Agnieszka Hollandová

Agnieszka Hollandová (polsky Agnieszka Holland, * 28. listopadu 1948 Varšava) je polská filmová režisérka a scenáristka, která vystudovala na pražské FAMU (1966–1971). Svou kariéru zahájila jako asistentka režie u významných osobností polské kinematografie Krzysztofa Zanussiho a Andrzeje Wajdy.

Agnieszka Hollandová
Narození28. listopadu 1948 (73 let)
Varšava
Alma materAkademie múzických umění v Praze
Povolánífilmová režisérka, scenáristka, divadelní režisérka, spisovatelka a režisérka
RodičeHenryk Holland
Manžel(ka)Laco Adamík
DětiKatarzyna Adamiková
PříbuzníMagdalena Łazarkiewicz (sourozenec)
Významná dílaEvropa, Evropa
OceněníZlatý glóbus za nejlepší cizojazyčný film (1991)
Alfred Bauer Prize (2017)
Český lev za nejlepší režii (2021)
Medal świętego Jerzego
velkodůstojník Řádu znovuzrozeného Polska
Řád kněžny Olgy 3. třídy
zlatá medaile Gloria Artis za přínos kultuře
 více na Wikidatech
Podpis
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Agnieszka Holland
Pokot

Filmy a ocenění

Její první samostatný film byl Provinční herci (Aktorzy Prowincjonalni, 1978), kronika složitých vztahů v zákulisí v divadle malého městečka, mnohými chápaná jako metafora tehdejší politické situace v Polsku. Film získal Mezinárodní cenu poroty v roku 1980 na filmovém festivalu v Cannes.

V Polsku ještě natočila dva filmy, Horečka (Gorączka, 1980) a Osamělá žena (Kobieta samotna, 1981), potom emigrovala do Francie, krátce před vyhlášením výjimečného stavu v její rodné zemi. Filmy Provinční herci nebo Osamělá žena bývají řazeny do polského Kina morálního neklidu.

Hollandová získala nominaci na Oscara za „Nejlepší zahraniční film“ za film z roku 1985 Bittere Ernte (Angry harvest), německý film o osudech židovských žen v době druhé světové války.

Za její nejlepší dílo je považován film Evropa, Evropa (1990), natočený podle životopisu Solomona Perela, židovského mladíka, který utíká z Německa do Polska po Křišťálové noci v roce 1938. Film byl oceněn Zlatým glóbem a získal Oscarovou nominaci za nejlepší zahraniční film.

V roce 2009 dokončila společně se svou dcerou Kasiou Adamik film Jánošík – Pravdivá historie. V roce 2012 Agnieszka Hollandová přijala nabídku na natočení třídílného dramatu pro HBO Hořící keř o činu Jana Palacha, který se v lednu 1969 upálil na protest proti sovětské okupaci Československa a nastupující normalizaci.

Období Pražského jara a nastupující normalizace prožila Agnieszka Hollandová jako studentka FAMU v Praze a za své politické aktivity byla šest týdnů vězněna v ruzyňské věznici. O těchto zkušenostech, vlivu pražské FAMU a českého prostředí na její další směřování vypovídá celovečerní dokument Návrat Agnieszky H. (2013, premiéra v české kinodistribuci v lednu 2014) v režii Krystyny Krauze Jacka Petryckiho.[1]

V červnu 2014 převzala na Ministerstvu zahraničí ČR ocenění Gratias Agit.[2] Na polské ambasádě v České republice pak obdržela vyznamenání „Bene merito“, v obou případech za posilování mezinárodní prestiže dané země v zahraničí.

Dne 23. března 2017 převzala titul doctor honoris causa Akademie múzických umění v Praze. V Lichtenštejnském paláci obdržela diplom a zlatou medaili AMU.[3]

Dne 6. března 2021 získala Agniezska Holland v soutěži, každoročně vyhlašované Českou filmovou a televizní akademií, Českého lva za režii filmu Šarlatán. Film Šarlatán byl zároveň oceněn jako nejlepší film roku 2020.[4]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Agnieszka Holland na slovenské Wikipedii.

  1. Návrat Agnieszky Hollandové aneb Chuť sníst její mozek. ČT24 [online]. Česká televize, 2014-01-23 [cit. 2020-08-26]. Dostupné online.
  2. DANĚK, Viktor. Od Čechů si vážím ceny víc, říká držitelka české ceny Gratias agit, režisérka Holland. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2014-06-07 [cit. 2020-08-26]. Dostupné online.
  3. ČTK. Agnieszka Hollandová převzala čestný doktorát AMU. filmovyprehled.cz [online]. 2017-3-23. Dostupné online.
  4. Nejlepší filmem za rok 2020 je Šarlatán. Na lvy ale vyhrála Krajina ve stínu. Novinky.cz [online]. 2021-03-06 [cit. 2021-03-06]. Dostupné online.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.