Démonologie

Démonologie je systematická nauka, která se zabývá démony, jejich vlivem na lidský život a lidské hříchy.[1] Slovo démonologie je utvořeno ze dvou řeckých základů: Daemon (δαίμων [ðaïmon]), znamená démon, ďábel a logos (λόγος), znamená „myšlenka“, „slovo“, „řeč“, „rozum“.[zdroj?!] Opačná nauka je angelologie. Démonologie je ortodoxní součást theologie.[2]

Buer je démon, který učí "Morálku a přírodní filosofii", obrázek z knihy Lemegeton Clavicula Salomonis.
Hieronymus Bosch, Sedm smrtelných hříchů, r. 1485

V křesťanství je démonologie postavena na Starém a Novém zákonu jako součást teologického učení. Může na ni být pohlíženo také jako na součást angelologie, kde se hovoří o padlých andělích. Neexistuje často jako samostatná oddělená část teologie, ale nýbrž jen jako komentáře k biblickým textům.

Úvod
Dante Alighieri, výjev z Božské komedie, Peklo, Canto 20

Předmětem výzkumu démonologie je:

  • původ a bytí démonů
  • počet démonů
  • přirozená povaha démonů
    • jejich nematerializace, nehmotnost
    • jejich přirozená nesmrtelnost
    • rozum, vůle a síla démonů
  • zkouška anděla
  • pád anděla
  • zamítnutí zlého anděla (démona)
  • působení padlého, zlého anděla (démona)
    • pro jednotlivce
      • pokušení k hříchu
      • způsobení psychické bolesti
      • posedlost
    • v božím léčebném úmyslu
      • Působení démonů v božím světovém úmyslu
      • Působení démonů v dějinách
  • nepovolené démonické kulty
    • čarodějnictví
    • věštění budoucnosti
    • použití siderického kyvadla
    • černé mše
  • řád démonů
  • zjevení démonů

Démoni hrají velmi důležitou roli ve filozofii, religionistice a poezii. Jejich pevné místo je v literatuře, v národopisu i v mytologii ale pro historii a religionistiku však zůstane navždy jen součástí náboženství.

Rozdělení podle vlastností

V historii lidstva se již uskutečnilo mnoho pokusů o vytvoření klasifikace démonů do kategorií; obzvláště v historii křesťanství. Systémy jsou založeny na vlastnostech démona, na hříchu, kterým pokouší člověka nebo na období, ve kterém je démon nejsilnější. Případně také podle jejich oponenta z angelologie, se kterým soupeří. Následuje výpis stěžejních děl, ve kterých autoři pohlížejí na démony z různých hledisek.

Šalamounův testament

Šalamounův testament je starý testament, pseudoepigrafické dílo, údajně napsané v době mezi 1. – 3. století n. l. králem Šalamounem, ve kterém Šalamoun důkladně popisuje démony, které zotročil aby mu pomohli postavit jeho chrám. Nastiňuje otázky ohledně úmluvy s démony, která může být zmařena, a dává také odpovědi na to, jak se chovat, abychom sami dokázali ovládnout padlé síly. Datace je velmi sporná, pravděpodobně od 1. století do 3. století, ale je to určitě nejstarší dílo, které se zabývá konkrétním průzkumem jednotlivých démonů.

Psellova klasifikace démonů

Další rozdělení démonů vytvořil Michael Psellos v 11. století a nepochybně inspiroval Franceska Maria Guazzu, který se této problematice věnoval později.

  • Vyhýbají se dennímu světlu a jsou neviditelní lidem
  • Démoni ohně, kteří pobývají daleko od nás…

Spinova klasifikace démonů
"Elixír lásky" od Evelyn de Morgan, připravuje jej čarodějka s černou kočkou u nohou.

Alfonso de Spina roku 1467 připravil rozdělení démonů založené na několika kritériích:

  • Démoni osudu
  • Goblinové
  • Incubus a succubus
  • Chodící skupiny a armády démonů
  • Čarodějnická zvířata
  • Noční můry (něm. Druden)
  • Démoni, kteří jsou zrozeni ze spojení démona a existence člověka
  • Lháři a zlomyslní démoni
  • Démoni, kteří útočí na svaté
  • Démoni, kteří pokoušejí staré ženy k čarodějnictví

Binsfeldova klasifikace démonů

Binsfeldova klasifikace démonů byla publikována roku 1589 Petrem Binsfeldem. Jeho rozdělení je založeno na sedmi hlavních hříších, které vychází z toho, že každý démon pokouší člověka ke spáchání jednoho hříchu.

Guazzova klasifikace démonů

Francesco Maria Guazzo připravil své rozdělení démonů podle předešlé práce Michaela Psella. Publikoval je v knize Compendium Maleficarum r. 1608.

Michaelisova klasifikace démonů
Ikona, sv. Jan Křtitel - Anděl pouště (Stroganova škola, 1620) Tretjakovská Galerie, Moskva.

Roku 1613 Sebastian Michaelis napsal knihu Admirable History, ve které představil rozdělení démonů tak, jak mu našeptával sám démon Berith. Toto rozdělení je založeno na hierarchiích, hříších nebo pokušeních, které byly spáchány. Obsahuje také démonova protivníka, který hříchu dokázal odolat a nepadl.

Hodně jmen svatých jsou ponechána S. Michaelisem bez přídomku, a jen těžko se hledá správný význam. Můžeme se tedy jen dohadovat, jestli například svatý Jan jednou neznamená sv. Jan Křtitel a podruhé sv. Jan Evangelista.

První hierarchie

Druhá hierarchie
Lilith od Johna Colliera (1892)

Třetí hierarchie

Barrettova klasifikace démonů

Francis Barrett, ve své knize Magus (1801), rozděluje démony na prince, kteří představují zlo, na osoby nebo věci:

  • Mammon: svůdci
  • Asmodai: ohavná pomsta
  • Satan: čarodějnice
  • Pithius: lháři a lživí démoni
  • Belial: podvodník a neprávo
  • Merihem: mor a zhoubná nákaza
  • Abaddon: válka a zlo proti dobru
  • Astaroth: vyšetřovatelé a obviňovatelé

Klasifikace podle měsíců
„Zničení Leviatana“ – rytina Gustave Doré z roku 1865

V 16. století se věřilo, že každý démon je nejsilnější v určitém období v roce.

Toto rozdělení má spíše astrologický základ, než religiózní.

Klasifikace podle funkce

Dochovalo se několik rozdělení podle funkce, sepsaných v nemnoha grimoárech.

Le Dragon Rouge (Velký Grimoár)

Stejně jako mnoho prací o mystickém životě, tak i Le Dragon Rouge (Rudý drak) vychází z krále Šalamouna a jeho kněží. Kniha byla publikována v r. 1517 Egypťanem Alibecekem. Nicméně však byla populárně přepisována ve Francii v 18. století. Grimoár popisuje detaily různých obyvatel pekla, a jejich moc, popisuje, jak jej navštívit a navázat s ním spojení a obdržet tak magickou sílu a splnit si svůj záměr. Démoni z pekla jsou rozděleni na tři různé vrstvy od generálů až po důstojníky. Nejlepší veterán, člen Le Dragon Rouge nosí onyxový kámen se znakem červeného draka v rudé sklovině.

Pseudomonarchia Daemonum

Knihu Pseudomonarchia Daemonum napsal Johann Weyer. Jde o grimoár, který obsahuje seznam démonů a příslušné časy a rituály pro jejich vyvolání "ve jménu Boha, Ježíše a Ducha svatého". V této knize je to však mnohem zjednodušeněji než v níže citované knize Menší klíčky Šalamounovy. Tato kniha byla napsána okolo roku 1583, a obsahuje seznam šedesáti devíti démonů. Chybí démoni Vassago, Seir, Dantalion a Andromalius. Pseudomonarchia Daemonum démonům nepřisuzuje žádné znaky ani atributy. Weyer se nechal inspirovat jinými grimoáry, například od krále Šalamouna.

Goetie

Nese podtitul Menší klíčky Šalamounovy a je to označení středověkého grimoáru ze 17. století a jedné z nejpopulárnějších knih démonolgie. Tato magická příručka obsahuje popis a charakteristiku všech sedmdesáti dvou démonů Goetie. Jeho součástí je též komplexní návod pro evokaci jednotlivých uvedených démonů, jsou v něm vyobrazeny magické evokační kruhy, které evokatér k evokaci potřebuje kvůli ochraně před démon a vypsána všechna potřebná zaklínání. Je rovněž uvedeno, jak s jednotlivými démony jednat a jak vůči nim přistupovat. Toto dílo posloužilo coby vzor knize Johana Wiera Pseudomonarchia Daemonum. Kniha Goetie tvoří jednu ze čtyř dílů knihy Lemegeton.V češtině vydalo nakladatelství Vodnář a lóže OLDM, obě verze se obsahově liší, jejich srovnání je náročné, věnují se mu různí kritici na internetu. Verze OLDM připomíná spíše zdánlivě snahu reprodukovat grimoár z období novověku, ale některé úpravy, součásti a dodatky jsou (post)moderní – někdy je zjevná současná invence, jiné starší zavedené části postrádá a v celku nevytváří dojem ani snahy o rekonstrukci starého grimoáru. Verze Vodnáře postrádá některé archaické prvky, ale je zřejmě obsahem i vzhledem k přítomnosti dalších souvisejících textů, míněna jako kniha určená pro skutečnou současnou démonologickou praxi. Obě verze jsou problematické z hlediska kvality obsahu. Záměr publikace vydavatelství OLDM je nejasný, vzhledem i k dalším publikacím a doplňujícím textům ve vydání nakl. Vodnář, je vhodné se domnívat, že jde o prakticky zaměřenou démonologickou knihu. Obě verze mají ve vztahu k původnímu textu či textům tendenci k přijímání prvků z rozličných zdrojů v postmoderním duchu techniky koláže a vynechávání částí původních.

1. Král Bael
2. Vévoda Agares
3. Princ Vassago
4. Markýz Samigina
5. Děkan Marbas
6. Vévoda Valefar
7. Markýz Amon
8. Vévoda Barbatos
9. Král Paimon
10. Děkan Buer
11. Vévoda Gusion
12. Princ Sitri
13. Král Beleth
14. Markýz Leraje
15. Vévoda Eligos
16. Vévoda Zepar
17. Hrabě/Děkan Botis
18. Vévoda Bathin
19. Vévoda Sallos
20. Král Purson
21. Hrabě/Děkan Morax
22. Hrabě/Princ Ipos
23. Vévoda Aim
24. Markýz Naberius

25. Hrabě/Děkan Glasya-Labolas
26. Vévoda Bune
27. Markýz/Hrabě Ronove
28. Vévoda Berith
29. Vévoda Astaroth
30. Markýz Forneus
31. Děkan Foras
32. Král Asmodeus
33. Princ/Děkan Gaap
34. Hrabě Furfur
35. Markýz Marchosias
36. Princ Stolas
37. Markýz Phenex
38. Hrabě Halphas
39. Děkan Malphas
40. Hrabě Raum
41. Vévoda Focalor
42. Vévoda Vepar
43. Markýz Sabnock
44. Markýz Shax
45. Král/Hrabě Vine
46. Hrabě Bifrons
47. Vévoda Uvall
48. Děkan Haagenti

49. Vévoda Crocell
50. Knight Furcas
51. Král Balam
52. Vévoda Alloces
53. Děkan Caim
54. Vévoda/Hrabě Murmur
55. Princ Orobas
56. Vévoda Gremory
57. Děkan Ose
58. Děkan Amy
59. Markýz Orias
60. Vévoda Vapula
61. Král/Děkan Zagan
62. Děkan Volac
63. Markýz Andras
64. Vévoda Haures
65. Markýz Andrealphus
66. Markýz Cimejes
67. Vévoda Amdusias
68. Král Belial
69. Markýz Decarabia
70. Princ Seere
71. Vévoda Dantalion
72. Hrabě Andromalius

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Demonology na anglické Wikipedii a Classification of demons na anglické Wikipedii.

  1. "Demon" Archivováno 16. 10. 2007 na Wayback Machine z knihy Funk & Wagnalls® New Encyclopedia, © 2006 World Almanac Education Group, najdete ji na history.com (anglicky).
  2. Theologické definice a typy teologie Archivováno 18. 2. 2008 na Wayback Machine na biblia.com Archivováno 7. 2. 2008 na Wayback Machine (anglicky)

Literatura
  • Friedrich August Ukert: Über Dämonen, Heroen und Genien (Leipzig 1850), (německy)
  • P. Tillich: Das Dämonische, (1926), (německy)
  • M. Nilsson: Geschichte der griechischen Religion (1950), (německy)
  • Egon von Petersdorff: Daemonologie 2 Bd. (Bd. 1: Daemonen im Weltenplan.;Bd. 2: Daemonen am Werk), Christiana Verlag, Stein a. Rhein, 1995, (německy)
  • Tomáš Akvinský, Summa Theologica (1274) – čarodějnictví
  • The Sworn Book of Honorius (13. století) – čarodějnictví
  • Nicholas Magni, Tractatus de superstitionibus (1405) – křesťanství
  • Johannes Hartlieb, Buch aller verpoten kunst (1456) – čarodějnictví
  • Kniha Abramelinova (1450) – čarodějnictví
  • Heinrich Kramer a Jacob Sprenger, Malleus Maleficarum (1486) – křesťanství
  • Martin of Arles, Tractatus de superstitionibus (1515) – křesťanství
  • Šalamounův klíč (16. století) – čarodějnictví
  • Nicolas Remy, Daemonolatreiae libri tres (1595) – křesťanství

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.