Cizinec

Zákon č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky upravuje podmínky vstupu cizince na území České republiky a vycestování cizince z území, stanovuje podmínky pobytu cizince na území a vymezuje působnost Policie České republiky, Ministerstva vnitra a Ministerstva zahraničních věcí v této oblasti státní správy. Cizincem se rozumí fyzická osoba, která není státním občanem České republiky včetně občana Evropské unie.[3]

Zákon se nevztahuje na cizince, který:

a) je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, azylantem anebo osobou požívající doplňkové ochrany, nebo podal proti rozhodnutí kasační stížnost,

b) pokud se jedná o přechodný pobyt cizích ozbrojených sil,

c) pobývá na území na základě uděleného oprávnění pobytu za účelem dočasné ochrany, nebo o ni požádal.[4]

Zákon č. 325/1999 Sb. o azylu upravuje postavení žadatelů o azyl / mezinárodní ochranu osob, kterým byl azyl nebo doplňková ochrana udělena.

V trestním zákoníku č.40/2009 Sb. se cizinců týká například trest vyhoštění a trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, pokud jde o správní či soudní vyhoštění. V trestním řádu č.141/1961 Sb. se jedná o výkon trestu vyhoštění a upouštění od jeho výkonu, vydávání a předávání cizince k trestnímu stíhání do zahraničí.[1]

Výdělečná činnost cizinců je upravena zákonem o zaměstnanosti (povolení k zaměstnání, sankce za nelegální činnost). Cizinec je podle českého zákona o zaměstnanosti 435/2004 Sb. definován jako občan, který není státním příslušníkem EU, EHS nebo ESVO. Pro cizince platí přísnější podmínky pro získání zaměstnání v ČR, musí žádat úřady práce o vydání pracovního povolení.[5] Dále výdělečnou činnost cizinců ovlivňuje živnostenský zákon č. 455/1991 Sb., který upravuje specifika živnostenského oprávnění pro cizince. Dále řada zákonu omezuje přístup cizinců k určitým povoláním, nebo funkcím, spojeným s výkonem veřejné moci (například zákon o soudech a soudcích, o služebním poměru příslušníků bezpečnostních souborů). Dále pro výkon určitého povolání či činnosti jsou pro cizince stanoveny zvláštní podmínky.[1]

Z listiny základních práv a svobod vyplývá zásada rovnosti a nediskriminace, cizinci mají stejná práva jako občané ČR, pokud zákon výslovně nestanoví jinak. Cizinci jsou si rovni v občanském právu, ve veřejném právu se používá jako hlavní kritérium trvalý pobyt, případně jiný druh pobytu. Držitelé povolení k trvalému pobytu a občané EU a jejich rodinní příslušníci mají ve většině právních předpisů rovné postavení jako občané ČR. Jde například o oblasti sociálního zákonodárství a oblasti výdělečné činnosti.

Na druhou stranu cizinci z EU či s trvalým pobytem pocítí znevýhodnění v oblasti volebního práva, či pobytového práva. Právo trvalého pobytu tak i právo občana EU pobývat na území ČR může být zrušeno, zejména v případě spáchání trestního deliktu. Dále jsou cizinci povinni mít cestovní doklad, v případě ztráty je cizinec často nucen jet do země původu pro nový cestovní doklad. S  cestovním dokladem a s platným průkazem o trvalém pobytu mohou cestovat v Schengenském prostoru. Všichni cizinci mají speciální ohlašovací povinnosti. Pobytové doklady vyřizují na ministerstvu vnitra, ne u běžných obecných úřadů.[1]

Dle zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém je cizinec osoba bez státního občanství ČR. Cizinci mají v oblasti osobních a majetkových práv stejná práva a stejné povinnosti jako občané ČR, pokud není tímto nebo jiným zákonem stanoveno něco jiného. Tato situace může nastat, pokud cizí stát nakládá se státními občany ČR jinak než se svými občany, tehdy může Ministerstvo zahraničních věcí v dohodě s příslušnými orgány sdělením v úředním publikačním prostředku stanovit, že pro cizince stejná práva a povinnosti jako pro občany ČR nepoužije. To však neplatí, pokud se jedná o cizince, kterým z práva EU vyplývají stejná práva a povinnosti jako státním občanům ČR, nebo by tím byla porušena základní práva cizince.[6]

Pokud se jedná o osobu, která je v rozhodné době státním občanem České republiky a zároveň občanem jiného státu, je rozhodné státní občanství České republiky. Pokud však je občanem několika států, rozhoduje státní příslušnost nabytá naposledy, pokud výrazně převažuje její poměr k cizímu státu vzhledem k životním poměrům osoby, tehdy rozhoduje státní příslušnost tohoto státu. Na cizince, který není občanem žádného státu, se hledí jako na občana toho státu, kde má v rozhodné době obvyklý pobyt či se zdržuje, pokud toto nelze zjistit, je postupováno, jako by šlo o státního občana ČR.[7]

Evropská úmluva o ochraně lidských práv zajišťuje: povinnost respektovat lidská práva, právo na život, zákaz mučení, zákaz otroctví a nucených prací, právo na svobodu a osobní bezpečnost, právo na spravedlivé řízení, uložení trestu jen na základě zákona, právo na respektování soukromého a rodinného života, svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání, svobodu projevu, svobodu shromažďovací a sdružovací, právo uzavřít manželství, právo na účinný právní prostředek nápravy, zákaz diskriminace.

Článek o svobodě projevu, o svobodě shromažďování a sdružování a zákaz diskriminace nebrání smluvním stranám uvalit omezení na politickou činnost cizinců.

Protokol č.4. (druhý dodatkový) k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod článkem 4, zakazuje hromadné vyhoštění cizinců.

Protokol č.7. v článku 1 ustanovuje procesní záruky v případě vyhoštění cizinců.

1. Cizinec, který má povolen pobyt na území některého státu,může být vyhoštěn pouze na základě výkonu rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem a musí mít možnost:

a. uplatnit námitky proti svému vyhoštění;

b. dát přezkoumat svůj případ a

c. dát se zastupovat za tímto účelem před příslušným úřadem nebo osobou nebo osobami tímto úřadem určenými.

2. Cizinec může být vyhoštěn před výkonem práv uvedených v odstavci 1 a, b a c tohoto článku, je-li takové vyhoštění nezbytné v zájmu veřejného pořádku nebo je-li odůvodněno zájmy národní bezpečnosti.

Protokol č.12. ustanovuje všeobecný zákaz diskriminace.

1. Užívání každého práva přiznaného zákonem musí být zajištěno bez jakékoli diskriminace z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka a náboženství, politického či jiného smýšlení, národnostního či sociálního původu, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, rodu či jiného postavení.

2. Nikdo nesmí být diskriminován žádným orgánem veřejné moci z jakéhokoli důvodu, zejména z důvodů uvedených v odstavci 1.[8]

Může být umožněn na základě:

• a.) přechodného pobytu na krátkodobá víza
  • vízum k pobytu do 90 dní
  • průjezdní vízum
  • letištní vízum
  • výjezdní příkaz
• b.) přechodného pobytu na dlouhodobá víza
  • vízum k pobytu nad 90 dní
  • vízum za účelem strpění pobytu
• c.) povolení k dlouhodobému pobytu
  • za účelem společného soužití rodiny na území
  • rezidentovi jiného státu EU
  • za studia na území ČR
  • za účelem ochrany na území
  • strpění pobytu na území

Může být umožněn na základě:

• a.)povolení k pobytu
  • bez podmínky předchozího nepřetržitého pobytu na území ČR
  • za podmínky předchozího nepřetržitého pobytu na území ČR po ukončení azylového řízení
  • za podmínky předchozího nepřetržitého pobytu na území ČR

• pobyt občana EU a jeho rodinných příslušníku v ČR
• pobyt cizince narozeného na území ČR