Válka Bošin

Dne 27. ledna 1868 vojsko šógunátu napadlo jednotky z Čóšú a Sacumy poblíž Toby a Fušimi na jižním přístupu ke Kjótu. Část 15tisícové šógunovy armády byla vycvičena francouzskými vojenskými poradci, ale většina sestávala ze středověkých samurajských oddílů. Zatímco jednotky Čóšú a Sacumy, přečíslené 3:1, byly plně modernizovány a vyzbrojeny houfnicemi Armstrong, puškami Minié a několika Gatlingovými kulomety. Po počátečním nerozhodnutém střetu[19] byl druhý den propůjčen bránícím jednotkám císařský prapor a císařův příbuzný Komacu Akihito byl jmenován jejich formálním vrchním velitelem, čímž se z nich oficiálně stala císařská armáda (官軍, kangun).[20] Navíc několik daimjó, dosud věrných šógunovi, po přesvědčování dvořany přeběhlo na stranu císařského dvora. Byli to daimjó z Joda (5. února) a z Cu (6. února), kteří nakonec převážili vojenskou rovnováhu na císařskou stranu.[16]

Dne 7. února šógun, očividně rozrušen císařským uznáním akcí Sacumy a Čóšú, opustil Ósaku na palubě Kaijó Maru a stáhl se do Eda. Šógunovy jednotky, demoralizovány jeho útěkem a také zradou Joda a Cu, ustoupily, čímž prakticky darovaly vítězství u Toby a Fušimi císařským, ačkoliv měly mít dostatek sil k jejich porážce.[21] Hrad Ósaka byl následujícího dne oblehnut.[22] Zhruba ve stejný čas jako tyto události se dne 28. ledna odehrála námořní bitva u Awy mezi šógunovým loďstvem a částí sacumské flotily. Jednalo se o teprve druhý střet moderních lodí v dějinách Japonska.[23] Bitva skončila vítězstvím šógunátu.

Na začátku února se v otevřeném přístavu Hjógo (dnešní Kóbe) sešli zástupci zahraničních zemí a vydali deklaraci označující šógunát jako jedinou právoplatnou vládu v Japonsku. To dalo Jošinobuovi naději, že zahraniční mocnosti (především Francie) mohou zvažovat intervenci v jeho prospěch. Nicméně o několik dní později navštívila zástupce císařská delegace, která prohlásila, že šógunát byl zrušen, přístavy zůstanou otevřeny podle mezinárodních smluv a cizinci budou ochráněni. Vyslanci díky tomuto nakonec uznali novou vládu.[24] Nárůst proticizineckých nálad však vedl k několika útokům na cizince v následujících měsících. Jedenáct francouzských námořníků z korvety Dupleix bylo 8. března 1868 zabito samuraji z Tosy. O patnáct dní později byl napaden britský velvyslanec Harry Parkes skupinou samurajů na ulici v Kjótu.[25]

V únoru byl s pomocí francouzského velvyslance Léona Rochese formulován plán na zastavení postupu císařského vojska v Odawaře posledním strategickém vstupním místě do Eda, ale Jošinobu se vyslovil proti tomuto plánu. Šokovaný Roches rezignoval na svou pozici. Na počátku března podepsaly zahraniční mocnosti pod vlivem britského vyslance Harryho Parkese striktní dohodu o neutralitě, podle níž neměly intervenovat nebo poskytovat vojenské zásoby žádné straně konfliktu, dokud se tento sám nevyřeší.[26]

Takamori Saigó zatím vedl vítězné císařské oddíly na sever a východ Japonska. Zvítězil v bitvě u Kóšú a Kacunumy. V květnu 1868 nakonec obklíčil Edo, což vedlo k jeho pádu poté, co ministr šógunovy armády Kaišu Kacu vyjednal bezpodmínečnou kapitulaci.[27] Některé skupinky pokračovaly v odporu i po této kapitulaci, ale byly dne 4. července 1868 poraženy v bitvě u Uena. Velitel šógunova loďstva Takeaki Enomoto odmítl odevzdat všechny své lodě. Předal pouze čtyři lodě (mezi nimi i parní fregatu Fudžijama), ale poté uprchl na sever se zbytkem flotily (osmi parními válečnými loděmi Kaiten, Banrjú, Čijodagata, Čógei, Kaijó Maru, Kanrin Maru, Mikaho a Šinsoku) a 2000 námořníky v naději, že zde přípraví protiútok spolu se severními daimjó. Byl doprovázen hrstkou francouzských vojenských poradců, mezi nimi i Julesem Brunetem, který oficiálně opustil francouzskou armádu, aby mohl následovat povstalce.[28]

Po Jošinobuově kapitulaci většina Japonska přijala císařovu vládu, ale jádro knížectví na severu, podporující klan Aizu, pokračovalo v odporu.[29][30] V květnu 1868 zformovalo několik severních daimjó alianci pro boj s císařskými jednotkami. Koalice severních knížectví zahrnovala hlavně oddíly z knížectví Sendai, Jonezawy, Aizu, Šónai a Nagaoky s celkovou sílou 50 000 mužů.[31] Císařský princ Kitaširakawa Jošihisa uprchl na sever se stoupenci tokugawského šógunátu a stal se formálním vůdcem Severní aliance, občas titulován jako „císař Tóbu“.

Enomotovo loďstvo vplulo do přístavu Sendai 26. srpna 1868 a spojilo své síly s aliancí. Ačkoliv byly síly Severní aliance početné, byly chabě vyzbrojeny a spoléhaly na tradiční metody vedení boje. Moderní výzbroj byla vzácná, a proto se objevily snahy vyrobit děla ze dřeva vyztužené provazy a střílející kamenné koule. Takováto děla, umístěná na obranných strukturách, mohla vystřelit pouze čtyři až pět koulí před tím, než praskla. Naproti tomu se daimjó z Nagaoky povedlo zajistit dva ze tří Gatlingových kulometů v Japonsku a 2 000 moderních francouzských pušek od německého obchodníka se zbraněmi Henryho Schnella.

V květnu 1868 způsobil daimjó z Nagaoky těžké ztráty císařským vojskům v bitvě u Hokuecu, ale jeho hrad nakonec přesto padl dne 19. května. Císařské oddíly pokračovaly ve svém postupu na sever. Porazily jednotky Šinsengumi v bitvě v průsmyku Bonari, což otevřelo cestu k jejich útoku na hrad Aizuwakamacu v říjnu 1868. Pozice aliance v Sendai se stala neudržitelnou. Aliance se rozpadla a 12. října 1868 opustila Enomotova flotila Sendai a vydala se k Hokkaidu. Ještě před tím se jí podařilo získat dvě další lodě (Oe Maru a Hóó Maru), původně zapůjčené knížectví Sendai šógunátem, a okolo 1 000 nových mužů: zbývajících šógunových jednotek pod velením Keisukeho Ótoriho, oddílů Šinsengumi v čele s Tošizóem Hidžikatou a partyzánů (jugekitai) vedených Kacutaróem Hitomim a také několik dalších francouzských poradců (Fortanta, Gardeho, Marlina a Bouffiera).[32]

Dne 26. října bylo Edo přejmenováno na Tokio a oficiálně začalo období Meidži. Na začátku tohoto měsíce bylo oblehnuto Aizu, což vedlo k hromadné sebevraždě 20 mladých válečníků z Bjakkotai. Po zdlouhavé měsíční bitvě se Aizu konečně dne 6. listopadu vzdalo.

Po vítězství se nové vedení snažilo sjednotit zemi pod jedinou, legitimní a silnou vládou císařského dvora. Císařovo sídlo bylo na konci roku 1868 přeneseno z Kjóta do Tokia. Vojenská a politická moc jednotlivých knížectví byla postupně eliminována a samotná knížectví byla brzy přeměněna na prefektury, jejichž správci byli jmenováni císařem. Významnou reformou se stalo vyvlastnění a zrušení třídy samurajů, což umožnilo mnoha samurajům získat administrativní a podnikatelské posty, ale mnoho dalších odsoudilo k chudobě.[36] Jižní knížectví Sacuma, Ćóšú a Tosa, která se rozhodujícím způsobem podílela na císařově vítězství, získala většinu klíčových míst ve vládě na několik poválečných desetiletí. Tomuto rozvržení sil se někdy říká „oligarchie Meidži“. Roku 1869 byla postavena svatyně Jasukuni v Tokiu k uctění památky obětí války Bošin.[37]

Někteří vedoucí straníci bývalého šógunátu byli uvězněni a jen tak tak unikli popravě. Tato shovívavost pocházela z naléhání Takamoriho Saigóa a Tomomi Iwakury, ačkoliv velká váha byla přikládána také radě britského vyslance Parkese. Ten tvrdil Saigóovi (slovy Ernesta Satowa), „že přísnost vůči Keikimu (Jošinobuovi Tokugawovi) nebo jeho stoupencům, obzvláště ve formě osobního potrestání, by poškodila reputaci nové vlády u evropských mocností.“[38] Po dvou až třech letech věznění byla většina potrestaných povolána k službě v nové vládě a několik z nich mělo skvělou kariéru. Například Takeaki Enomoto později zastával post vyslance v Rusku a Číně a ministra školství.

Císařská strana dále neprosazovala svůj záměr vypudit zahraniční vlivy z Japonska, ale namísto toho přešla k progresivnější politice, která se zaměřovala na pokračující modernizaci země a znovuvyjednání nerovných dohod se zahraničními mocnostmi pod pozdějším heslem „bohatá země, silná armáda“ (富国強兵, fukoku kjóhei). Změna postoje k cizincům přišla během prvních dnů občanské války; dne 8. dubna 1868 byly vyvěšeny nové informační tabule v Kjótu (a později v celé zemi), které výhradně zavrhovaly násilí vůči cizincům.[39] Během konfliktu přijímal císař Meidži osobně evropské vyslance, původně v Kjótu, později v Ósace a Tokiu.[40] Bezprecedentní bylo také císařovo přijetí Alfréda, vévody z Edinburku „jako sobě rovného pokud jde o krev.“[41]

Ačkoliv počátek éry Meidži byl svědkem zlepšování vztahů mezi císařským dvorem a zahraničními mocnostmi, vztahy s Francií byly dočasně zakaleny faktem, že Francie původně v konfliktu podporovala šóguna. Ale již brzy poté, roku 1872, byla do Japonska pozvána druhá francouzská vojenská mise a roku 1884 třetí. Vzájemné vztahy se zlepšovaly a Francie pomáhala s vybudováním prvního velkého moderního císařského válečného námořnictva pod dohledem námořního konstruktéra Louise Émila Bertina. Modernizace země sice započala již v posledních letech šógunátu, ale díky více zredukované a centralizované byrokracii bylo císařství v tomto úsilí úspěšnější.

Po své korunovaci vydal císař Meidži Přísahu pěti článků, ve které se dožadoval vytváření poradních shromáždění, sliboval lepší příležitosti pro obyčejný lid, odstraňoval „špatné zvyky minulosti“ a zavázal se získávat znalosti ze světa, aby „posílily základy císařské vlády“.[42] Hlavní reformy období Meidži zahrnovaly zrušení systému knížectví v roce 1871, kdy byla feudální panství a jejich dědiční vládci nahrazeni prefekturami se správci jmenovanými císařem,[43] zavedení povinné školní docházky a zrušení výhod konfuciánské třídy. Reformy vyvrcholily roku 1889, kdy byla vydána ústava Meidži. Nicméně i přes podporu císařského dvora ze strany samurajů bylo mnoho prvotních reforem Meidži vnímáno jako škodlivých jejich zájmům. Vytvoření branné armády z prostých občanů a ztráta dědičné prestiže a příjmů popudila mnoho bývalých samurajů.[44] Napětí vzrůstalo především na jihu, kde vyústilo roku 1874 v Sagské povstání a roku 1876 v Čóšúské povstání. Bývalí samurajové v Sacumě vedení Takamorim Saigóem, kteří opustili vládu kvůli neshodám v politice vůči cizincům, rozpoutali roku 1877 Sacumské povstání. Bojovali za zachování samurajské třídy a mravnější vládu, jejich heslem bylo „nová vláda, vysoká morálka“ (新政厚徳, šinsei kótoku). Jejich rebelie skončila totální porážkou v bitvě o Širojamu.[45]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Boshin War na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu válka Bošin na Wikimedia Commons