Magie

Magie je nejasně definovaný fenomén spojovaný s ovlivňováním světa skrze okultní, tedy skryté síly v přírodě, nebo skrze kontakt s duchovními bytostmi, a s těmito praktikami svázaný světonázor a způsob myšlení. Její cíle mohou zahrnovat získání znalostí, moci, lásky či bohatství, ale také léčení nebo ochranu před nebezpečím nebo naopak způsobení škody, někdy však také duchovní proměnu a rozvoj. Často je vymezována vůči náboženství a vědě, přičemž jak náboženství tak věda vůči náboženství se vůči ní staví zpravidla negativně. Zároveň je však magie někdy chápána jako náboženský fenomén a taktéž věda byla od magie dlouho těžko rozlišitelná.[1][2]

Mág na tarotové kartě z 15. století

Na pojmu magie je problematický také fakt že je primárně užíván zvnějšku a její provozovatelé jsou spojeni s ideou „jinakosti“ a často chápáni negativně. Křesťanství, dominantní západní náboženství, ji odmítá a spojuje ji s falešným náboženstvím, kacířstvím či uctíváním démonů, čímž se termín magie podobá pojmům jako pohanství, modloslužebnictví nebo pověra. Moderní věda často přistupuje k náboženství s respektem, tentýž respekt však nemá vůči magii, přestože distinkce mezi magií a náboženstvím nemá kořeny v akademické argumentaci. Vědou je tak magie chápaná jako tmářská a iracionální, svého druhu jako falešná věda či pseudověda. Trojný model magie-náboženství-věda a jeho evolucionistické implikace však nemůžou vysvětlit styčné plochy mezi všemi třemi fenomény a na něm založené definice magie jsou redukcionistické. Vzhledem k tomu že západní chápání magie vychází z antiky a křesťanství je také problematické jeho užití mimo západní kontext. Historik esoterismu Wouter Hanegraaff poukazuje na to jak byl takový názor na magii využit k ospravedlnění koloniálních snah ke konverzi nezápadních, „pohanských“, národů na křesťanství a osvícenský světonázor.[1][3]

K magii je řazena celá řada různých praktik jako například zaklínadla, kletby, milostná magie, výroba amuletů a talismanů, obřadní magie, theurgie a další. V závislosti na pohledu může být s magií směšováno také věštění, alchymie, čarodějnictví, šamanismus, komunikace s duchy zemřelých nebo léčitelství, či naopak takové spojení odmítáno. Magie jako odkládací kategorie pro různé jevy nespadající pod náboženství a vědu má blízko také kategoriím jako esoterismus, okultismus, mystika, pověra, iracionalita nebo „primitivní myšlení“.[1][3]

Jako magie je také někdy označován iluzionismus, též eskamotérství nebo salonní kouzelnictví, artistické umění sloužící k pobavení diváků.

Definice a vymezení

Wouter Hanegraaff uvádí tři základní teorie v rámci kterých je chápána magie v akademickém prostředí, vycházející primárně z díla Edwarda Tylora, Marcela Mausse a Luciena Lévy-Bruhla. První teorie chápe magii jako vědu založenou na falešných předpokladech o souladu mezi různými jevy v realitě. Tylor tuto koncepci představil v díle Primitive Culture z roku 1871 a magii tak ztotožnil s „okultní vědou“ vycházejících z mylných představ o povaze skutečnosti. V Tylorově pojetí nemá magie žádnou souvislost s náboženstvím, které je podle něj založeno na animismu, tedy víře v duchovní bytosti. Ve Frazerově pojetí je pojem magie zúžen na sympatetickou magii, tedy magii založenou právě na víře ve vnitřní soulad mezi jevy, a zásah duchovních bytostí je vyloučen. Podle Frazera také magie předchází v existenci náboženství a vědě.[1][3]

Druhá teorie je spojena s francouzskými sociology Marcelem Maussem a Émilem Durkheimem, a chápe magii především s ohledem na provozované rituály. Podle Mausse je magický rituál založen na tom že není provozován v rámci organizované skupiny, je soukromý, odehrává se potají a v posledku je také nejspíše zakázaný. V takovém pojetí jsou si magie a náboženství blízké, ale jsou vůči sobě nepřátelské a konkurenční, protože magie je ne-sociální, zatímco náboženství sociální. Hanegraaff však tento koncept kritizuje a chápe jej jako odvozený z křesťanského světonázoru s jeho negativním náhledem na magii.[3] K podobným závěrům jako Mauss a Durkheim však došel například i klasický badatel Radcliffe Edmonds, který na základě starořeckého materiálu magii definoval jako „ritualizované jednání, které se vymyká normě dané společnosti.”[4]

Třetí teorie vychází z participativní teorie francouzského filosofa Luciena Lévy-Bruhla, který se však sám k problému definice magie nevyjádřil. Podle Lévyho-Bruhla „přírodní národy“, ale do jisté míry i lidé v moderních společnostech, nechápou svět jako založený na kauzalitě, ale na participaci, a víra v magii by pak byla založena na odlišném způsobu myšlení, který Lévy-Bruhl někdy označoval jako pre-logický. Hanegraaff však upozorňuje že ztotožňování participace a magie se v Lévy-Bruhlově díle neobjevuje a mezi oběma fenomény existují určité rozdíly.[3]

Magie a náboženství

Magie je od náboženství rozličována především na základě odlišného postoji k duchovním bytostem. Ve starším pojetí Edwarda Tylora má magie, kterou chápal jako vědu založenou na mylných předpokladech, impersonální a mechanický charakter, zatímco náboženství je založeno na personálním a volném vztahu mezi lidmi a duchovními bytostmi. Později však uznal že mnoho magických praktik má náboženský rozměr vzhledem k tomu že jejich funkčnost je vysvětlována zásahem duchovních bytostí. Antropolog Bronisław Malinowski v podobném duchu chápal magii jako jednání které je založeno na manipulaci s duchovními bytostmi, zatímco náboženství jako jednání kde jsou duchovní bytosti o něco žádány. Podle Émila Durkheima v magii chybí vytváření společenských vazeb mezi lidmi v magii věří a vazby mezi věřícím a magickým specialistou jsou pouze dočasné, zatímco náboženství vede k vytváření náboženské komunity. Antropolog Alfred Reginald Radcliffe-Brown na druhou stranu poukázal na to že i magické praktiky někdy mají společenský rozměr. Z důvodů nejasného vztahu magie a náboženství se někdy hovoří o magicko-náboženských jevech.[1]

Magie a věda

Magie si stejně jako věda nárokuje efektivitu, tedy schopnost dosáhnout určených cílů. Na rozdíl od vědy je však často úspěch není poměřován empiricky a experimentálně, ale symbolicky, čímž se podobá náboženství. Z tohoto důvodu je magie vědou chápána jako založená na mylných předpokladech a neschopná dosáhnout svých vlastních cílů. Na druhou stranu vznik vědeckých metod pozorování a experimentu byl úzce spojen s formami magie jako je alchymie nebo astrologie.[1]

Historie

Starověk
Starověký amulet Horovo oko

V průběhu historie se pojetí toho, co je magie, měnilo, vždy to však byla nauka určená úzkému okruhu zasvěcenců, kteří své učení předávali pomocí různých rituálů a složité symboliky. Praktikování magie bylo velmi silné před vznikem jednotlivých náboženství, po jejich rozvoji se magie stala součástí náboženských a mytologických systémů prakticky ve všech starověkých říších. V tomto období se obecně věřilo, že magie stojí nad vědou. Pomocí různých magických rituálů a formulí se léčilo, magie ovlivňovala zakládání nových měst a celkově zasahovala do života. Tento druh magie však moderní hermetici odmítají uznávat jako magii a řadí ho do šamanismu. Magie podle hermetiků byla již v tomto období skrytou vědou, která vesměs usilovala o styk s bohy.

Bronzová destička magické ochrany z Novoasyrské říše
Starověká řecká tabulka s kletbou

Již v tomto období (jak lze usoudit z nejstarších řeckých[5], egyptských[6] a mezopotamských[7] literárních památek), se magie používala několika způsoby, přičemž hermetici některé z těchto způsobů nepovažují za magii[8]. Praktičtí mágové tak využívali vyřčení kouzla, kouzelnické hůlky, nebo jiného rituálního nástroje tyto dva typy do magie zpravidla řadí etnografové a hermetici takový výklad odmítají. Dále se lze setkat s používáním nějakého symbolu, který vyvolal myšlenku, v neposlední řadě se již v této době lze setkat s magickým kruhem, který měl spíše ochrannou funkci.

Středověk

V raném středověku magie a víra v ní přežívala především v nekřesťanském světě, s rozmachem křesťanství se magie omezovala na démonologii a vyprávění o zázracích, které církev připisovala svatým. Ve 13. století došlo k popularizaci astrologie, která měla vliv na některé pozdější mágy. Výraznější rozvoj hermetismu začal v renesanci na níž měly značný vliv i myšlenky novoplatónismu[9], který měl k magii poměrně blízko. V této době se objevila myšlenka, že magie je vlastně praktickou metafyzikou, kterou někteří lidé zabývající se magií považují za platnou doposud. S novoplatónismem se do evropského myšlení dostaly prvky tzv. egyptské magie, které byly později obohaceny východní mystikou.

Novověk
Počáteční strana anglické příručky o magii z roku 1658

Až do baroka patřila magie mezi seriózní vědy, zároveň se v tomto období se objevila vědecká nutnost pátrat po příčinách, což vedlo k rozkolu mezi magií a přírodními vědami, neboť jedním z důležitých aspektů magie zůstala víra. Následný rozvoj vědy postupně vedl k úpadku zájmu o magii.

K obnovení zájmu o magii došlo v 19. a 20. století v tomto období však magie v chápání široké veřejnosti splynula s čarodějnictvím a jako taková se odrazila ve fantasy literatuře, či ve světě počítačových her. Lidí praktikujících magii není mnoho, zájem se tak spíše soustředí do zkoumání magie jako fenoménu než do magické praxe. Přesto v současné době po celém světě existuje množství okultních řádů a společností, které se věnují i praktikování různých forem magie. Mezi ty nejaktivnější patří O.T.O., LCN, či Séthův chrám. V ČR se magické praxi věnují například adepti Prvního Česko-Slovenského Chrámu Církve Satanovy. V něm pod vedením zkušených lektorů (Pavel Brndiar Tau-Paulus (dříve f. Archechempe), Libor Hejtmánek f. Pluto a Pavel Erich f. Teufel) probíhá pětiletý magický výcvik.[zdroj?]

Rozdělení magie
Moderní oltář s pentagramy

Magii lze rozdělit několika způsoby, přesto ani jeden z nich není plně uspokojivý pro kulturní antropologii, ani pro samotné mágy. Každé z nich totiž naráží na některé nedostatky. Z pohledu hermetiků je rozdělení magie zásadní, například to, jak mág pracuje a jaké jsou jeho cíle, zatím co z pohledu kulturních antropologů jsou důležité spíše postoje většinové společnosti k magii. Prakticky jediné rozdělení, o němž panuje shoda, je rozdělení kulturní a geografické, jako je její vymezení na východní a západní, a rovněž pak dělení na praktickou a teoretickou.

Nejstarším známým dělení magie je patrně klasické rozdělení na magii přirozenou (magia naturalis) a magii nadpřirozenou (magia innaturalis), což je dělení, které používali středověcí autoři a které se dodnes objevuje v dílech mágů i kulturních antropologů a etnografů. Magie přirozená pomocí různých úkonů, bylin atp. působila na objekt, čímž splývala se spagyrií[10], magia innaturalis byla pak prací v astrálu[11].Toto dělení je z hlediska mágů poměrně přesné, jeho nevýhodou je, že nedokáže postihnout novodobé vlivy, které moderní magii ovlivňují a že je zcela nepřehledné pro laiky. Z hlediska antropologického přístupu je nevýhodné, protože pracuje s málo vypovídajícími skutečnostmi. K tomuto dělení lze ještě připojit tzv. zvědnou magii, jejímž cílem je poznání přírodních zákonů.

Nejznámější dělení rozděluje magii podle magické praxe na bílou a černou magii, problémem tohoto dělení je, že magie za hlavní nepovažuje prostředek, ale cíl jímž je mág veden[12], což je málo známý fakt a mezi laiky často panuje přesvědčení, že záleží právě na prostředcích. Navíc magický cíl se poměřuje poměrně složitou úvahou o tom, zda je či není pro objekt přirozený. Proto považovat démonologii za černou magii je velmi zkreslující a nepřesné, černá magie usiluje o cíle, které jsou proti vůli, toho vůči komu je použita. Bílá magie je pak taková magie, která je vedena eticky nezávadným cílem[13]. K tomuto dělení bývá přidávána ještě sexuální magie označovaná jako červená, z hlediska přiřazení k těmto typům se podle mnoha odborníků[14] jedná o zařazení spíše nešťastné. Přestože toto dělení je velmi problematické, stalo se nejpoužívanějším. Poměrně časté je, že fantasy literatura toto dělení používá špatně a např. milostná kouzla považuje za bílou magii, ačkoli mají eticky problematický cíl a jsou pro objekt nepřirozená. Do tohoto dělení je nutno zahrnout i kabalistickou magii, která je z hlediska praxe trochu specifická

Další rozdělení se týká toho s kým praktik pracuje, toto rozdělení používají pouze okultisté a hermetici, z vědeckého pohledu nemá přílišný význam. Magie se tak dělí na vyšší tzv. teurgii, kdy mág pracuje s vyššími (božskými) bytostmi, a psychurgii, kdy je pracováno s astrálem.[15]

Další dělení, se kterým se lze setkat, má význam z hlediska kulturních antropologů či etnografů, okultisté se s ním nijak neztotožňují a ve svých dílech ho nijak nekomentují. Podle tohoto dělení existuje náboženská magie, což znamená, že magie je náboženstvím sama o sobě, anebo je jí náboženství přizpůsobeno. Druhým odvětvím je pak tzv. progresivní magie, kdy magie není náboženstvím, ale je filosofií a rituální magií.

Posledním způsobem, jak bývá dělena magie, je dělení podle toho, co mág vykonává. Toto dělení však poměrně dost narušuje samotný princip magie, neboť není hodnoceno z hlediska cílů ani z hlediska schopností, ale pouze z hlediska činu, jsou v něm slučovány principy bílé i černé magie, nezáleží ani na tom, jak k magii přistupovalo její okolí. Toto rozdělení bývá považováno za laické. Lze v něm najít poměrně širokou škálu kouzel, z nichž některé spíše spadají do kategorie čarodějnictví či pověr. Nejčastěji sem bývá řazeno magické uzdravování a svolávání nemocí, magické zaříkávání a jeho rušení, magické prokletí a pronásledování, přičarování lásky či nenávisti, přičarování obrany a smrti, vyskytuje se však i řada dalších kategorií.[16]

V počítačových hrách se lze setkat s dělením, které je závislé na tom s čím postava mága bude umět pracovat, nejčastěji to je buď ledová či ohnivá magie, některé hry nabízí ještě jedovou magii a někteří lidi dělí magii na bílou a černou. Takovéto rozdělení nepatří do reálného dělení magie a týká se pouze počítačových her.[zdroj?]

Základní principy
Kirké podává pohár Odysseovi (John William Waterhouse, 1891)

Teoreticky a filosoficky je současná magie postavena na tzv. magickém idealismu což je vlastně předpoklad jakéhosi absolutna, respektive předpoklad, že vše je jen jeho odrazem a projevem, to dovoluje vyslovit tezi, že vše spolu nějakým způsobem souvisí a zároveň, že každá věc obsahuje i protiklad sebe[17], který rozvíjí myšlenky hermetismu. Magie se tak opírá o myšlenku zákona trojnosti a názor, že duše obsahuje vše, co existuje a je jakýmsi astrálním světlem.[18]

Na základě toho chce praktická magie komunikovat s astrálním světem a dosahovat tak věcí, které klasické přírodní jevy odmítají jako nemožné. Magie usiluje tedy o komunikaci (ať s předmětem, člověkem či zvířetem) na vyšší úrovni. Z čehož vyplývá, že základním předpokladem pro praktickou magii je cvičená vůle a víra v úspěch. Pro zlepšení těchto podmínek používají praktici řadu pomůcek, z nichž některé mají halucinogenní účinky. Tato skutečnost vede k teorii, že veškeré magické prožitky jsou halucinace či duševní poruchy.[19]

Podle magických teoretiků každé provozování magie vychyluje rovnováhu, proto je třeba při každém aktu nejen provést oběť, ale i být velmi opatrný. Podle magických teoretiků je magická praxe snahou o dosažení rovnováhy.

Získání znalostí

Stát se mágem či hermetikem znamená získat přístup k literárním i ústním pramenů, což se děje pomoci zasvěcení neboli iniciace.[zdroj?!] Každý řád své poznání předává pouze zasvěcencům[zdroj?!] a to podle stupně její zasvěcení. Během zasvěcování (učení) se žák stýká s někým, kdo ho o magii poučí. Tento proces může být dlouhodobý a ne vždy vede k plnému zasvěcení.[20] Studium by mělo adepta především vést k vnitřnímu duchovnímu rozvoji, který vede k poznání, jak se získanou mocí nakládat. Jelikož obřad zasvěcení, ale i zasvěcování, je tajemný a málo známý, prakticky nebyl podroben serióznímu vědeckému bádání a je znám jen z toho, co o něm prozradili ti, kteří jim prošli.[zdroj?]

Magická praxe

Ke každé magické operaci je podle literatury třeba splnit několik podmínek. Nejprve se jedná o podmínku, že k ní provádějící musí být způsobilý[zdroj?!], již tato podmínka znemožňuje vědecké ověření těchto magických experimentů[zdroj?!]. Poté jsou kladeny nároky na čas, každá magická operace musí proběhnout v nějaké dané vesmírné hodině, která je určena v závislosti na pohybu vesmírných těles, nejčastěji podle fází Měsíce.[zdroj?!] Mág tyto operace nemůže provádět kdekoliv, ale pouze ve své pracovně, která má poměrně velké nároky na vybavení[21], mimo tuto oratoř lze jednotlivé akce provádět, za splnění jistých podmínek, i v přírodě.[zdroj?!] Dále jsou kladeny nároky na oblečení mága, které musí mít určitou barvu, musí být dokonale čisté a použito pouze k tomuto účelu[22][20].[zdroj?!]

Mimo tyto požadavky je úkon prováděn rituálním způsobem, v literatuře je kladen důraz na přesnost rituálu.[zdroj?!] V nižší magii by pak měl mág být tím kdo ovládá situaci, nutí astrální bytosti k nějakým úkonům. Při neuposlechnutí jim může i vyhrožovat, anebo je bičovat či jinak trestat. Trestání probíhá skrz jejich magické symboly, nikoli přímo.[20][22][23]

Každý kdo praktikuje magii musí vést tzv. magickou knihu, která musí být vedena podle pravidel, nikdo do ní nesmí nahlížet a magik do ní musí pravdivě zapisovat údaje o svých magických operacích.[24][25][zdroj?!]

Magické předměty
Ukázka předmětů, které mohou souviset s moderní magickou praxí

V magii jsou často využívány tzv. magické předměty, což jsou předměty, u nichž magik z nějakého důvodu předpokládá, že mu budou užitečné. Do těchto předmětů jsou řazeny nejen individuální předměty, ale i předměty, které vlastní každý, kdo provozuje praktickou magii. Jsou to především magické lampy, magická zrcadla. Z dalších pochopitelně notoricky známá magická hůlka a magický meč. Magik používá k přípravě na rituály a na svoji ochranu také speciální kadidelnici. Aby síla uvedených předmětů byla co nejvyšší, tak by si magik měl pokud možno vše náčiní vyrobit sám. Toto ovšem klade vysoké materiální nároky na magika a pochopitelně klade ještě vyšší nároky na zručnost a vzdělanost magika. Z toho vyplývá, že stát se magikem je záležitost velice problematická a osobně velice náročná. Ovšem byly vyvinuty určité rituály a postupy, které dané předměty připraví na magickou praxi magikovu, aniž by ten musel výše uvedené předměty sám vyrobit. Při výrobním procesu totiž magik sám předává magickému náčiní svoji sílu a své ideje a dále ho různě iniciuje aby byl funkční a nanejvýše spolehlivý.

Další věcí, o níž se praktičtí mágové domnívají, že může mít při provozování magie význam, jsou magické rostliny a magické drogy. Většinově se jedná o halucinogeny, což je vede k časté kritice, která se opírá o fakt, že pod vlivem těchto látek může člověk vidět cokoli.

Reference
  1. MIDDLETON, John F. M. Magic [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2021-09-18]. Dostupné online. (anglicky)
  2. HANEGRAAFF, Wouter Jacobus. Magic V: 18th-20th Century. In: HANEGRAAFF, Wouter Jacobus. Dictionary of Gnosis & Western Esotericism. [s.l.]: Brill Academic Pub, 2006. ISBN 978-9004152311. S. 738. (anglicky)
  3. HANEGRAAFF, Wouter Jacobus. Magic I. Introduction. In: HANEGRAAFF, Wouter Jacobus. Dictionary of Gnosis & Western Esotericism. [s.l.]: Brill Academic Pub, 2006. ISBN 978-9004152311. S. 716–719. (anglicky)
  4. EDMONDS, Radcliffe. Drawing Down the Moon : Magic in the Ancient Greco-Roman World. [s.l.]: Princeton University Press, 2019. ISBN 9780691156934.
  5. Homérova a Hésiodotova díla (např. scéna před vtažením trojského koně)
  6. Kniha mrtvých, řada papyrů, např. V. Zamarovský: Její veličenstvo pyramidy
  7. především mýty kolem Gilgameše
  8. Dějiny magie, Praha 1934 1. díl
  9. Všeobecná encyklopedie Universum; díl 6. str. 507 heslo Novoplatónismus, ISBN 80-207-1068-X
  10. F. Kabelák in Praktická spagyrie
  11. Milan Nakonečný Lexikon Magie ISBN 80-237-3612-4, heslo Astrál str. 32-33
  12. Milan Nakonečný Lexikon Magie ISBN 80-237-3612-4, heslo Magie str. 166, ukázka dostupná online
  13. Arthur Edward Waite The Book of Ceremonial Magic, London 1967
  14. Handbuch der Sexualmagie; 1986
  15. Milan Nakonečný Lexikon Magie ISBN 80-237-3612-4, heslo Teurgie str. 298 a Psychurgie str. 233
  16. R. Muchenbled in Magie a čarodějnictví v Evropě od středověku po současnost
  17. Milan Nakonečný Lexikon Magie ISBN 80-237-3612-4, heslo Magický idealismus str. 160-162
  18. Milan Nakonečný Lexikon Magie ISBN 80-237-3612-4, heslo Astrální světlo str. 34
  19. Max Dessoir v řadě kritických studií, zejména Vom Jenseits der Seele: Die Geheimwissenchaften in kritischer Betrachtung
  20. Milan Nakonečný in Magie v historii, teorii a praxi
  21. C. Easonová in Velká kniha tradiční magie
  22. Milan Nakonečný Lexikon Magie ISBN 80-237-3612-4, str. 173
  23. O. Eliáš
  24. Milan Nakonečný Lexikon Magie ISBN 80-237-3612-4 str. 155
  25. William G. Gray in Magical Ritual Method

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.