Estonská první republika

Po porážce Švédska v Severní válce se Estonsko stalo součástí Ruského impéria, které postupně zesilovalo snahy o rusifikaci estonského obyvatelstva. Nárůst kulturního sebevědomí Estonců během národního obrození tak snadno přerostl v politický program vytvoření samostatného státu. Po Únorové revoluci v Rusku bylo dosud administrativně rozdělené estonské území sjednoceno do samosprávné gubernie, řízené ve vnitřních záležitostech zemským sněmem. Ten však po Říjnové revoluci a zhroucení dosavadní ruské moci bolševická ruská vláda 26. listopadu 1917 rozpustila. V reakci na to se zemský sněm 28. listopadu 1917 prohlásil za nejvyšší a suverénní zákonodárný orgán na estonském území do doby, než bude zvoleno nové zákonodárné shromáždění. Bolševici v odpověď zemský sněm rozehnali a přislíbili volby na počátek roku 1918. Avšak poté, co v těchto volbách jasně zvítězili zastánci estonské samostatnosti, byly výsledky voleb ruskou vládou anulovány.[4][3][5][6][7]

Estonská politická reprezentace dále v ilegalitě připravovala vyhlášení estonské suverenity. Vhodná situace k tomuto kroku nastala po změně válečné situace v únoru 1918. Když 24. února ruská vojska opustila Tallinn před postupující armádou císařského Německa, ustavili estonští představitelé prozatímní vládu a vydali deklaraci o vzniku nezávislé Estonské republiky. Už 25. února však do Tallinnu vstoupila německá vojska a německé velení deklaraci anulovalo. Uzavřením brestlitevské mírové smlouvy 3. března byla Německu potvrzena vojenská přítomnost v Pobaltí, estonská prozatímní vláda však byla během května Británií, Francií a Itálií uznána za legitimní vládu nezávislého Estonska.[7]

Když 11. listopadu uznalo Německo svou porážku v 1. světové válce podepsáním příměří v Compiègne, začaly se německé jednotky stahovat z Pobaltí. Sovětská vláda v tom viděla možnost získat kontrolu nad pobaltskými zeměmi a zahájila proti nim 13. listopadu rozsáhlou ofenzívu, v jejímž rámci 28. listopadu vkročila sovětská armáda na estonské území a vůči teprve vznikajícím a špatně vyzbrojeným estonským branným silám dobyla do konce roku celé východní a jihovýchodní Estonsko a dostala se na vzdálenost pouhých 34 km od Tallinnu.[8]

Generál Johan Laidoner v roce 1920

23. prosince 1918 byl vrchním velitelem estonských ozbrojených sil jmenován generál Johan Laidoner, který od estonské vlády obdržel zvláštní pravomoci k provedení všeobecné mobilizace a válečných rekvizic. Na pomoc Estonsku dorazila eskadra britských lehkých křižníků, které převzaly ochranu estonského pobřeží před sovětským loďstvem a estonským obráncům Tallinnu předaly několik dodávek zbraní, a k estonským silám se přidaly též oddíly dobrovolníků z Finska, Švédska a Dánska, a několik bělogvardějských jednotek. 4. ledna se Laidonerovi podařilo prolomit postupující frontu a zastavit bolševický postup. 6. ledna zahájily estonské ozbrojené síly protiofenzívu, kterou do 24. února osvobodily celé estonské území a navzdory výraznému posílení sovětských jednotek na estonské frontě postoupily hluboko na ruské území.[8]

Proti vznikajícímu suverénnímu estonskému státu se postavila rovněž vládnoucí baltoněmecká vrstva. Zástupci baltských Němců Estonska a Livonska vyhlásili již 12. dubna 1918 samostatný Baltský stát, který se 5. listopadu spojil s Vévodstvím Kuronsko a Zemgalsko ve Spojené baltské vévodství, jež pod vedením říšského generála Rüdigera von der Goltze začalo budovat jako svou armádu Baltskou zeměbranu. Ta několikrát drobně zasáhla proti estonským — a souběžně za suverénní Lotyšsko bojujícím lotyšským — jednotkám již během roku 1918, avšak k rozhodujícímu střetnutí s ní došlo až 19.–23. června 1919 v bitvě o Cēsis, kde definitivně podlehla spojeným estonským a lotyšským jednotkám.[8]

22. října zahájila novou mohutnou ofenzívu Rudá armáda. Ve dnech 18.–30. listopadu došlo v oblasti Narvy k nejtvrdším bojům celé estonské osvobozenecké války, avšak estonským jednotkám se podařilo udržet pozice. Když byl 30. prosince odražen poslední sovětský pokus o průlom, přistoupilo sovětské velení 3. ledna 1920 na příměří. 2. února 1920 pak byla v Tartu uzavřena mírová smlouva mezi Estonskem a sovětským Ruskem, která vytvořila předpoklad ke všeobecnému mezinárodnímu uznání samostatného Estonska zajištila novému státu alespoň několik let klidu od ruské expanzivní politiky.[8]

Ještě během války za nezávislost, krátce po odražení první sovětské ofenzívy, se 5.–7. dubna 1919 konaly první volby do Ústavodárného shromáždění (Asutav Kogu). Volební právo bylo všeobecné, bez omezení majetkem, původem nebo pohlavím. K volbám se dostavilo cca 80 % oprávněných voličů a zvolilo stodvacetičlenný zákonodárný sbor. Přibližně dvě třetiny mandátů získala levicově orientovaná politická uskupení, do Ústavodárného shromáždění se dostali též zástupci estonských Rusů a Němců, kteří dohromady tvořili cca 5 % obyvatelstva na estonskou vládou tehdy kontrolovaných územích.[9][2]

Ústavodárné shromáždění se sešlo poprvé 23. dubna. Jeho předsedou byl zvolen sociální demokrat August Rei. Následně začala práce na estonské ústavě, která byla završena jejím přijetím 15. června 1920, a příprava rozsáhlé pozemkové reformy, která byla spuštěna zákonem přijatým 10. října 1919. Ve shodě s nově platnou ústavou ukončilo Ústavodárné shromáždění ke 20. prosinci 1920 svou činnost, načež v lednu převzal ústavodárnou již podle nové ústavy zvolený řádný parlament.[9][10]