Meritokracie

Pojem meritokracie byl zaveden britským sociologem a politikem Michaelem Youngem v knize The Rise of the Meritocracy („Vzestup meritokracie“) publikované v roce 1958, která satirickým[6] způsobem popisuje společnost, ve které pouze inteligence a nadání rozhodují o postavení člověka ve společnosti.[7] Termín vznikl kombinací kořenu slova latinského původu meritōrius (důležitý) / meritus (vysloužilý) a řeckého κράτος (vláda).[1]

Ačkoliv pojem vznikl až v 50. letech 20. století, koncept meritokracie existoval již ve starověku, zejména ve starém Římě, v souvislosti s pojmem nobilita (z lat. slova nobilis = známý a vznešený, tj. politik vznešeného původu se musel ukazovat v Římě lidu, který ho pak volil, aby ho znal).

Meritokracie je ideologie, podle které úspěšnost každého jednotlivce nejvíce závisí na jeho osobním výkonu, který je dán pouze jeho schopnostmi a úsilím. Předpokladem tohoto směru je skutečnost, že osobní výkon jednotlivce vede k prosperitě celé společnosti.[1] Do vyšších pozic spojených s větší zodpovědností a náročnější prací se totiž dostávají jednotlivci, kteří prokáží patřičné schopnosti a píli. Tím je ve společnosti náročnější práce svěřována schopnějším jedincům a na ostatní zbývají méně zodpovědné úkoly. To pak vede k větší efektivitě společenské dělbě práce, která tak přináší větší užitek pro všechny. Do vládnoucí vrstvy je tedy možné se dostat pouze na základě svých schopností, výkonů a zásluh.[4]

Meritokracie je úzce spojená s ideologií liberalismu, zejména s klasickým liberalismem. Liberálové věří, že lidé se rodí s odlišnými vlastnostmi a neměli by tudíž být odměňováni všichni stejně. Odměňovat schopnosti a zásluhy je podle nich nejen správné, ale i potřebné, neboť to jednotlivce motivuje k úsilí a sebezdokonalování.

Myšlenka, že schopní a pracovití jedinci stoupají ve společnosti vzhůru a neschopní a líní klesají dolů, je základem sociálního darwinismu, popsaného Herbertem Spencerem v knize Člověk versus stát (1884). Inspirací mu byla teorie evoluce druhů dle přírodovědce a zakladatele evoluční biologie Charlese Darwina, která se koncem 19. století stala natolik rozšířenou, že začala pronikat i do oblasti společenských věd.[14]

V meritokracii jsou funkce a úkoly rozdělovány na základě inteligence, schopností a vzdělání jedince. Úroveň těchto vlastností je měřena různými testy nebo jako hlavní měřítko slouží nejvyšší dosažené vzdělání. V dnešní době se jako nejčastější ukazatel používají vysokoškolské diplomy.

V českém systému vzdělávání bývají v tomto směru kritizována osmiletá gymnázia za to, že provádějí první selekci potenciálně úspěšnějších jedinců a tím vytvářejí nerovnost v přístupu k dalšímu vzdělání.[4] Dalším měřítkem používaným v meritokracii mohou být již dosažené výsledky.

Podle francouzského sociologa Pierrea Bourdieua je úspěšnost závislá také na úspěšnosti předků a kvalitě rodinného zázemí.[1]

Bourdieu byl ve své práci důsledně zaměřený na odhalování mechanismů způsobů nadvlády/dominance ve společnosti. Sledoval působení moci, její účinky a poukazoval na schopnost symbolických systémů udržovat a posilovat útlak, uchovávat vztahy nadřazenosti a podřízenosti za pomoci jejich naturalizace.[15] Za pomocí teorie kulturní reprodukce vysvětluje, jak dominantní skupiny ve společnosti udržují mezigeneračně své postavení, status quo, v podmínkách rozvinutých společností, kde k tomuto účelu často využívají vzdělávací systém.[16]

Škola poskytuje doklady o kulturních kompetencích (jedná se o třetí složku kulturního kapitálu). Bourdieu se domnívá, že se škola posvěcuje, protože určité lidi uvádí do posvátné kategorie vzdělaných. Promoce, při kterých se udělují vysokoškolské diplomy a tituly, jsou podle něj zcela srovnatelné s pasováním na rytíře. Kromě toho tím, že škola uděluje doklady o kulturních kompetencích, uděluje i možnost proměnit kulturní kapitál v příjem, a tím i v ekonomický kapitál. Podle P. Bourdieua lze tedy říci, že vzdělání, o němž jsme si kdysi mysleli, že upřednostňováním schopností před dědičnými privilegii dokáže nastolit určitou formu meritokracie, spěje spíše k tomu, že skrze skrytý vztah mezi školním vzděláním a zděděnou kulturou vytváří novou šlechtu, která zakládá svou autoritu a legitimnost na školním titulu.[15]

M. Young (The Rise of the Meritocracy, 1958) se jako autor myšlenky meritokracie zabýval dědičností intelektu. Domníval se, že pokud by byla inteligence dědičná, může meritokracie vést k vytvoření úzké elity. Obával se omezení sociální mobility a vzniku uzavřeného stratifikačního systému.[17] V 60. letech 20. století P. M. Blau a O. D. Duncan (1967) publikovali práci The American Occupational Structure, ve které popsali  základní model stratifikačního procesu a roli vzdělání v něm. Vzdělání dávají klíčovou roli při dosažení sociálního statusu. Výzkum na společnosti prováděli v USA a na jeho základě formulovali modernizační teorii.[17]

Na téma dědičnosti a inteligence, o které se sociologové začali zajímat díky M. Youngovi, vznikly práce, které předpokládaly vysokou závislost inteligence na zděděných dispozicích jedince (Jensen, 1972; Herrnstein, 1973; Herrnstein, Murray, 1994). Za jednu z nejkontroverznějších knih, která se zabývá vztahem mezi inteligencí a sociální stratifikací, lze považovat dílo autorů Herrnsteina a Murraye The Bell Curve (1994). Řada závěrů The Bell Curve byla od jejího vydání kritizována.[18][17][19][20]

Odborná kritika tohoto pojetí upozorňuje na to, že všeobecná orientace na výkon sice zvyšuje produktivitu, ale určení toho, co je to výkon a jak ho odměňovat, se děje na základě kriterií, která k rovnosti jako k cíli nesměřují. Výzkumy, které proběhly, ukazují na to, že šance na získání pracovního místa nebo na ekonomický úspěch není přímo závislá na inteligenci a poznávacích schopnostech. Příležitosti nejsou od samého počátku stejné, díky rozdílnému sociálnímu kapitálu a kulturnímu kapitálu v rodinách. Svou roli hrají i další sociální vazby jako například typ navštěvované školy.[4] Jedná se o askriptivní faktory. Více se dozvíte zde : Sociální status a zde Teorie jazykových kódů.

Podle kritiků je meritokracie založená na nejednoznačně definovaných konceptech schopností a úsilí. Meritokracii považují za ideologii, díky které můžeme ospravedlnit přetrvávající nerovnosti. Otázky, které si kladou jsou například: Jak definujeme schopnosti jedince a dokážeme je adekvátně zjišťovat ? Jak definujeme úsilí ? Je standardizované skóre inteligenčního testu či úspěch v didaktickém testu ukazatelem našich schopností ? Kritici také zdůrazňují, že cíl vzdělání by měl být hlavně ve snižování počátečních vzdělanostních nerovností mezi jednotlivými žáky.[17]

D. Bell  ve své práci The Coming of Post-Industrial Society hovoří o nutnosti přehodnocení meritokracie s přihlédnutím k rovnosti výsledků a nazývá ji „spravedlivou meritokracií“ (just meritocracy).[21]

M. Young v roce 2001 kritizoval, jak se používá pojem meritokracie. Původní popsání meritokracie jako negativního typu společenské organizace neodpovídalo tomu, jak mnoho lidí včetně politiků (Tony Blair) meritokracii používalo (ideál).[6]