Čeněk Ibl

Vystudoval akademické gymnázium a následně moderní filologii a těsnopis na filozofické fakultě pražské univerzity.[3]

Po roce 1875 pracoval dva roky jako suplent na české reálce v Ječné ulici v Praze. Roku 1877 získal místo na vyšší reálce v Pardubicích.[3][4] Spoluzakládal tam stenografický klub[3] a Spolek ku podpoře literatury české.[5][6]

V roce 1895 byl na vlastní žádost přeložen na nově zřízenou reálku na Král. Vinohradech.[7][8] V květnu 1901 onemocněl a v březnu následujícího roku zemřel[8] na rakovinu žaludku.[2]

Byl vzpomínán jako svědomitý učitel, milý kolega a společník.[8] Měl důkladnou a všestrannou znalost francouzštiny a těsnopisu.[9]

Zemřel roku 1902 a byl pohřben na Olšanských hřbitovech.

Přispíval odbornými texty, překlady a vlastními beletrickými díly do časopisů, např. Těsnopisné listy, Těsnopisná beseda, Zábavy těsnopisné, Listy fiologické, Literární listy, Vesna a Zlatá Praha. Řadu příspěvků podepisoval pseudonymy Č. Bíl a Č. Lipina.[3] Například v časopise Vesna vyšla jeho veršovaná povídka Hela a v Těsnopisné besedě povídka Také student.[10]

Ve výročních zprávách pardubické reálky uveřejnil literárně-historické úvahy — Bajky Puchmajerovy a Antické látky v novověkém dramatě vůbec a českém zvláště.[3]

Knižně vyšly např. tyto jeho práce:[11]

• Methodická učebnice českého těsnopisu (1892 s reedicemi)
• Slovník francouzsko-český (1896 s reedicemi, spoluautor: Jan Herzer). Ve své době byl považován za nejúplnější.[12]

Překlady:

• George Gordon Byron: Korsár a Lara (1885)
• Ludovic Halévy: Vesnický farář (1888)
• Henri de Noussanne: Divotvorný zámek (cca 1900)
• Camille Flammarion: Koprník a soustava světová (1900)

Upravil nová vydání:

• Jakub Škoda: Grammatika francouzská pro školy střední (1900)

10. září 1877 se v pražském kostele sv. Petra na Poříčí oženil s dvacetiletou Antonií Wurcelovou, dcerou kamenického mistra z Doks.[13] Měli dva syny a dceru:[14]

• Syn Vladimír Ibl[15] (1878-??) byl železniční inženýr v Kutné Hoře a na pražském ministerstvu, autor knih a článků o dopravě.[16] Veřejně známi byli i jeho dva synové:
  • Jaroslav Ibl[17] (1905-1964) pubikoval odborné texty o elektrotechnice[18]
  • Vladimír Ibl mladší[19] (1907-1979) byl rovněž technik. V roce 1954 se stal ředitelem Výzkumného ústavu potravinářských a chladicích strojů v Praze.[20]
• Dcera Antonie[21] (1880-1946) se provdala za filologa Hertvíka Jarníka[22]
• Syn Vincenc (též Čeněk) Ibl[23] (1889-1975)[24] vystudoval práva a pracoval v diplomatických službách, např. po r. 1936 jako vyslanec ČSR ve Vatikánu.[25][26]