Walter Merkur

Motor Mercury byl vyvinut společností Bristol Aeroplane Company v roce 1925, kdy předchozí Bristol Jupiter dosáhl konce své životnosti. Návrh a konstrukci zpracoval stejně jako u Jupitera konstruktér Roy Fedden. Výrazně modernizovaný Jupiter byl nadále vyráběn jako Bristol Pegasus. Velmi záhy se ale ukázalo, že pro mnohé aplikace jsou výkon motoru Pegasus i fyzické rozměry až zbytečně velké. Firma Bristol reagovala vývojem zmenšené verze se zkráceným zdvihem a zmenšeným zdvihovým objemem, který obdržel jméno Bristol Mercury. Nový motor se vyznačoval robustností, provozní spolehlivostí, úsporným a klidným chodem i vysokou životností, díky nimž bylo nakonec vyrobeno u mateřské firmy i v licencích přes 30 000 kusů.

Do Československa (Walter Merkur) se vlastně dostal dvojí cestou. Licence pro první verzi Merkuru byla nakoupena jako v případě Walter Jupitera jako sublicence od francouzské firmy Gnome et Rhône, typ Mercure (Mercury IV). Ta byla v Československu označena jako Walter Merkur IRC (1931). Licence pro další verze byly nakoupeny přímo od společnosti Bristol. V Československu byly tyto další verze motorů označeny jako Walter Merkur V-S2, VIII a IX (1934–1939).[1] Nejúspěšnější v aplikacích byl Walter Merkur V-S2. Všech Merkurů se v Jinonicích se vyrobilo podle továrních údajů 40 ks,[2] přičemž letounů Letov Š-231 s motory Walter Merkur V-S2 bylo vyrobeno 24 a k nim bylo dodáno 17 záložních motorů tj. 41. V tomto počtu vyrobených motorů nejsou započteny ostatní verze Merkur IRC, VIII a IX.

Prvním motorem byl motor Mercury IRC (1931) s reduktorem 2:3 a s nuceným plněním vysokoobrátkového kompresoru. Byl překomprimovaný na 3400 m, kde dosahoval výkonu 530 k/390 kW. Tento motor byl předurčen pro rychlé stíhací a pozorovací letouny. Od roku 1934 byl ve výrobě Walter Merkur V-S2, rovněž vytipovaný pro stíhací letouny. Tento a následné motory měly zkrácený zdvih ze 190 na 165 mm a tím i snížený objem válců.[3] Jako poslední byl ve výrobě Walter Merkur IX (1938), který byl předurčen pro instalaci do průzkumných letounů Aero A-300.

Walter Merkur IRC (1931)

Od svého předchůdce Jupitera se typ Mercury IRC v konstrukci nejzásadněji lišil použitím lisovaných hlav válců z hliníkové slitiny, s bohatým žebrováním, vyfrézovaným z výlisku. Dále byl upraven tvar kompresního prostoru a v rozvodu OHV novým uspořádáním čtyř ventilů (2 sací, 2 výfukové), uložením ventilů (pod úhlem 60°) a zapouzdřením tyčinek, vahadélek a per. Motor byl vybaven pneumatickým spouštěčem, palivovým čerpadlem s přetlakovým ventilem a automatickou regulací tlaku směsi za kompresorem. Motor byl opatřen souosým planetovým reduktorem s převodem na vrtuli 2:3 (0,666).

Pro verze Merkur VIII a IX byl motor odlehčen, změněny převody reduktorů na vrtuli 7:4 resp. 2:1 a komprese byla zvýšena na 6,3:1.

Walter Merkur IRC (charakteristiky)

První verze Merkura byla uvažována při modernizace letounu Aero A-42. V roce 1933 byl tento bombardovací letoun, který se příliš v provozu neosvědčil, byť s ním rotmistr Svozil roku 1930 vytvořil světový rekord – na okruhu dlouhém 1000 km se zátěží 500 kg dosáhl rychlosti 253,428 km/h. Byl tedy továrnou Aero upravován na dvoumotorovou verzi A-42c, která měla být osazena motory Walter Merkur IRC (Mercury IV) o nominálním výkonu 350 kW (475 k). V té době se s potížemi upravovala verze A-42b. Ministerstvo obrany se zaleklo narůstajících potíží a při současném poklesu prostředků ze státního rozpočtu na zbrojní výdaje celou akci A-42 v prosinci 1933 zrušilo a k použití motoru Walter Merkur IRC nedošlo. Rovněž jako se plané se ukázaly naděje továrny Walter na využití těchto motorů v letounech Letov Š-128 a Š-228 (1930–1931). Ty využily originální motory Gnome-Rhône Mercure 9Brs (Mercury IV).[4]

Od roku 1933 byl ve vývoji letoun Letov Š-231 a teprve v listopadu 1934 byl vydán oficiální závěrečný posudek s potvrzením, že letoun Š-231 po všech úpravách ministerstvu národní obrany vyhovuje. Sériové letouny vyráběné v roce 1935 byly poháněny licenčním levotočivým vzduchem chlazeným hvězdicovým devítiválcem Walter Merkur V-S2 o startovním výkonu 412 kW (560 k), krytým townendovým prstencem s dřevěnou dvoulistou vrtulí Letov. Palivo tvořila směs benzínu, benzolu a líhu (případně benzínu a benzolu).[5] K československému vojenskému letectvu začal Letov Š-231 přicházet v druhé polovině roku 1936 (kdy byla dokončena série 25 strojů), avšak již na přelomu let 1936/1937 rozhodlo MNO o jejich prodeji Španělskému republikánskému letectvu. Krátce poté byly staženy z výzbroje u Leteckého pluku č. 2 v Olomouci. Kupní smlouvu na základě pověření ministerstva z 9. ledna 1937 na dodávku 24 stíhacích letadel Letov Š-231 a 17 záložních motorů Walter Merkur VS2 podepsali zástupci 23. ledna 1937 v estonském Tallinu a již 26. ledna převzal Letov do revize první dva Š-231. Následně 28. ledna 1937 dostala III. peruť 2. leteckého pluku rozkaz přelétnout do konce měsíce z Olomouce do Letňan dalších dvanáct strojů a 7. února stálo na továrním letišti Letova osm zbývajících Š-231. Do Španělska byly letouny zasílány v rozloženém stavu v průběhu roku 1937. Tyto letouny pak byly nasazeny ve španělské občanské válce na straně republikánů.[6]

Dne 20. dubna 1938[7] poprvé vzlétl pozorovací letoun, čtyřmístný dvoumotorový dolnoplošník se zatahovacím záďovým podvozkem a uzavřenými prostory osádky Aero A-300 s odlehčenými motory verze Bristol Mercury IX.[8] Předběžný posudek vydaný ústavem VTLÚ vyšel pro prototyp poměrně kladně. Celkově letoun vykazoval velmi dobré letové vlastnosti. Výzbrojní komise MNO 9. listopadu 1938 jednomyslně doporučila zavést A-300 do výzbroje. Nejdříve měla být objednána 10-15kusová ověřovací série s motory Walter Merkur IX, to by znamenalo vyrobit 20-30 motorů. Kolik z tohoto počtu jich bylo vyrobeno, známo není. Po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 padl Němcům do rukou prototyp a dva rozestavěné stroje již s motory Walter Merkur IX. Tím vlastně projekt A-300 skončil. Následně prý Němci zkoušeli prototyp u společnosti Focke-Wulf v Brémách, kde po něm stopy mizí.

Podle výrobce Walter byly motory Walter Merkur použity ještě na dalších typech letounů, zřejmě se však jednalo o jednotlivé instalace nebo ve svých materiálech výrobce použil dokumentaci s Bristol Mercury.[8]

• Walter Merkur IRC (1931) - Bristol Mercury IV (1929)
• Walter Merkur V-S2 (1934) - Bristol Mercury IV S.2 (1932)
• Walter Merkur VIII (1938) - Bristol Mercury VIII (1935)
• Walter Merkur IX (1938) - Bristol Mercury IX (1935)

• Aero A-42c
• Aero A-300
• Letov Š-128 a Š-228
• Letov Š-231

Údaje dle[1][8]

Walter Merkur VIII, IX

• 
  Aero A-300 (motor Merkur IX, 1938)
• 
  Letov Š-231 (motor Walter Merkur V-S2, 1936)