Vanda (opera)

Po kompozici Krále a uhlíře a Tvrdých palic se Dvořák obrátil k vážné opeře, a to přímo k žánru "velké opery". V době mezi kompozicí Slovanských rapsodií a Slovanských tanců se logicky obrátil ke slovanskému námětu.

Libretisté Václav Beneš Šumavský a František Zákrejs své libreto napsali podle povídky Ing. Juliana Surzyckého[1]. Muzikolog Alan Houtchens mylně soudil, že jde o zdroj německý[2]), kostra příběhu však pochází z populární polské pověsti o kněžně Wandě, která odmítla manželství s německým knížetem Rüdigerem, a když pak kníže Poláky napadl, Wanda jej porazila v boji, načež jako oběť za vítězství spáchala sebevraždu skokem do Visly. Nutný milostný prvek v libretu opery představuje autory dodaná postava polského rytíře Slavoje, který se uchází o Vandinu ruku a podíl na vládě, přestože není urozeného původu.

Benešovo a Zákrejsovo libreto sleduje prvky meyerbeerovské velké opery: pět aktů, střídání sborových scén, ansámblů a árií, využití různých tradičních scén a prostředí (náboženské obřady, bojová scéna, scéna souboje, čarodějnická scéna, korunovace, chvalozpěvy i žalozpěvy), které mají skladateli dávat možnost využít různé hudební prostředky. Chybí však dramatická struktura, většinu opery představují statické scény, postavy jsou chabě vykresleny a chybí jim psychologický vývoj, některé scény — například efektní scéna s čarodějnicí Homenou — zjevně nemají pro děj žádný význam. Podle Anny Hostomské [p]ři četbě textu litujeme skladatele, že z nedostatku vhodnějšího libreta musel sáhnout k tomuto podivnému výtvoru.[3]

Dvořák však text zhudebnil s velkou péčí. Základní idea díla a postava Vandy, která se proti své vůlí stává vládkyní a nakonec obětuje život za svou vlast, jej zjevně inspirovaly: Vandiny árie v těchto dvou zásadních okamžicích, Bohové velcí, bohové strašliví a Jen jedno nyní ještě přeji sobě, patří k nejlepším místům opery. Nejméně Dvořáka inspirovalo jednání druhé, zato čarodějnická scéna Homeny ve 3. jednání nezapře, že je předchůdcem scén s Ježibabou z Rusalky. Nejpropracovanějšími a nejobdivuhodnějšími místy jsou četné a rozsáhlé sbory, například ve scénách Vandiny korunovace, dvojsborové vzývání v bohů ve 4. jednání nebo hymnická oslava mrtvé královny na konci opery. Důraz na sbory připomíná Dvořákovu pozdější operu Dimitrij a oratorium Svatá Ludmila. Na druhé straně právě ony přispívají ke statické, spíše oratorní podobě Vandy, která je překážkou její dramatické účinnosti. Vždy byla rovněž oceňována orchestrace opery; podle O. Šourka je zde Dvořák již mistrem palety berliozovsky bohaté a smělé.[4]

Velkorysé zpracování opery však neodpovídalo možnostem pražského Prozatímního divadla, kterému byla Vanda určena. Chyběly odpovídající pěvecké síly, dostatečně velký sbor i orchestr, malé a technicky nenáročně vybavené jeviště divadla neumožňovalo úspěšně inscenovat monumentálně koncipované scény, přestože se vedení divadla snažilo o co nejdůstojnější provedení. (Když v roce 1874 převzala správu opery staročeská skupina, programově uvedla Dvořákova Krále a uhlíře, mladočeské vedení nastoupilo zpět na jaře 1876 a představilo se na oplátku Vandou.) Premiéra 17. dubna 1876 byla pro Dvořáka velkým zadostiučiněním. Podle Národních listů [d]ům byl ve všech prostorách v pravém smyslu přeplněn a na vzdor tropickému vedru bylo obecenstvo výborně animováno a setrvalo až do pozdního konce představení. Úspěch byl co nejrozhodnější. Hned po prvním jednání byl skladatel několikráte a potom po každém aktu vícekráte hlučně volán.[5]

Přes počáteční úspěch se Vanda na jevištích neprosadila. Po premiéře následovaly jen čtyři reprízy. Prozatímní divadlo připravilo nové nastudování ještě roku 1880; Dvořák pro tuto příležitost učinil některé úpravy na základě zkušeností s prvním uvedením. Především původní kratší introdukci nahradil zcela novou předehrou, která se i po vymizení opery z repertoáru udržela jako koncertní skladba, a stala se tak nejznámější a nejoceňovanější částí díla. Inscenace z roku 1880 však nebyla dobře vypravena, náročnější části — mezi nimi celé hudebně nejbarvitější III. dějství - byly škrtnuty, navíc se nakonec dočkala jen tří repríz. Dvořák jednal o uvedení Vandy ve vídeňské Dvorní opeře (1879), provedení již bylo ohlášeno, ale sešlo z něj, stejně tak později z uvedení v Budapešti. V nově dobudovaném Národním divadle se připravovalo její uvedení roku 1883 a poté při příležitosti Dvořákových šedesátin roku 1901. Pro obě příležitosti skladatel provedl některé úpravy, v obou případech však k faktickému uvedení nedošlo. Dvořák tak již nikdy svou operu neviděl a její důstojné provedení vlastně nezažil.

I po skladatelově smrti zůstala Vanda raritou. Uvedlo ji Městské divadlo v Plzni roku 1925, roku 1929 dirigoval tři představení v pražském Národním divadle Otakar Ostrčil. Po dlouhé přestávce uvedlo Vandu olomoucké divadlo roku 1989, do Prahy se vrátila při jednom koncertním provedení ve Smetanově divadle 20. května 1991.

Jednou z potíží při provádění Vandy byl po dlouhou dobu neuspokojivý stav hudebního materiálu — faktická neexistence spolehlivé partitury. Dvořák totiž zaslal počátkem 80. let 19. století autograf partitury svému nakladateli Augustu Alwinovi Cranzovi do Lipska a tento rukopis byl zničen při náletu na toto město roku 1943. Dvořák však od Cranze dostal zpět (nedokonalý) opis, do kterého činil v letech 1883 a 1900 úpravy, a vedle toho se zachoval původní provozovací materiál a klavírní výtah z roku 1875. Na jejich základě a na vyzvání německého dirigenta Gerda Albrechta pořídil americký muzikolog Alan Houtchens rekonstrukci původní partitury. Albrecht se zasadil i jinak o jistou renesanci Vandy. Pořídil první nahrávku prakticky plného znění opery (1999), poprvé uvedl (koncertně) Vandu mimo české země (Amsterodam 2003, Vídeň 2004) a dirigoval i dosud poslední inscenaci této opery, která se konala v pražském Národním divadle (premiéra 9. května 2004, 5 představení). Na jaře roku 2004 Vandu poprvé ve Velké Británii provedla University College Opera v londýnském Bloomsbery Theatre.[6]

Odehrává se v polském Krakově v legendárních dobách.

Existují celkem tři nahrávky Vandy, jedna z nich je však živý záznam z Národního divadla, který není komerčně dostupný.

• 1951 (původně rozhlasová nahrávka, vydáno na LP 1985, CD 1996, Supraphon SU 3007-2 602) Zpívají (Vanda) Drahomíra Tikalová, (Božena) Štefa Petrová, (Slavoj) Beno Blachut, (velekněz) Karel Kalaš, (Lumír) Bořek Rujan, (Homena) Ludmila Hanzalíková, (Roderich) Václav Bednář, (posel) Zdeněk Jankovský. Pražský rozhlasový orchstr a Pěvecký sbor Československého rozhlasu v Praze řídí František Dyk. Značně kráceno.[7]
• 1999 (Orfeo C 149 0003 F) Zpívají (Vanda) Olga Romanko, (Božena) Irina Čistjakova, (Slavoj) Peter Straka, (velekněz) Pavel Daniluk, (Lumír) Ivan Kusnjer, (Homena) Michelle Breedt, (Roderich) Ivan Kusnjer, (posel/1. rytíř) Jörg Pavelec, (hlasatel/2. rytíř) Gerd Grochowski, (3. rytíř) Petr Frybert. Orchestr a sbor Národního divadla v Praze řídí Gerd Albrecht
• 2004 (nevydáno) Zpívají (Vanda) Olga Romanko, (Božena) Jolana Folgašová, (Slavoj) Valentin Prolat, (velekněz) Oleg Korotkov, (Lumír) Roman Janál, (Homena) Yvona Škvárová, (Roderich) Ivan Kusnjer. Orchestr a sbor Národního divadla v Praze řídí Gerd Albrecht. Značně kráceno.

Árii Rodericha z 2. jednání „Přichází v šraňky... Hor, kde les vroubí zelený“ zpívá Ivan Kusnjer na CD „Rarity české opery“ (2011) (Supraphon, SU 4074-2 611).