Elementární formy náboženského života

Kořeny většiny australských kmenů jsou klany. Pro klan samotný jsou charakteristické dva rysy. Jednotlivci, z nichž se klan sestává, se považují za navzájem spřízněné zvláštní příbuzenskou vazbou. Nejde zde o pokrevní příbuznost, kterou by dnešní člověk vnímal jako rodinu, nýbrž o nošení stejného jména. Jméno daného klanu ovšem nese i druhý rys a tím je označení konkrétního objektu stejným jménem klanu. Druh pojmů, jehož názvem je kolektivně klan označován, je jeho totemem. Jeden totem náleží výhradně jednomu klanu. Dva různé klany nemůžou mít totem stejný. Pokud by dvě skupiny nezávisle na sobě užívaly stejný totem, jsou tak součástí jednoho kmene.^[6]  Objekty považované za totem jsou ve většině případů z rostlinné nebo ještě častěji z živočišné říše. Řídčeji užívané jsou také neživé objekty.^[6]  Totemem není obyčejně konkrétní příklad, nýbrž druh či varianta. Není jím kupříkladu konkrétní havran, ale havran obecně. Ke konkrétní představě dochází při použití jedinečného objektu jako totemu, jako například Slunce či Měsíce.^[6]  Totem tedy původně není jakýsi upravený dřevěný kůl, který si dnešní člověk pod daným názvem představí. Jedná se o klanové jméno, které je společným jmenovatelem existující skutečnosti a klanu.

Podle Durkheima je náboženství základní sociální instituce, stejně jako zákon, morálka nebo rodina.[1] Pro pochopení každé instituce, i náboženství, je nutné ji rozebrat na části a porozumět všem samostatně.[2] Durkheim svojí práci založil na knihách od W.B.Spencera a F.J.Gillense o australských kmenech.[1] Dílo bylo kritizováno za špatné pochopení domorodců a za založení na těžko ověřitelných zdrojích[3], i přesto se ale hlavně díky svým hlubším myšlenkám dočkalo širokého uznání a stalo se základním dílem pro sociologii náboženství.

Durkheim si v knize klade za cíl analýzu vzniku fenoménu náboženství, a to na příkladě australských domorodých kmenů. Jimi praktikovaný totemismus považuje za nejstarší, nejjednodušší formu náboženství, neovlivněnou ničím vnějším. Ten je proto ideální pro rozbor samotných základů, ke kterým je nemožné se v moderním náboženství dostat.[4] Durkheim se v knize zabývá vztahem náboženství (náboženských fenoménů) a společnosti. Diskutována byla ve své době jeho definice náboženství, které chápe jako „jednotný systém víry a praktik vztahujících se k posvátným věcem, to jest k věcem odtažitým a zakázaným; system víry a praktik, které sjednocují všechny své přívržence v jediném morálním společenství nazývaném církev“.[4] Za základní vlastnosti náboženství považuje Durkheim posvátnost, vyznání, rituály a komunitu věřících, z nichž posvátnost je nejdůležitější.[5] Bůh nebo božstvo fundamentální vlastností nejsou. Posvátné objekty jsou často obyčejné věci (například posvátný kámen nebo skála), pro věřící mají ale speciální význam a nadpřirozený vjem. Naopak profánní (světské) objekty jsou věci běžného života bez speciálního významu. Toto rozdělení je pro každou komunitu jiné a subjektivní, uvnitř ní má ale zásadní význam a ovlivňuje život všech věřících.

Kniha Elementární formy... se dočkala největšího uznání až ke konci 20. století. Dílo bylo nově interpretováno a překládáno. Hlavním přínosem díla dnes nejsou chápány Durkheimovy studie náboženství, ale jeho vysvětlování společenských jevů, které celé dílo prostupují.^[7]