Pcheng Čen

Pcheng Čen (čínsky 彭真, pinyin: Péng Zhēn; 12. října 1902 Quwo County – 26. dubna 1997 Peking) byl vedoucím členem Komunistické strany Číny.  

Pcheng Čen
Stranická příslušnost
Členství	Komunistická strana Číny (od 1923)
Narození	12. října 1902 Quwo County
Úmrtí	26. dubna 1997 (ve věku 94 let) Peking
Místo pohřbení	Papaošanský revoluční hřbitov
Choť	Zhang Jieqing
Děti	Fu Yan Fu Rui Fu Yang
Profese	politik
Commons	Peng Zhen
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Narodil se na venkově v jižní části provincie Šan-si, okrese Čchü-wo. Ve svých 21 letech vstoupil do Komunistické strany Číny, dva roky po jejím založení v roce 1923.  Vedl protivládní protesty mezi dělníky a studenty v několika městech severní Číny až do jeho zatčení v roce 1929. I během jeho šesti let ve vězení pokračoval v ilegálních politických aktivitách.

Když Japonsko napadlo Čínu v roce 1937, Pcheng Čen převzal vedoucí roli při plánování hnutí odporu proti japonským invazním jednotkám na severu. O čtyři roky později se připojil k Mao Ce-tungovi a dalším vrchním představitelům strany v Jen-anu. Těsně před kapitulací Japonska v roce 1945 byl povýšen do politbyra. Po osvobození Pekingu od nacionalistů v roce 1949 zastával místo 1. tajemníka pekingského výboru KS Číny. O dva roky později se stal starostou Pekingu.[1]

Na Konferenci 7000, která se konala v lednu až únoru 1962, se Pcheng Čen jako jediný z politiků nerozpakoval označit Mao Ce-tunga jako hlavního viníka tragédií Velkého skoku. Mao mu to nezapomněl a v roce 1966 se stal jednou z prvních obětí Kulturní revoluce.[2]

Pchen Čen strávil Kulturní revoluci na venkově a do Pekingu se vrátil až dva roky po Maově smrti, kdy byl v roce 1978 rehabilitován Teng Siao-pchingem. Vypracoval první trestní zákoník, který byl v roce 1979 přijat. O rok později se stal tajemníkem politických a zákonných záležitostí komise Ústředního výboru KS Číny. V roce 1983 byl poté jmenován předsedou Stálého výboru 6. Všečínského shromáždění lidových zástupců. Byl členem politbyra ÚV KS Číny až do roku 1988, kdy odešel do důchodu. I přesto podporoval ústřední vládu až do své smrti. Zemřel 26. dubna 1997, dva měsíce po smrti Teng Siao-pchinga.[1]