Červený šátek

Červený šátek na krku býval viditelným symbolem rekruta (odvedence do armády) pruské infanterie. Nosili jej i řadoví vojáci nebo vysloužilci, kteří po propuštění z armády žili většinou v bídných poměrech, ale červený šátek jim dodával sebevědomí a sloužil jako poznávací znamení.[1]

V Československu byl symbol rekrutského červeného šátku použit zprvu v mládežnické levicové organizaci Spartakovi skauti práce a v roce 1949 v Pionýrské organizaci ČSM založené Komunistickou stranou Československa.[2][3]

Hromadná emigrace pod ochranou červeného šátku

V prosinci roku 1740 armáda pruského krále Fridricha II. Velikého vtrhla do Slezska a začaly Války o rakouské dědictví. V té době násilná rekatolizace v českých zemích vedla do žalářů přeplněných zmučenými evangelíky, k ženám i mužům přikovaným ke kládám či kárám na nucených otrockých pracích a k dětem, jež byly katolickou vrchností posílány na převýchovu neznámo kam. Už Fridrich Vilém I., otec Fridricha II. Velikého, poskytl útočiště pobělohorským exulantům,[4] proto vojáci pruského krále ve slezských válkách osvobozovali tyto vězně svědomí, zcelovali jejich rodiny a poskytovali jim pomoc i ochranu všude, kde to bylo možné. Po schůzce mluvčího tajných evangelíků (listopad 1741, Hradec Králové) s pruským generálem Christophem Wilhelmem von Kalcksteinem dal Fridrich II. Veliký kazateli Janu Liberdovi plnou moc k organizování hromadné emigrace českých protestantů do nově získaného území, tj. do Pruského Slezska. Prvním shromaždištěm těchto exulantů se stal Münsterberg.[5][1]

Bývalo běžné, že cizí vojsko na dobytém území verbovalo místní muže, aby doplnilo své stavy. Červený šátek na krku rekruta viditelně oznamoval, že jeho nositel patří jen armádě a žádná vrchnost už nad ním nemá moc. Zájemci o emigraci z řad skryté církve dostali od „nepřátelské“ pruské armády kromě krycích červených šátků a rekrutských pasů i slib, že v exilu (v pruském království) nebudou podléhat branné povinnosti. Poté odcházely do vyhnanství celé rodiny s Biblí kralickou (která byla na indexu[6]) v ruce, s šátkem na krku a s důvěrou v poctivost slibů pruského krále Fridricha II. Velikého.[1]

Za zmínku stojí i skutečnost, že za vlády Marie Terezie byla patentem ze dne 12. srpna 1773 uzákoněna vojna jako nápravný prostředek pro zatvrzelé nekatolické „kacíře“.[7][8]

Písně

Červený šátečku kolem se toč. Má milá se hněvá. Já nevím proč. Tralala červená fiala. Tralala fialenka.

Tato píseň je torzem české lidové písně, která – ačkoli se je jeví jako veselá – veselá není. Píseň je o končícím vztahu a o vojně. Vojenská síla byla odjakživa nástrojem „pánů“ a slovo „vojna“ byl ve starší češtině široký pojem znamenající jak armádu, tak válku. Verze zachovaná potomky českých exulantů pokračovala: Jen se mi, má milá, dobře chovej. Koupím ti prstýnek nevím jakej... Já se ti, můj milý, dobře chovám. Dal si mi šáteček, už ho nemám... Když jsem si v potoce ruce myla, šátek jsem do vody upustila. Tralala.

V českých pionýrských písních jsou šátky šťastného mládí opěvovány jako rudé, např.: Rudé máme na krku šátky jako rozkvetlý vlčí mák.[9]

Galerie

Reference
  1. ŠTĚŘÍKOVÁ, EDITA. Pozváni do Slezska : vznik prvních českých emigrantských kolonií v 18. století v pruském Slezsku. 1. vyd. vyd. Praha: KALICH 599 s. ISBN 80-7017-553-2. S. 17–33.
  2. František Budský: Historie dětského pokrokového hnutí: přispěvek k dějinám dětského hnutí, 1961, s. 158.
  3. Komunistická mládež. Radikální aktivismus mezi třídní a nacionální identitou [online]. [cit. 2020-10-25]. Dostupné online.
  4. ŠTĚŘÍKOVÁ, EDITA. Běh života českých emigrantů v Berlíně v 18. století. 1. vyd. vyd. Praha: KALICH 746 s. ISBN 80-7017-253-3.
  5. ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Stručně o pobělohorských exulantech. 1. vyd. vyd. Praha: Kalich, 2005. 143 s. ISBN 80-7017-022-0. S. 28–29.
  6. LOSKOT, František. O indexech zakázaných knih [online]. Praha: Volné myšlenky, 1911 [cit. 2020-09-26]. Dostupné online.
  7. REZEK, Antonín: Dějiny prostonárodního hnutí náboženského od vydání tolerančního patentu až na naše časy. Vlastním nákladem, Praha 1887. S. 70
  8. JÍLEK, Jan. Jan Jílek : krejčí, který chodil s Bohem. 3. vyd. vyd. Vojnův Městec: České studny, 2013. 142 s. ISBN 978-80-905574-0-6. S. 135.
  9. DOLEŽAL, Miloš. Pionýři, pionýři, udavačské děti - Magazín Reportér. reportermagazin.cz [online]. 2017-01-15 [cit. 2020-09-27]. Dostupné online. (česky)
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.