Volby do parlamentu Československé republiky 1920

V první polovině roku 1920 vládla Československu takzvaná rudozelená koalice (vláda socialistických stran a agrárníků – první vláda Vlastimila Tusara), která vznikla na základě výsledků obecních voleb z roku 1919, ve kterých v českých zemích uspěly právě tyto dva politické proudy. Československo procházelo rychlou stabilizací, územní i ústavní (ústava ČSR byla přijata v únoru 1920). Zároveň ale opadal étos října 1918 a politická scéna se stále více polarizovala. V kampani hrály velkou roli spory okolo pozemkové reformy, naopak (dočasně) ustupovalo česko-slovenské napětí, protože Slovenská ľudová strana (pozdější Hlinkova strana) nyní kandidovala v rámci celostátní kandidátní listiny ČSL a podobně postupovali i slovenští agrárníci (Slovenská národní a rolnická strana byla spojencem kandidátky agrárníků), sociální demokraté a představitelé dalších politických proudů.[4]

Výraznou změnou v rámci voleb byla zásadní změna volebního systému. Šlo o první parlamentní volby na území Československa (a jedny z prvních na světě), kdy volební právo měly i ženy.[5] Původní většinový volební systém z dob Rakouska-Uherska byl rovněž nahrazen poměrným systémem, který umožňoval snadnější kandidaturu menším stavovským, etnickým a ideologickým formacím. Zároveň šlo o první parlamentní volby od vzniku Československa, jichž se mohli účastnit i příslušníci menšinových národů. Volby se ovšem nekonaly na územích, kde se měl ještě konat plebiscit o jejich připojení k Československu, což bylo Vitorazsko, Valticko, Těšínsko a území na Oravě a Spiši. Volby se také nekonaly z důvodu složité bezpečnostní situace na Podkarpatské Rusi, dodatečné volby zde proběhly až v březnu 1924 (volby do parlamentu Československé republiky na Podkarpatské Rusi 1924).[4]

Dominantním rysem voleb bylo rostoucí štěpení v řadách sociálně demokratických stran. Českoslovenští sociální demokraté měli své radikální marxistické levicové křídlo a podobnou situaci zažívala i Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR (v ní navíc fakt, že strana nebyla součástí vládní koalice vedl k silnějším prvkům sociálního radikalismu) a Maďarsko-německá sociálně demokratická strana na východě státu. Tyto strany tak kromě volebního boje sváděly vnitřní politické boje jednotlivých křídel.[6]

Ve volbách byli zvoleni poslanci a senátoři Národního shromáždění (celkem 423 z ústavou předepsaných 450 – Podkarpatská Rus ještě nevolila a v parlamentu byla rezervována místa pro dodatečnou kooptaci legionářů[2][7]). Předsedou poslanecké sněmovny se stal sociální demokrat František Tomášek, v čele horní komory usedl agrárník Cyril Horáček. Během několika týdnů ho ovšem nahradil agrárník Karel Prášek, a v roce 1924 pak za agrární stranu tento post obsadil Václav Donát.[8] První týdny jednání parlamentu byla provedena volba prezidenta republiky (T. G. Masaryk) a probíhaly ostré projevy německých poslanců, kteří deklarovali, že vstupem do parlamentu neuznávají vznik Československa v jeho hranicích.

Volby jednoznačně vyhrála československá sociální demokracie (v českých zemích 33,4 % hlasů etnicky českých voličů, na Slovensku přes půl milionů hlasů a jasná výhra nad katolickou Slovenskou ľudovou stranou) a Československá strana socialistická (pozdější národní socialisté), která byla ovšem stranou s dominantní pozicí v českých zemích a minimální podporou na Slovensku. Kromě toho se do parlamentu dostala i menší levicová formace Socialistická strana československého lidu pracujícího, kterou založil František Modráček. Celkem socialistické strany získaly 50,57 % hlasů etnicky českých a slovenských voličů. Mezi občanskými stranami si své pozice udrželi agrárníci (mírné ztráty v českých zemích ale výrazné zisky na Slovensku, kde se stala druhou nejsilnější politickou silou). Naopak nevýrazné byly výsledky, které si připsala Československá národní demokracie (mírně posílení v Čechách, stagnace na Moravě, minimální pozice na Slovensku) a jen skromný přírůstek hlasů ve srovnání s komunálními volbami roku 1919 zaznamenali lidovci. Analogické procesy se odehrávaly i v řadách etnicky německých voličů. Německá sociální demokracie získala 43,5 % jejich hlasů a v českých zemích se stala po československé sociální demokracii druhou nejsilnější stranou. Výrazný nárůst zaznamenal také Německý svaz zemědělců jako platforma německého agrárního hnutí.[9]

Rozhodné vítězství sociální demokracie umožnilo Vlastimilovi Tusarovi zůstat v čele vlády (druhá vláda Vlastimila Tusara), která zůstávala koalicí československých socialistických a agrárních sil. Varianty široké pravolevé koalice nebo česko-německé socialisticko-agrárnické koalice neprošly. Tusar navíc získal i post ministerstva národní obrany. Kvůli rostoucímu rozkolu v sociální demokracii (z jejího levého křídla vznikla brzy nato Komunistická strana Československa) ale po půl roce poté vláda padla a byla vystřídána úřednickým kabinetem.[1]

Celkem mandátů: 150[12]

• Seznam členů Národního shromáždění republiky Československé po volbách v roce 1920