Značení na řídicím členu

Značení na řídicím členu bylo popsáno v lingvistický pracích již před dlouhou dobou. V roce 1911 americký lingvista Franz Boas ukázal, že v některých jazycích (konkrétně v indiánských jazycích Severní Ameriky) může být slovní tvar slovesa vyjadřovat celou větu;[1] v současnosti se tento jev nazývá polysyntetismem.

Pojem typu (lokusu) značení jako charakteristiky jazyka poprvé zformulovala v roce 1986 Johanna Nichols ve svém článku Head-marking and dependent-marking grammar.[2] V současnosti je v lingvistické typologii protiklad značení na řídicím členu a značení na závislém členu v různých typech frází používán jako jeden ze hlavních typologických parametrů.

Rozdíly mezi různými druhy značení se projevují v různých syntaktických konstrukcích. Pro charakteristiku jazyka je nejdůležitější druh značení v substantivní frázi a ve slovesné frázi (predikátu), která je základem věty (klauze).

Některé jazyky důsledně používají značení na řídicím členu. Příkladem může být abcházština, v níž konstrukce se značením na závislém členu prakticky chybí. Abcházština nemá gramatické pády; pro kódování syntaktických vztahů se používající speciální morfémy ve struktuře slovesa, které nesou informaci o jeho aktantech; když je potřeba vyjádřit vztah sounáležitosti, podstatné jméno přijímá příznaky, které označují vlastníka.

Jsou také možné „kombinované“ případy, kdy jazyk používá v predikátu značení na řídicím členu, a v substantivní frázi značení na závislém členu (jako u bantuských jazyků), nebo opačně.

Druh značení nelze považovat za parametr, který je stejný v celém systému jazyka. Jazyků, které používají převážně značení na řídicím členu nebo převážně značení na závislém členu, je poměrně dost. Z tohoto důvodu se lokus značení často nepovažuje za globální charakteristiku jazyka, ale pouze určitých syntaktických konstrukcí. Za jazyky se značením na řídicím členu se považují takové, pro které je charakteristické (plně nebo převážně) značení na řídicím členu v posesivních substantivních frázích i přímého předmětu u tranzitivních sloves.[3]

Podle informace, kterou nese gramatický příznak, lze rozlišovat následující druhy značení na řídicím členu:

1. Afix řídicího členu pouze naznačuje existenci závislého členu. Sám přitom žádné informace o typu závislosti nebo o vlastnostech závislého členu nenese. Takový způsob značení na řídicím členu představuje takzvaný izafet vyskytující se v tádžičtině:

• Význam značek: IZ je izafet.

Přípona -i značí, že podstatné jméno má závislý prvek, žádné dodatečné informace však nenese.

2. Afix nese informaci nejenom o přítomnosti závislosti, ale také o jejím typu, a v mnoha případech o dalších vlastnostech závislého členu. K této formě značení na řídicím členu patří také shoda slovesa s podmětem v indoevropských jazycích včetně ruštiny.

Tvar řídicího prvku však může kódovat gramatické kategorie více než jednoho závislého prvku. Například v abcházštině slovesný slovní tvar kóduje informace o osobě, čísle a (částečně) druhu několika (až tří) aktantů slovesa:

• Význam značek: DEF je člen; FIN je příznak finitnosti.

Rozštěpené značení (anglicky split marking) je situace, kdy se v jazyce v rámci jedné formy syntaktických složek používají různé druhy značení podle nějakých dodatečných faktorů.

Konkrétně v substantivní a předložkové/postpoziční skupině může druh značení záviset na tom, zda závislý člen je podstatné jméno nebo zájmeno. Obvyklé je, že pokud je závislý člen tvořen zájmenem, je použito značení na řídicím členu.[6]

Protiklad značení na řídicím členu (pro zájmena) a nulového značení (pro podstatná jména) existuje například v maďarštině.

Geografickým rozložením různých druhů značení ve světových jazycích se poprvé zabývala Johanna Nikols ve své monografii z roku 1992.[7] Ukázala, že tendence jazyka k určitému druhu značení je diachronně stabilní charakteristika. K jazykovým rodinám, ve kterých se důsledně používá značení na řídicím členu patří algokinské jazyky, athabaské jazyky, irokézské jazyky, sališské jazyky a další rodiny severoamerických a středoamerických jazyků. Naopak mnoho jazykových rodin Euroasie inklinuje ke značení pouze na závislém členu (indoevropské jazyky, severovýchodokavkazské jazyky a drávidské jazyky).

Tento druh pozorování naznačuje možnost popsat převládající druhy značení z hlediska jazykových oblastí.[8]

Obecně se ve světových jazycích značení na řídicím členu často vyskytuje v Melanésii a v původních jazycích obou Amerik, ale ve zbývajících oblastech je vzácné; značení na závislém členu je široce rozšířené v Euroasii, Africe a Austrálii.

Posesivní jmenné skupiny se značením na řídicím členu jsou rozšířeny v Americe a Melanésii, ale vzácné se objevují i v jiných oblastech. Obecně platí, že značení na řídicím členu a značení na závislém členu ve jmenných skupinách je geograficky poměrně oddělené: oblastmi s rozšířením značení na závislém členu je Afrika, Austrálie a Euroasie; Nová Guinea je významnou oblastí, kde oba typy koexistují. Dvojí značení v posesivní skupině se vyskytuje zřídka, objevuje se na periférii Euroasie (konkrétně ve finštině), v Himálajích a podél pacifického pobřeží Severní Ameriky. Nulové značení v posesivní skupině je také vzácné; jednotlivé případy se objevují v rovníkové oblasti.[9]

U predikátu se značení na řídicím členu vyskytuje často v jazycích Ameriky, Austrálie, Nové Guinei, ale také v Africe, především v bantuských jazycích. V ostatních oblastech se objevuje zřídka. Značení na závislém členu u predikátu se objevuje v mnoha jazycích Euroasie a v severní Africe; v Severní a Jižní Americe se vyskytuje vzácně; je však také zdokumentované na Nové Guinei a v Pama-nyunganských jazycích v Austrálii. Dvojí značení je poměrně dobře zdokumentované v Americe, Austrálii a na Nové Guinei, stejně jako v horských oblastech Euroasie (především na Kavkaze a v Himálajích), a je běžné zejména v Austrálii a na úplném západě Severní a Jižní Ameriky. Nulové značení v predikátu se vyskytuje především v jazycích s chudou morfologií v jihovýchodní Asii a v západní Africe, ale je běžné i v jazycích se střední nebo dostatečně bohatou morfologií na Nové Guinei, ve východní Africe a ve střední a Jižní Americe.[10]

Ruština používá především značení na závislém členu, ale v tomto ohledu není zcela důsledná. V ruštině lze za prvek značení na řídicím členu považovat kódování gramatických kategorií jednoho z aktantů slovesného slovního tvaru, které se projevuje shodou slovesa s podmětem v rodu, osobě a čísle. Totéž platí pro většinu indoevropských jazyků.[11]