Maďarsko-československá válka

Maďarsko-československá válka, též válka o Slovensko, (maďarsky északi hadjárat) byl válečný konflikt mezi Československem a Rumunskem na jedné straně a Maďarskem na straně druhé, probíhajícím v rámci širšího střetu, zahrnujícího i boj o Sedmihradsko a Podkarpatskou Rus. Trvala od roku 1918 až do srpna 1919.

Maďarsko-československá válka

Josef Šnejdárek v Banské Štiavnici v červnu 1919
trvání: 1918–1919
místo: Slovensko, Sedmihradsko, Podkarpatská Rus a Maďarsko (území bývalého Uherska)
casus belli: Maďarská snaha získat zpět ztracená území, které Maďaři ovládali jako součást Uherska
výsledek: Vítězství malé dohody; vznik Maďarského království
změny území: Maďarsko ztratilo 71,5 % území, které si nárokovalo jako nástupce Uherska, včetně území s maďarskou většinou obyvatelstva
strany
Malá dohoda:
Československo
Rumunské království
Království Srbů, Chorvatů a Slovinců[1][2]
Francie
Italské království
Národní armáda		 Maďarská demokratická republika
Maďarská republika rad
Slovenská ľudová republika
Slovenská republika rad
Podpora:
RSFSR[3]
velitelé
Tomáš Garrigue Masaryk
František Schöbl
Josef Štika
Josef Šnejdárek

Josef Votruba (generál)
Ferdinand I. Rumunský
Traian Moșoiu
George Mărdărescu
Constantin Prezan
Petr I. Karađorđević
Louis Franchet d'Espèrey
Maurice Pellé
Luigi Piccione
Miklós Horthy

 Béla Kun
Mátyás Rákosi
Ernő Gerő
Tibor Szamuely
György Lukács
Gyula Alpári
Antonín Janoušek
Viktor Dvorcsák

síla
30 000 mužů
250 kulometů
128 děl
6 letadel
2 obrněné vlaky

250 000 mužů

 100 000 mužů
1 300 jezdců
500 kulometů
370 děl
10 letadel
10 obrněných vlaků
ztráty
2 850 mrtvých [zdroj?]
3 000 raněných
1 412 nemocných
350 zajatých
11 666 z toho 3670 mrtvých		 Na Slovensku dle vlastních oznámení 450 padlých vojáků regulérní armády (některé prameny určují 1000–1500); 3691 raněných; 6977 nemocných; 471 zajatých; ztráty rudých gard neznámé

Události od října 1918 do ledna 1919

28. října 1918 byl vyhlášen samostatný československý stát. Součástí Československa mělo být území Slovenska (tehdy Horních Uher), které dosud náleželo Maďarsku. Počátkem listopadu 1918 začalo docházet ke střetům mezi Maďary a československými vojenskými jednotkami. 2. prosince však francouzský podplukovník Vyx, který byl přednostou vojenské mise Dohody v Budapešti, upozornil Maďarsko, že československá armáda byla uznána za součást dohodového vojska. Též upozornil na to, že Slovensko je součástí Československé republiky, která má právo vojensky obsadit území Slovenska a Maďarsko má povinnost odtud svá vojska stáhnout.

Vznik Holíčské a Trenčanské skupiny

Obsazení Slovenska dostalo na starost pro tento účel vzniklé Velitelství operujících československých vojsk na Slovensku do jehož čela byl postaven generál Josef Štika. Pod jeho pravomoc podléhaly především dobrovolnické jednotky tvořené z velké části Sokoly, posádky českých pluků a posilovaly je postupně útvary vracející se z fronty, většina sil však byla v té době vázána vojenským zajišťováním pohraničí, kde německá menšina vyhlásila samostatné provincie Deutschböhmen, Sudetenland, Böhmerwald a Deutschsüdmähren.

2. listopadu 1918 vstoupil na Slovensko prapor 25. střeleckého pluku nadporučíka Bauera. Důvodem byla žádost obecních zástupců z Hodonína, kteří měli obavy z loupeživých nájezdů různých ozbrojených skupin. Současně přišla žádost z Holíče o ochranu před maďarskou mocí. Pro tento účel byla vytvořena pod vedením nadporučíka Ripky jednotka, která byla později nazvána Holíčskou skupinou 120 dobrovolníků z praporu. Tato jednotka pronikla přes Gbely do Malacek. Maďarský župan v Bratislavě však reagoval protestem proti vstupu československého vojska na Slovensko a vysláním vlaku se stovkou ozbrojených námořníků do Malacek. 6. listopadu 1918 dorazily do Malacek v síle přibližně 70 mužů, ale byli nuceni odjet s nepořízenou.

8. listopadu 1918 byla vyjednána mezi nadporučíkem Ripkou a maďarským majorem Brandstätterem dočasná demarkační linie, vedoucí od Devínské Nové Vsi na Malinský vrch a dále na Malé Karpaty a zůstala platnou až do konce roku 1918. Ripka proto dostal posily, čímž se jeho síly rozrostly na 500 mužů a obsadil podle úmluvy území ke Stupavě až k Devínskému Jazeru.

9. listopadu 1918 obsadil podplukovník Hančík se sto dvaceti muži Trnavu, což se nelíbilo maďarskému županovi v Bratislavě, proto vyslal do Trnavy jednotky vedené nadporučíkem Heltayem. Navíc v Trnavě Maďaři vytvořili ozbrojenou gardu, která měla za úkol vytlačit Čechoslováky z města. Hanačík musel ustoupit do Senice, kde ho podpořily dvě pěší roty pod velením nadporučíka Bezruka. Maďaři byli nakonec poraženi a Trnava se ocitla znovu v československých rukou. 17. listopadu 1918 byla u Senice rozprášena další maďarská jednotka. Téhož dne převzal velení nad skupinou podplukovník Verich.

V době obsazení úseku u Malacek a Trnavy řádily v oblasti Trenčína a povodí Váhu ozbrojené skupiny, které mohly proniknout na Moravu, proto sem byl vyslán I. prapor 1. dobrovolnického pluku pod velením kapitána Římka s úkolem zajistit dané území v okolí Vlárského průsmyku a udržet pořádek. Římek úkol splnil, navíc 10. listopadu obsadil Trenčín a poté hlavní opěrné body v Pováží.

Protože v Žilině byly maďarské jednotky, které částečně Římka ohrožovaly, vyslalo sem české velitelství další jednotky, jimž velel kapitán Kurz, který 12. listopadu 1918 bez boje obsadil Žilinu a chystal se postupovat na Ružomberok, což bylo zmařeno poškozením mostu u Kralovan.

13. listopadu 1918 obsadily české útvary Turany, ale o dva dny později bylo město dobyto zpět maďarským obrněným vlakem. Maďaři poté obsadili Vrútky a donutili Čechoslováky ustoupit na severním břehu Váhu směrem na Žilinu. Maďarský vlak nakonec zastavil poručík Viesner tím, že proti němu pustil lokomotivu plnou parou. Kapitán Kurz však 16. listopadu ustoupil do Ostravy.

Mezitím na Slovensko dorazila I. rota československých námořníků, která zaujala obranu u Púchova a Zem. Kotešové. Také dorazil na Slovensko III. prapor 1. dobrovolnického pluku a I. prapor 2. dobrovolnického pluku a 30. listopadu obsadil Piešťany a Hlohovec. Tím vznikla Trenčínská skupina, jejíž velení převzal 18. listopadu 1918 podplukovník Šembera.

Velení získává plukovník Schöbl

25. listopadu 1918 byl generál Štika nahrazen plukovníkem Schöblem, téhož dne také byla válečnou radou určena nová prozatímní demarkační linie: Bratislava – severní břeh Dunaje – podél Ipeľu – Pinciná – ústí Uhu do Laborce – podél Uhu – Užocký průsmyk.. Schöbl částečně reorganizoval své jednotky a zřídil záložní sklady výstroje a výzbroje u Uherského Hradiště.

Schöbl se rozhodl obsadit Nitranské údolí a Nížinu čímž by se Holíčská a Trenčínská skupina spojila. Tato operace měla začít 6. prosince 1918. Již 4. prosince však došlo k prvním bojům, když Maďaři napadli neúspěšně Hlohovec. 5. prosince došlo na úseku I. námořní roty u Zem. Kotěšové k boji s maďarskou posádkou Žiliny. Maďaři v něm utrpěli těžkou porážku a ustoupili z Žiliny, kterou obsadily československé jednotky. 6. prosince Maďaři znovu zaútočili na Hlohovec a opět byli donuceni k ústupu. 7. prosince přišly do Hlohovce další české posily, které do 10. prosince obsadily města Sereď, Modra a Pezinok.

Schöbl poté vyslal 1. dobrovolecký pluk, jemuž velel major Pirník, aby zajistil okolí Nitry. 11. prosince byla Nitra obsazena. Maďaři ustoupili do Nových Zámků.

Po těchto úspěších chtěl Schöbl zajistit východní Slovensko, kde bylo jádro promaďarských sil na Slovensku a vznikla zde i Slovenská ľudová republika. Navíc hrozilo že Polsko vojensky obsadí oblasti Spiše a Oravy.

Obsazení východního Slovenska

Na obsazení východního Slovenska vyčlenil Schöbl 6 pěších praporů, 1 a půl dělostřelecké baterie, polovinu eskadrony 7. jezdeckého pluku a obrněný vlak. Velením této skupiny byl pověřen podplukovník Hrbenský. Ostatní jednotky, jež měl k dispozici, nechal pod velením pplk. Šembery k obraně dosud zajištěného území.

Hrbenský vyslal při postupu na východ napřed obrněný vlak, který 15. prosince 1918 obsadil Poprad. Další den zbytek skupiny obsadil Spišskou Novou Ves. 17. prosince se jeden prapor střetl s polskými jednotkami u Kežmarku a donutil je ustoupit, přesto se Hrbenský domluvil s polskou stranou na prozatímní demarkační linii Lomnický štít – Magura – Stará Ľubovňa.

Při dalším postupu byl obsazen 22. prosince 1918 Zvolen a 23. prosince Banská Štiavnica a Banská Bystrica. V den, kdy se do vlasti vrátil prezident Masaryk, došlo u Popradu k boji mezi I. praporem Gardy slovenskej slobody a praporem polské armády. Tento střet skončil ústupem Poláků, z nichž byli 4 zajati. Následně došlo k uzavření prozatímní demarkační čáry mezi Polskem a Československem, která byla později nahrazena jinou. Do 25. prosince 1918 bylo zajištěno celé Pováží a oblast až ke Spišské Nové Vsi.

Poté na východním Slovensku zbývalo obsadit jen Košice a Prešov, což dostala za úkol nově vytvořená skupina, jíž velel podplukovník Beran. Ten zahájil útočnou operaci na Košice a Prešov 28. prosince a ještě téhož dne obsadil Prešov. Košice byly obsazeny 29. prosince 1918, čímž zanikla Slovenská ľudová republika, která byl vyhlášená dne 11. prosince téhož roku pod záštitou Maďarska.

Ustanovení vrchního velení československého vojska na Slovensku

Začátkem roku 1919 bylo zřízeno vrchní velení československého vojska na Slovensku. Vrchním velitelem byl až do konce května 1919 náčelník Italské vojenské mise v ČSR – divizní generál Luigi Giuseppe Piccione.[4]

Pro obsazení jižního Slovenska byl vybrán československý armádní legionářský sbor z Itálie. 30. prosince 1918 zahájil Piccione postup na Bratislavu. Československé jednotky se k ní probojovaly a v dnech 1. ledna a 2. ledna 1919 ji obsadily.

V noci z 2. na 3. ledna obsadily Lučenec, 9. ledna bez boje Nové Zámky, 10. ledna Komárno. Do 11. ledna bylo od Maďarů vyčištěno povodí Ipeľu přes Kováčovou, Bušince, Mikušovce k Pinciné.

Piccione se rozhodl že další postup povede jižním směrem, protože Pichonova linie přetínala na mnoha místech důležité železniční cesty.

16. ledna byl obsazen jižní břeh Ipeľu. Do 18. ledna byla ve východní části jižního Slovenska obsazena města Perečín, Velký Berezný, Užok, Veľké Kapušany a Vojany. Do 20. ledna 1919 bylo pod československou kontrolou celé území Slovenska. V roce 1919 pak propukla válka s Maďarskem znovu.[5]

Události roku 1919

V dubnu 1919 proběhl v Maďarsku bolševický převrat. V nepřehledné situaci, kdy Rumunsko začalo obsazovat východ Maďarska a i území na jihu Podkarpatské Rusi, které mělo náležet Československu, československá armáda překročila demarkační čáru s Maďarskem, což poskytlo Maďarsku záminku k ofenzivě.

Ve dnech 1. a 2. června 1919 maďarské vojsko obsadilo Nové Zámky a Levice, 7. června v prostoru Zvolena dosáhlo území u řeky Hron, 6. června obsadilo Košice a do 10. června pronika až do Bardějova. Na Spiši vnikla na československé území polská armáda; v druhém červnovém týdnu roku 1919 přepadla Tatranskou Lomnici, což byl pokus o rozdělení československé armádu na dvě části. Do poloviny června 1919 maďarská armáda obsadila víc než dvě pětiny Slovenska. 16. června 1919 byla v Prešově za přítomnosti Bély Kuna vyhlášena komunistická Slovenská republika rad, což se po předchozím vyhlášení košické Slovenské ľudové republiky ( Východoslovenské republiky) vykládalo jako další pokus o rozdělení Slováků.[6] [7]

Na počátku června 1919 se stal vrchním velitelem československé armády Maurice Pellé, který současně začal zastávat funkci vrchniho velitele československého vojska na Slovensku. Velitelem Západní armádní skupiny, působící na západním a středním Slovensku, se stal generál Eugène Mittelhauser. Náčelníkem štábu Západní armádní skupiny se stal generál Louis-Eugène Faucher.[4]

Ve dnech 10. – 13. června 1919 proběhla bitva o Zvolen, kde 2. československé divizi velel Josef Šnejdárek. Maďarská armáda byla odražena a československé jednotky přešly do útoku.

12. června 1919 byla na mírové konferenci v Paříži stanovena konečná československo–maďarská hranice, jejíž vymezení pak bylo zahrnuto i do článku 27 Trianonské smlouvy.[6]

Porážka Maďarské republiky rad, Slovenské republiky rad a rumunská okupace Budapešti v srpnu 1919 ukončila válku. Rumunská vojska se stáhla z okupovaného území v březnu 1920. V této válce Československo získalo kontrolu nad územím Slovenska, které před válkou bylo součástí Uherska.

Ve finální fázi války na obou stranách stálo více než 120 tisíc vojáků. Do československého vojska se hlásili dobrovolníci a na Slovensku vznikly slovenské dobrovolnické jednotky – Jánošíkova družina, Zbor turčianských dobrovoĺníkov, Dobrovoĺnická družina Slovákov, Tisovskí dobrovoĺníci.[6] Slovenští dobrovolníci se hlásili hlavně ze severních slovenských žup – bojovali zejména v bojích o Zvolen, Banskou Bystrici a Košice.[7] Podle historika Zdeňka Kárníka 90 padlých vojáků na straně československého vojska pocházelo ze Slovenska a z Podkarpatské Rusi; 895 padlých vojáků (z toho 640 dobrovolníků) pocházelo z Česka.[7]

Galerie
  • 1. čs. dělostřelecký pluk odjíždí na maďarskou frontu
  • Čs. domácí vojsko se zástavou v Bratislavě
  • Čs. dělostřelectvo ostřeluje maďarské pozice na jižním Slovensku
  • Čs. pancéřový vlak na Slovensku
  • Čs. první linie v bojích na jižním Slovensku
  • Stráž čs. legií na mostě v Komárně
  • Čs. námořníci v dnešním Štúrovu, v pozadí maďarská Ostřihom
  • Čs. vojáci v bojích s maďarskou Rudou armádou

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hungarian-Romanian War of 1919 na anglické Wikipedii.

  1. Priscilla Mary Roberts, World War I: A Student Encyclopedia, ABC-CLIO, 2005, p. 1824
  2. Miklós Lojkó, Meddling in Middle Europe: Britain and the 'Lands Between, 1919-1925, Central European University Press, 2006, p. 13
  3. http://books.google.com.au/books?id=GjY7aV_6FPwC&pg=PA575&dq=1919+romania+hungary+war&hl=en&ei=b05wTsL4BLGkiAefg4DaCQ&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=18&ved=0CIMBEOgBMBE#v=snippet&q=%22russia%20provided%20statements%3A%22&f=false
  4. STEHLÍK, Eduard. Srdce armády : Generální štáb 1919-2009. 2. rozš. vyd. Praha: Ministerstvo obrany České republiky - Prezentační a informační centrum MO 103 s. ISBN 978-80-7278-515-5.
  5. KUTHAN, Pavel Jaroslav. V těžkých dobách [online]. Válka.cz [cit. 2009-03-22]. Dostupné online.
  6. Zrod nové Evropy : Versailles, St-Germain, Trianon a dotváření poválečného mírového systému. Praha: Historický ústav 517 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7286-188-0, ISBN 80-7286-188-3. OCLC 775329874 Kapitola Maďarská republika rád a československo–maďarský konflikt v roku 1919 (autor. Marián Horský), s. 159–177.
  7. KÁRNÍK, Zdeněk. Malé dějiny československé : 1867-1939. 1. vyd. vyd. Praha: Dokořán, 2008. ISBN 80-7363-146-6, ISBN 978-80-7363-146-8. OCLC 231754986 S. 82–85.

Literatura

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.