Publius Ovidius Naso

Ovidius, římská busta z 1. století, Galleria degli Uffizzi

Ovidius, ilustrace z 19. století

Ovidius pocházel z bohatého rodu, který patřil k jezdeckému stavu. Velmi brzy byl poslán na studia do Říma, kde studoval na přání svého otce právo a rétoriku. Studia však zanedbával a projevoval se spíše jako básník. Po ukončení studia v Římě byl poslán do řeckých Athén, kde ve studiu pokračoval a následně cestoval po Malé Asii a prošel též Sicílii.[1] Po návratu do Říma krátce zastával několik nižších úřadů, ale pak, zhruba v letech 29–25 př. n. l., se vzdal veřejné práce a věnoval se pouze literatuře, ke zjevné nelibosti svého otce. K jeho přátelům a spolupracovníkům v Římě patřili Albius Tibullus, Quintus Horatius Flaccus nebo Sextus Propertius. Jeho mecenášem byl Marcus Valerius Messalla Corvinus. Třikrát se oženil, potřetí s příbuznou císaře Augusta.

Roku 8 Augustus vydal rozkaz, aby Ovidius opustil Řím a usídlil se ve městě Thomis, jež leží v dnešním Rumunsku a nazývá se v současnosti Konstanca.[2] Své vyhnanství nesl velmi těžce – prosil Augusta (později i Tiberia), aby mu byla udělena milost nebo aby byl poslán do nějakého příznivějšího místa (o to ho prosil nejen v dopisech, ale i ve svých básních). Tyto prosby nebyly vyslyšeny a nebylo mu splněno dokonce ani přání, aby byl pohřben v Římě. Proč byl poslán do vyhnanství, není známo. Soudí se, že se pravděpodobně stal spolupachatelem cizoložství Augustovy vnučky Julie, která byla z Říma vyhnána ve stejné době jako Ovidius. Logiku by to dávalo i vzhledem k tomu, že Augustus byl velkým zastáncem monogamie a vydal k jejímu posílení speciální zákon, který cizoložství trestal tvrději než dříve. Prakticky jisté je, že se nejednalo o politický čin, ale o něco v souvislosti s Augustovou rodinou. Často se jako možný důvod vyhnání udává, že svými knihami Ars Amatoria narušil mravní výchovu mládeže (naznačuje to i sám Ovidius). To možná byla záminka, ale rozhodně ne důvod (tyto knihy byly v době jeho vyhnání vydány již 7 let). Šlo o mírnější formu vyhnanství, která nezahrnovala konfiskaci majetku ani ztrátu občanství. Jeho manželka směla zůstat v Římě, kde za něj marně orodovala, nejprve u svého příbuzného Augusta a posléze i u jeho nástupce Tiberia. Existují i teorie, že Ovidius ve vyhnanství nikdy nebyl a celá peripetie je jeho básnickou fantazií, avšak hlavní proud literární vědy takové názory většinově odmítá.[3]

Většinu detailů jeho životopisu historici čerpají z jeho autobiografické básně Tristia (Bolest). Psal o něm též Seneca starší a Marcus Fabius Quintilianus. Dante Ovidia učinil literárním hrdinou svého Pekla. Ovidiovy milostné básně budily vášně ještě na počátku novověku - například v roce 1599 je arcibiskup z Canterbury a londýnský biskup nařídili spálit.

Dřevoryt k vydání Proměn z roku 1632

Ovidius byl velmi nadaný básník, psal lehce a plynule, jeho básně obsahují nečekané obraty a jsou velmi čtivé, proto dosáhl již za svého života značné popularity. Po jeho odchodu do vyhnanství byly jeho knihy staženy z veřejných knihoven po celé říši, ale přesto se dále hrály v divadlech a různí řečníci je předčítali lidu atp. Ovidius zjemnil a i jinak vylepšil nejen daktylský hexametr, ale i pentametr.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Publius Ovidius Naso na Wikimedia Commons
• Autor Publius Ovidius Naso ve Wikizdrojích
• Osoba Publius Ovidius Naso ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Publius Ovidius Naso
• Plné texty děl autora Publius Ovidius Naso na projektu Gutenberg

• Host: Věčně se proměňující Ovidius