Velkomoravské vojenství

Ozbrojené síly na Moravě se formovaly spolu s formováním moravského státu. Již roku 833 je připomínán první vojenský zásah moravského vojska – kníže Mojmír I. vyhnal knížete Pribinu z Nitry[2] a připojil vojensky slabší Nitranské knížectví k Moravskému knížectví, čímž vznikla Velkomoravská říše.

Roku 846 král Ludvík II. Němec vojensky zasáhl v moravském státu a dosadil na moravský trůn knížete Rastislava, Mojmírova synovce. Ludvík od něj očekával poslušnost, ale Rostislav si dělal vlastní politiku. Východofranská říše se ocitla s Moravou ve válečném stavu. Dle písemných pramenů roku 855 moravská vojska poráží franská vojska a ještě je dlouho pronásledují.[2] Rostislav nad franskými vojsky zvítězí i roku 864. Složí jenom formální přísahu nenarušující moravskou nezávislost. V té době měla podle dnešních výzkumů kolem 14 000 – 24 000 vojáků.[1]

Roku 871 byl zajat kníže Svatopluk a moravský stát vojensky obsazen. Moravu spravovali markrabata Vilém a Engilšalk. To vedlo k povstání moravského lidu, které bylo vedené Slavomírem, knězem z rodu Mojmírovců. Proti povstalcům poslal Karloman, bavorský vévoda, vojsko, které vedl zajatý Svatopluk. Ten se však spojil s Moravany a franské vojsko bylo poraženo.[2] V těchto letech byla moravskými spojenci česká knížata. Později znovu Karloman zaútočil na moravský stát, ale prohrál. Zaútočil i na Čechy, zde v bitvě u Vltavy , kterou vedlo 5 českých knížat, vyhrál. Nicméně Čechové se uchýlili do svých hradišť, na která si Frankové netroufli.

Za knížete Svatopluka moravská armáda dosáhla pravděpodobně dle dnešních výzkumů kolem 50 000 vojáků.[1] Svatopluk vedl zpočátku válku s Východofranskou říší, která skončila smírem. Po uzavření míru Svatopluk prováděl vojenské výboje, díky kterým si říši rozšířil až do oblastí Panonie, Potisí, Slezska, Vislanska, Lužice a získal i nějaká území na Východní marce. Pokřtění Bořivoje na Moravě vyvolalo v Čechách povstání, které podle Kristiánovy legendy vedl kníže Strojmír. Na potlačení povstání se podílelo moravské vojsko.[3] Po smrti knížete Bořivoje se Svatopluk stal knížetem českým. Nárok na tento trůn mu potvrdil i východofranský král Arnulf.[2]

Po smrti Svatopluka říše zeslábla, v Čechách se stal knížetem Spytihněv I., odtrhla se Lužice a Slezsko. Moravané povolili velmi oslabeným Maďarům usídlit se pod jejich ochranou do Panonie. Po obnovení míru roku 900 s Franky Maďaři v roce 902 napadli moravský stát, ale byli poraženi.[1] Maďaři prohráli i roku 906. Roku 920 dle několika zpráv Maďaři obsazují pohraniční oblasti oslabeného moravského státu (snad Nitransko).

Dle Havlíka možná teprve s těmito dobami souvisí útěk posledních členů mojmírovské dynastie do Bavorska a úmrtí arcibiskupa Jana.[1] Na Moravě však dál předpokládá politicko-vojenskou správu (roku 949 zmíněn vládce Moravy).

Moravská vojska začínají sílit ke konci desátého století. Dokladem může být respektování moravských hranic Bavory (Pasovská diecéze nesměla spravovat pozemky za moravskou hranicí).[1] Tato hranice, jak je zřejmé z několika dokladů vedla mezi Stockerau a Wagramem.[1]

Asi roku 1002 obsazují Moravu vojenské posádky Boleslava Chrabrého. Nejde však zcela o okupaci, Poláci se zde rozmisťují jako moravští spojenci.[4] Morava vystupuje vojensky i politicky samostatně a stále zde existuje biskupství, které podle Kosmovy kroniky spravuje biskup Vracen.[1][2] Moravané na jejich straně bojují do roku 1018 proti Svaté říši římské. V rámci těchto bojů roku 1015 úspěšně napadají Východní marku a roku 1017 zničili velkou část bavorského vojska. I přes všechny snahy česko-římské koalice je Sv. říše římská poražena a roku 1018 je uzavřen Budyšínský mír.

Asi roku 1030 byla Morava dobyta synem českého knížete Oldřicha Břetislavem I. a moravsko-polské posádky jsou vypuzeny.[1] Dle Havlíka je na základě zpráv z Kosmovy kroniky možné, že Poláci mohli znelíbit samotným Moravanům.[1] To se mu částečně podařilo, když porazil Uhry a připojil k Moravě území, které sahalo až k Ostřihomi. Ti v synovi českého knížete Oldřicha Břetislavovi hledali nového vládce. Neuvažovali však o spojení s českým knížectvím. Břetislav Moravě od roku 1030 vládl samostatně na českém knížeti a uvažoval o znovu-dobytí území bývalého velkomoravského státu.[1] Po smrti otce se orientoval na Čechy a Moravu si ponechal ve své vládě. Nárok na dvě země – Čechy a Moravu – mu na sněmu v Mohuči roku 1041 přiznal římský král a císař Jindřich III. poté, co přísahal poslušnost Svaté říši římské.[1] Roku 1054, kdy byla Morava definitivně rozdělena na úděly a začleněna pod České knížectví, se moravská vojska stala součástí vojsk českého státu. O rok později bylo knížetem Spytihněvem II. povražděno 300 moravských předáků a nahradil je svými družiníky. Tím definitivně zničil poslední zbytky bývalé Velkomoravské říše.[2]