Jošinobu Tokugawa

Jošinobu Tokugawa se narodil v Edu, jako sedmý syn Nariakiho Tokugawy, který zastával funkci daimjóa v Mitu. Mito bylo jedno z gosanke, ze tří větví rodinného klanu Tokugawa, z nichž mohl být vybrán šógun.

Narodil se jako Šičiróma Macudaira[1] a dostal striktní spartánskou výchovu a péči.[2] Byl vzdělaný v literatuře a bojových uměních a také dosáhl kompletního vzdělání o principech politiky a vládnutí.[3]

Na podnět svého otce, Šičiróma, byl adoptován rodinou Hitocubaši-Tokugawa, aby získal lepší šance stát se následníkem šóguna.[4] V roce 1847 se stal hlavou rodiny, získal hodnost, titul a přijal jméno Jošinobu.[5] Po smrti třináctého šóguna Iesady, byl Jošinobu v roce 1858 nominován jako jeho potenciální nástupce.[6] Jeho přívrženci vychvalovali jeho zkušenosti a zdatnost v řízení rodinných záležitostí. Vyhrála však druhá frakce vedená Naosukem Ii. Byl vybrán jejich kandidát, mladý Jošitomi Tokugawa, který se stal čtrnáctým šógunem Iemočim.[7] Hned nato, během Očisty Ansei, bylo na Jošinobu a jeho podpůrce uvaleno domácí vězení.[8] Jošinobu byl sesazen z vedení Hitocubaši.

Období Iiho dominance v tokugawské vládě bylo poznamenáno špatným vládnutím a nesouhlasem s vládou. Po zavraždění Iiho v roce 1860 se Jošinobu znovu stal hlavu rodiny Hitocubaši a v roce 1862 byl nominován na post Šógunova poručníka (将軍後見職; šógun atomi-šoku) a později i tento post dosáhl.[9] Ve stejnou dobu byli jeho dva blízcí spojenci Jošinaga Macudaira a Katamori Macudaira jmenováni do vysokých pozic: Jošinaga se stal Hlavním pro politické záležitosti (政治総裁職; seidži sósai šoku)[10] a Katamori získal postavení Ochrance Kjóta (京都守護職; Kjoto Šugošoku).[11] Tito tři muži posléze podnikli několik kroků, které směřovaly k potlačení politických nepokojů v oblasti Kjóta a sbírali spojence, aby čelili aktivitám rebelů v léně Čóšú. Byly významnými postavami v politické straně kóbu-gattai, která hledala soulad mezi šógunem a císařským dvorem.[12]

Jošinobu v roce 1864 jako velitel obrany císařského paláce úspěšně porazil síly z Čóšú při jejich pokusu obsadit bránu císařského paláce - Hamaguri. Toho bylo dosaženo s využitím sil z koalice Aizu-Sacuma.[13]

Francouzská vojenská mise v Japonsku pozvaná Jošinobuem Tokugawou za účelem modernizace jeho vojska (1867)

Po smrti Iemočiho Tokugawy v roce 1866 byl Jošinobu vybrán za jeho nástupce a stal se tak patnáctým šógunem.[14] Byl jediným šógunem, který strávil celé své funkční období mimo Edo; nikdy nevstoupil do hradu Edo jako šógun [15]. Ihned po nástupu Jošinobuho za šóguna, byly iniciovány velké změny. Byla provedena důkladná generálka vlády, které měly posílit vládu Tokugawy. Především to byla podpora od Druhé francouzské republiky při organizaci budování zbrojovky v Jokosuce pod vedením Leoncea Vernyho a přidělení francouzské vojenské mise na modernizaci armády bakufu.[16]

Národní armáda a loďstvo, které již byly zformovány pod velením Tokugawy, byly posíleny podporou Francie a vojenská výzbroj byla zakoupena ze Spojených států.[17]

Protože se obávali nového posílení šógunátu Tokugawa pod silným a rozumným vládcem, vytvořili samurajové z Sacumy, Čóšú a Tosy proti tomuto alianci. Pod heslem sonnó džói ("ctěte císaře, vypuďte barbary!") a spojení strachem z nového šóguna jako "Znovuzrození Iejasua", který by pokračoval v převzetí moci Císaře, začali pracovat na ukončení šógunátu, i když každý k tomu použil svůj vlastní přístup. Především Tosa byla mírnější; navrhovala kompromis, aby Jošinobu rezignoval jako šógun ale předsedal by nové národní vládní radě složené z různých daimjó. Za tímto účelem Tojonori Jamauči, pan Tosa, spolu se svým rádcem Šódžiró Goto, požádali Jošinobu, zda by byla rezignace možná.[18]

Jošinobu odstoupil jako šógun koncem roku 1867, formálně vrátil vládní moc císaři.[19] Potom odešel z Kjóta do Ósaky. Ale Sacuma a Čóšú byli proti tomu, aby Jošinobu vládl národní vládní radě.[20] Tajně získali císařské nařízení vyzývající k využití síly proti Jošinobuovi (později se ukázalo, že to byl padělek)[21] a přesunuli velký počet vojsk ze Sacumy a Čóšú do Kjóta.[20] Zde bylo svoláno setkání na císařském dvoře, na kterém byl Jošinobu zbaven všech titulů a pozemků,[22] nebyly však podniknuty žádné kroky, které by bylo možné pokládat za agresivní nebo kriminální. Nikdo, kdo byl proti tomuto postupu, nebyl na toto setkání pozván.[20] Jošinobu proti tomu sepsal protest, který měl být doručen na císařský dvůr;[23] na naléhání Aizu, Kuwana a jiných oblastí a vzhledem k obrovskému počtu vojsk ze Sacumy a Čóšú v Kjótu, posílá velké vojsko, které by doručilo poselství na císařský dvůr.[24]

Když vojska Tokugawy dorazila ke Kjótu, nebylo jim dovoleno vstoupit a byla napadena vojsky ze Sacumy a Čóšú. Začala Bitva u Toba-Fušimi, první střet války Bošin.[25] Ačkoli vojska Tokugawy měla jednoznačnou převahu v počtu, Jošinobu opustil svou armádu uprostřed boje a ujel do Eda[26]. Uvalil na sebe dobrovolné vězení a oznámil své podřízení se na císařskému dvoru. Mír však byl dosažen až když byl adoptován mladý vůdce vedlejší větve rodiny Tokugawa Kamenosuke Tajasu, byl adoptován a stal se hlavou rodiny Tokugawa[27]. Hrad Edo byl předán císařské armádě [28] a město ušetřeno totální války.

Spolu s Kamenosukem, který přijal jméno Iesato Tokugawa, se Jošinobu přesunul do Šizuoky. Sem se o několik staletí dříve na důchod uchýlil i Iejasu Tokugawa, zakladatel šógunátu Tokugawa. Iesato se stal daimjóem v novém lénu Šizuoka, ale tento titul ztratil o několik let později, když bylo členění na léna (han) zrušeno.

Mnozí hatamoto se také přestěhovali do Šizuoky, ale velká část z nich si nenašla adekvátní prostředky na existenci. Výsledkem toho bylo, že mnozí z nich byli pohoršeni z Jošinobua a někteří si z tohoto důvodu přáli jeho smrt.[29] Jošinobu si toho byl vědom a v obavě z atentátu změnil svůj spánkový režim tak, aby zmátl potenciálního vraha.[30]

Na klidném důchodu Jošinobu provozoval mnoho koníčků včetně olejomalby, lukostřelby, lovu, fotografování a dokonce i cyklistiky.[31] Některé z Jošinobuových fotografií zveřejnil v posledních letech je pravnuk Jošitomo.[32]

V roce 1902 mu císař Meidži dovolil obnovit svůj dům jako větev Tokugawa (bekke) s nejvyšší hodností možnou pro šlechtice, princ (kóšaku), za jeho věrné služby Japonsku.[33] Princ Jošinobu Tokugawa [peer] zemřel 21. listopadu 1913 v 16:10 místního času.

Roky, mezi kterými byl Jošinobu šógunem, jsou specificky identifikovány více než jedním názvem éry (nengó).

• Keió (1865 - 1868)
• Meidži (1868 - 1912)