Josefa Slánská

Narodila se v rodině fotografa ve Vršovicích Antonína Haška (1885–??) a jeho manželky Josefy, rozené Hurychové (1889–??).[1] Byla nejmladší ze čtyř dětí.[2] Na své dětství vzpomínala jako na chudé, kdy otec a dva sourozenci byli bez zaměstnání a ona sama nedokončila pátou třídu gymnázia a nastoupila do zaměstnání.[3]

Od mládí byla levicového smýšlení, v roce 1927 se stala členkou Československého Komsomolu, v roce 1929 KSČ.[4]

V roce 1929 se též seznámila s Rudolfem Slánským a s dalšími tehdejším předními členy KSČ (včetně Klementa Gottwalda). V roce 1931 odjela na rok do Sovětského svazu, po návratu pracovala jako administrativní síla, tlumočnice a překladatelka. Dne 20. dubna 1937 byli s Rudolfem Slánským oddáni, syn Rudolf se narodil o dva roky dříve, již v roce 1935. Po Mnichovské dohodě byl Rudolf Slánský povolán do Sovětského svazu, Josefa Slánská odcestovala se synem za ním.[3]

Po zatčení Rudolfa Slánského byla vyloučena z KSČ, jejíž členkou byla od roku 1929. Členství jí bylo navráceno po rehabilitaci jejího manžela v roce 1963, v roce 1969 byla znovu vyloučena. V roce 1977 podepsala spolu se synem Rudolfem Chartu 77[5] a s chartisty aktivně spolupracovala. Svou víru v socialismus si však zachovala.[3]

Josefa Slánská napsala knihu vzpomínek Zpráva o mém muži, ve které popisuje fyzické a psychické týrání vězňů v Československu v 50. letech 20. století. Kniha pojednává také o jejím pobytu v ruzyňské věznici, o rodinných vztazích s Gottwaldovými a o politické situaci 50. let z jejího pohledu.[7][8] Kniha vycházela po částech v Literárních listech v roce 1968, úvod k ní napsal Pavel Kohout. Vzpomínky vycházely v číslech 9–15/1968, vždy na poslední straně.[9] V roce 1969 vyšla kniha v angličtině a poté byla přeložena do několika dalších jazyků.[10]