforem, jež vešly ve známost jako Reformy Meidži a daly jméno celé epoše jeho vlády – éra Meidži („Osvícená“). V rámci těchto reforem se z Japonska stal moderní stát evropského typu.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tokugawa shogunate na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Tokugawský šógunát na Wikimedia Commons