Deutsche Zentrumspartei

První náznaky politického katolicismu se dají vysledovat v oblasti Německa až k Napoleonským válkám, kdy se převážně katolické oblasti Porýní a Vestfálska dostaly pod nadvládu protestantského Pruska. V revolučním roce 1848 vznikl při Frankfurtském sněmu tzv. Katolický klub, volný spolek chránící svobody církve. K upevnění svazku katolických představitelů došlo v roce 1852 v reakci na dekret namířený proti Jezuitům a v roce 1858 již tvořili samostatný poslanecký klub v rámci pruského parlamentu. Došlo k přejmenování z Katolického klubu na Frakci středu (neboli Frakci centra). Název, který si strana již ponechala, vznikl podle zasedacího pořádku v pruském parlamentu. Katoličtí představitelé seděli uprostřed (v centru), zatímco konzervativci vpravo a liberálové vlevo. Skupina se kvůli nejednoznačné pozici církve v konstitučních a vojenských otázkách brzo rozpadla a v roce 1867 již nebyla součástí parlamentu. Sílící antikatolický sentiment v Prusku a tendence k uzavření všech klášterů daly nový impulz k reorganizaci katolických představitelů. V červnu 1870 vyzval Peter Reichensberger ke sjednocení všech katolických představitelů. V říjnu stejného roku proběhlo ve městě Soest setkání, kde byl nadefinován nový volební program. V prosinci 1870 byla obnovena parlamentní skupina pod názvem Ústavní strana.

V březnu 1871 se již jako strana Centrum účastnila voleb do Říšského sněmu a se ziskem 58 křesel se stala druhou nejsilnější hned za národními liberály. Hned měla před sebou obrovskou výzvu v podobě kancléře Bismarcka, který v roce 1871 vyhlásil tzv. Kulturkampf (česky kulturní boj) proti katolické církvi. Jeho cílem bylo omezit vliv církve v nově sjednoceném Německu na minimum. Bylo zakázáno používat kazatelny pro politické účely, Jezuitský řád byl rozpuštěn, kláštery byly zrušeny a byl zaveden povinný civilní sňatek. Veškerá státní podpora církvi byla zastavena a protestující biskupové skončili ve vězení. Katoličtí představitelé v čele s Ludwigem Windthorstem postupu proti církvi bránili energicky a jednotně. Odměnou byla sílící podpora od katolického obyvatelstva. K uklidněné situace došlo až roku 1887, kdy Bismarck od svého tažení proti církvi opustil.

V roce 1890 došlo k Bismarckově odvolání a taktéž ke změně politiky Centra. Z opoziční strany se stala stranou provládní, která se podílela na domácí, zahraniční i koloniální politice. Po ukončení Kulturkamfu ztratila strana sjednocovací pouto a v 90. letech 19 st. vzniklo několik křídel. Vedle agrární části existovalo ještě populistické, buržoazní a stále sílící levicové dělnické křídlo. Strana byl monarchistická, ale její populistické a dělnické křídlo se netajilo demokratickými tendencemi.

Strana podpořila vstup Německa do první světové války, omezila kritiku a loajálně spolupracovala s vládou kancléře Bethmann-Hollwega. S postupem války se ale stále více ozývalo levicové křídlo kolem Matthiase Erzbergera, které nabádalo k mírovým jednáním. K zásadnímu obratu došlo po odvolání Bethmann-Hollwega v červenci 1917. Sociální demokraté, Centrum a levicová část Progresivní strany se spojili a ve sněmu prosadili tzv. Mírovou rezoluci (německy: Friedensresolution), která obhajovala mírová jednání vedoucí k ukončení války. Člen strany Georg von Hertling byl dokonce zvolen kancléřem a úřad vykonával mezi listopadem 1917 a zářím 1918. V poslední říšské vládě kancléře Maxmiliána Bádenského mělo Centrum několik ministrů.

V listopadu 1918 se v Německu zhroutila monarchie, byla vyhlášena republika a moc převzali sociální demokraté. Strana oficiálně odmítla revoluci a vznik republiky, uvnitř ale byla, co se týče postoje k republice, výrazně rozštěpená. Její představitelé krátce po revoluci navázali kontakt s sociálně demokratickou vládou a souhlasili s brzkým konáním demokratických voleb. Centrum se i tak s novou vládou dostalo brzo do sporu, když ministr kultury Adolf Hofmann začal prosazovat úplnou odluku církve od státu a odstranění náboženství ze školních osnov. Celá iniciativa paradoxně stranu s katolickým obyvatelstvem sjednotila a posílila. Citelné oslabení přišlo z jiného směru. Mírně prorepublikové směřování strany nesdílelo bavorské křídlo, které bylo vždy více konzervativní a monarchistické. Když se k tomu přidala podpora Centra k centralistickým tendencím na úkor kompetencí jednotlivých spolkových zemí, Bavoři se od Centra odštěpili a vytvořili novou Bavorskou lidovou stranu.

Nevyhraněný názor na otázku republikového zřízení nakonec udělal ze strany jeden z pilířů Výmarské republiky. V prvních demokratických volbách v lednu 1919 se ziskem 19,7 % se stalo Centrum druhou nejsilnější stranou ve sněmu po SPD. Společně se sociálními demokraty a levicovými liberály (DDP) vytvořili tzv Výmarskou koalici, která úspěšně provedla Německo přes revoluční roky 1919 a 1920 (za zmínku stojí: povstání startakovců, levicové revoluce v Brémách a Bavorsku či pravicový Kappův puč). V následných předčasných volbách ale Výmarská koalice ztratila nadpoloviční většinu a musela zahrnout do vlády i národní liberály (DVP). Sociální demokraté se s DVP nebyli schopni dohodnout na hospodářských otázkách, a tak odešli do opozice a menšinovou vládu Centra DDP a DVP pouze tolerovali. Pro Centrum začalo období, kdy se stalo nejsilnější vládní stranou a pravidelně obsazovalo post kancléře (z 20 vlád mělo Centrum 10 post kancléře). Vládní stranou bylo nepřetržitě od roku 1919 do roku 1932.

Volební výsledky strany do Říšského sněmu.

Volební výsledky strany do Říšského sněmu.

Volební výsledky strany do Spolkového sněmu.

V letech 1961, 1965, v letech 1972-1983 a v roce 1990 strana nekandidovala.

• ) Počet hlasů je uveden za Federalistickou unii (FU), z ní v Severním Porýní-Vestfálsku 72 563 (0,2 %) a v Dolním Sasku 13 549 (0,0 %)

Volební výsledky strany do Evropského parlamentu.

V letech 1994 a 2009 strana nekandidovala.