Vojtěch Mastný

Pocházel z poměrně zámožné pražské průmyslnické rodiny, která během 19. století vybudovala textilní továrnu v Lomnici nad Popelkou. Jeho otec Vojtěch Mastný starší se angažoval od roku 1868 při budování a správě první české obchodní banky – Živnostenské banky; byl jejím dlouholetým pokladníkem a na pamětní desce ve vestibulu banky je k roku 1900 uveden jako ředitel Živnobanky. Z manželství s Paulou Steiner-Schmidtovou z Kamenice nad Lipou měl čtyři syny, z nichž Vojtěch byl nejstarší ze tří přeživších[2]. Životní dráha Vojtěcha mladšího však podnikatelská spíše není.

V letech 1892-1898 studoval[3] filozofii a práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, z nich k doktorátu roku 1898 dovedl jen studium práv. Od 23.6.1898 do 7.7.1999 dostal povolení k zahraniční cestě a prohluboval si znalosti hostováním na renomovaných francouzských školách Sorbonna a École des Chartes. 27. června 1899 se u sv. Jindřicha v Praze oženil[4] se Zdenkou Kodlovou[5] z Bohušovic nad Ohří a v roce 1900 spolu cestovali po Evropě[6]. Po soudní a bankovní praxi vstoupil do služeb Zemského výboru království Českého.

Po vzniku Československé republiky dal veškeré své schopnosti do služeb československé diplomacie a sloužil jí až do jejího pádu. Během druhé světové války působil v dozorčí radě Živnobanky. Po 2. světové válce byl krátce vězněn, avšak zproštěn obvinění. Po komunistickém převratu byl hospodářsky decimován a v polovině 50. let zemřel. Byl pohřben do rodinné hrobky s reliéfem Františka Rouse je na Olšanských hřbitovech.

Po vzniku Československa napomáhal vytvoření českého diplomatického sboru organizováním diplomatických a konsulárních kurzů. Dva roky přednášel na Univerzitě Karlově mezinárodní a diplomatické právo.

Byl členem komise ministerstva zahraničí a komise znalců pro výklad mírových smluv, místopředsedou Asociace pro mezinárodní právo (anglicky International Law Association) a předsedou její československé sekce. Od roku 1924 byl stálým členem komise pro kodifikaci mezinárodního práva při Společnosti národů, účastnil se mezinárodních kongresů.

Vzhledem i ke svému věku, se rozhodl zůstat ve vlasti a mírnit škody. Je jednou z osob, která přemlouvala Háchu k tomu, aby se ujal prezidentského úřadu, neboť funkci by mohly přijmout osoby záměrně kolaborující. Během 2. světové války zasedal v dozorčí radě Živnobanky a snažil se, aby prostředky této tehdy nejvýznamnější české banky byly stále investovány zejména do českých podniků a nikoliv na německé zbrojní účely, což by bylo rizikem pro české vkladatele i podporou války. I díky jemu prošla Živnobanka válkou nevydrancována. Zároveň si byl vědom ožehavosti jakékoliv funkce za Němců - vyplácené odměny za výkon činnost ukládal na vkladní knížku vedenou ve prospěch jeho rodné obce, Horního Slivna. Odmítl výhodnou nabídku nacistů na koupi zarizované vily v Bubenči po židovských majitelích, s nimiž před válkou uzavřel pouze nájem. Ještě z Německa se osobně znal s von Neurathem a zasahoval u něj ve prospěch různých českých občanů, stíhaných Němci. Zúčastnil se úvodní schůze Ligy proti bolševismu, protože byl antikomunistou, ale jakmile rozpoznal, že se jedná hlavně o německou agitační organizaci, odešel a dalších jejích aktivit se již nezúčastnil.

Po osvobození byl, zejména pro své objevení se v Lize, krátce uvězněn. Obvinění z kolaborace se však neprokázala. Po únoru 1948 se stal politicky nepřijatelnou osobou, pouze pro svůj věk již nestíhanou. Režim mu znepříjemňoval poslední léta jeho života aspoň ekonomicky. Stát, v jehož prospěch vydal většinu svého majetku, mu vyměřil penzi ve výši cca 200 Kč, takže si ve svých téměř osmdesáti letech musel vydělávat na stravu poskytováním lekcí z jazyků.

Z doby svého působení si vedl systematické kartotékové zápisky. Ve stísněných podmínkách 50. let z nich sepisoval své memoáry, které se zejména soustřeďovaly na krizovou dobu okolí Mnichova. Před svou smrtí předal rukopis svému příbuznému Hugo Mastnému. U něho byl po zatčení a při domovní prohlídce v roce 1959 tento rukopis nalezen a zabaven státní bezpečností. Na dalších 30 let pak tyto memoáry zmizely v komunistických archivech, kde byly veřejnosti naprosto nepřístupné. Teprve po revoluci byly vydány tiskem pod názvem Vzpomínky diplomata. Zde je však uvedeno, že se Mastný nenarodil v Manětíně, ale v Praze.

Spolu s Benešovou knihou Paměti, Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství a knihou Huberta Masaříka V proměnách Evropy, Paměti československého diplomata se jedná o hlavní české informační zdroje vývoje diplomatických okolností doby předcházejících Mnichovu, včetně nástupu Hitlera k moci. Celkově jeho memoáry pokrývají dobu 1930-1945.