Kulturní revoluce

Oficiálním záměrem kulturní revoluce bylo „vymýcení kapitalismu“ uvnitř Komunistické strany Číny[1], které měl provést lid podle myšlenky „masové demokracie“. Skutečnou příčinou kampaně však byla postupná ztráta vlivu Mao Ce-tunga na chod státu a jeho postupné vytlačování do ústraní novou generací čínských komunistů. Zejména mladí intelektuálové vyvinuli používání nepřímých metod podobenství, narážek a historických příkladů k rozdmýchávání a udržování kritiky chyb Velkého skoku a Maovy taktiky mobilizace mas. Kritické hlasy se ozývaly hlavně z Pekingu, kde stál v čele městské stranické organizace Pcheng Čen. Mao, který si od doby vítězství čínské komunistické revoluce v roce 1949 vydobyl rozsáhlé pravomoci, se proto nyní rozhodl mobilizovat masy ke znovunabytí své neotřesitelné pozice v čele státu.

Zeď paláce Huayang ve městě Ťi-nan. Původní buddhistická freska, zničená během revoluce je stále k vidění vpravo nahoře, byla přetištěna červenou Lin Piaovou předmluvou k Rudé knížce: "Studujte Maovy spisy, následujte jeho učení, jednejte v duchu jeho zásad a buďte jeho stateční vojáci." Lin Piaovo jméno vpravo dole bylo později vyškrábáno.

Kampaň byla odstartována v srpnu roku 1966 na 11. plenárním shromáždění 8. ústředního výboru Komunistické strany Číny, kde Mao uveřejnil krátký komentář nazvaný Bombardujte hlavní stan, jenž ještě téhož dne vyšel v Lidovém deníku. Jejími aktéry se kromě Mao Ce-tunga stali armádní maršál Lin Piao a tzv. banda čtyř (případně „gang čtyř“) v čele s Maovou manželkou Ťiang Čching. Byla označena za „plnokrevnou revoluci ve jménu dělnické třídy“.^[zdroj?]

Kampaň byla zaměřena proti čtyřem přežitkům – starému myšlení, kultuře, obyčejům a návykům; kromě toho proti tehdejším politickým špičkám – Liou Šao-čchiovi a Teng Siao-pchingovi a proti „buržoazii a revisionismu“ uvnitř strany. V praxi dále navíc proti všem typům autorit, zahraničním diplomatům, inteligenci a úspěšným občanům. Hnací silou této revoluce se stala mládež (na rozdíl od tradiční čínské revoluční síly – rolnictva), která vytvářela tzv. rudé gardy. Jejich cílem bylo bránit kult Mao Ce-tunga a likvidovat odpůrce revoluce.

Různé frakce rudých gardistů se předháněly v usvědčování a terorizování „nepřátel lidu“ a snažily se dokázat, že právě oni jsou ti nejpřesvědčenější maoisté. Jako důkaz viny postačovala např. znalost cizího jazyka, pobyt v zahraničí či cizojazyčná kniha. „Viník“ byl nucen na důkaz pokání nejprve chodit po kolenou za soustavného bití a poté byl uvězněn.[2] Záminkou pro rudé gardy se mohlo stát dokonce i to, že osoba při sobě v danou chvíli neměla Rudou knížku.[3]

Krutosti rudých gard dokládá například průběh výslechů, při nichž bylo přiznání vynucováno až 75 různými druhy mučení. Disidentům odsouzeným na smrt byla před veřejnou popravou přeťata průdušnice a nahrazena ocelovou trubičkou – aby mohli dýchat, ale nemohli vykřikovat protistátní hesla.[2]

V závěru kulturní revoluce začaly dokonce jednotlivé frakce rudých gard bojovat mezi sebou o to, která lépe brání Maovu revoluci. Situaci uklidnila a pořádek obnovila až armáda; rudé gardy byly poslány na venkov – učit se od rolníků.

V období kulturní revoluce nedocházelo pouze ke společenským změnám, ale i k „reformě“ umění. Kromě oficiálního výtvarného umění, které znázorňovalo výjevy z Dlouhého pochodu a dalších komunistických úspěchů, byla ideologizována také tradiční pekingská opera. V její přeměně se za podpory Maa angažovala jeho žena, bývalá herečka, Ťiang Čching. Bylo napsáno celkem osm nových revolučních her. Místo obvyklých hrdinů v nich vystupovali členové komunistické strany a důstojníci Čínské lidové osvobozenecké armády.[3]

Mao byl oslavován jako bezmezný vladař a označován jako „velký kormidelník“ a „nejrudější z rudých sluncí v naších srdcích“. Každý den začínal rituálem „tance věrnosti“ – džiga s přiložením ruky k čelu a k srdci na znamení toho, že mysl i srdce překypují bezmeznou láskou k Maovi.^[zdroj?]

K propagaci jeho kultu byla využívána tzv. Rudá knížka – publikace vydaná v dubnu 1964 Maovými přívrženci, obsahující soubor 427 Maových výroků z různých projevů a písemných publikací. V průběhu kulturní revoluce byla de facto jedinou oficiální literaturou; její výtisk měl vlastnit a studovat každý Číňan. I proto se odhaduje, že od jejího prvního vydání bylo vytištěno asi 900 miliónů publikací.[4]

Země se zmítala v chaosu. Odhady počtu lidských obětí kulturní revoluce kolísají mezi stovkami tisíc až několika miliony. Došlo rovněž k obrovským škodám na kulturním dědictví (byly páleny knihy, vypleněna muzea a ničeny historické budovy). Ekonomika země byla paralyzována a rozvrácena v důsledku bojů rudých gard. Stejně tak bylo zasaženo i školství, které za kulturní revoluce vyučovalo víceméně pouze Maovy myšlenky.

V květnu 1984, po 31 měsících intenzivního vyšetřování, ověřování a přehodnocování Ústředním výborem, jsou počty vztahující se k Velké kulturní revoluci tyto: 4,2 milionu lidí bylo zatčeno a vyšetřováno, 1,7 milionu lidí zemřelo nepřirozenou smrtí, 135 000 lidí bylo označeno za kontrarevolucionáře a popraveno, 237 000 lidí bylo zabito, 7,03 milionu lidí bylo zraněno nebo zmrzačeno při ozbrojených útocích a 71 200 rodin bylo rozbito. Statistiky sestavené ze zdrojů na úrovni krajů uvádějí, že v průběhu revoluce zemřelo 7,73 milionu lidí nepřirozenou smrtí.[5]

Po smrti Mao Ce-tunga v září 1976 nastal boj o moc. Banda čtyř neuspěla a záhy byla obviněna z uvržení země do chaosu. Její členové byli odsouzeni k vysokým trestům. K moci se dostal Chua Kuo-feng. Mnoho členů strany perzekvovaných během kulturní revoluce bylo rehabilitováno, včetně Teng Siao-pchinga, který později zastával rozhodující úlohu při řízení Čínské lidové republiky. Nastala éra postupného otevírání se Západu.

Stanovisko Komunistické strany Číny k období kulturní revoluce zní: